Návrat draka

Kartahlpa

...Jak tisíce blesků drtí tisíce skal

pro dráčata, jež nikdy nevzlétnou...

Do dračí knihy(1) rychle a obratně črtal malá písmenka mocný dračí pařát. Hidan byl poslední z draků, jeho silné rudé tělo se chabě lesklo v karmínové záři zapadajícího slunce - jako poslední plamen hrdosti, vznešenosti a starobylosti dračí kultury, který měl conevidět zhasnout...

Drak se zamračil, jeho pařát se zastavil uprostřed písmena - ucítil ve vzduchu těžký lidský pach. Na okamžik pocítil vztek a chtěl své vyrušitele spálit na popel, ale komu by tím pomohl? Pomalu odvrátil zrak od knihy a smutně pohlédl na první vycházející hvězdy. Otočil se za souhvězdím Draka - a plně na něj dolehla tragédie posledních dní. Všechny ty hvězdy totiž znamenají... vztáhl svůj pařát k obloze, jakoby chtěl dokreslit ještě jednu svítivou tečku... musí to zapsat do knihy - na ničem jiném teď už nezáleží.

...blesky a skály - to lidé jsou,

já umírám, není jak žít, není Nai.

Na poslední slovo dopadla velká dračí slza. Nai byla poslední dračice, ležela teď vedle něj. Mrtvá - nemohla odletět, byla v sedmnáctém měcíci těhotenství, když je pronásledovatelé dostihli. Kolem nich teď ležely desítky zuhelnatělých lidských těl - přesto to byli draci, kteří prohráli. A lidé - kteří teď znovu přicházeli jako mravenci vrhající se na sršně - nakonec zvítězí.

Na poslední stránku vystříkla tmavorudá dračí krev - to jak Hidanovi proletěla krkem střela z balisty. Neohlížel se za útočníkem, snad ani necítil bolest, jen pomalu zavřel svou dračí knihu a shodil ji do úzké průrvy do jeskyní pod sebou. S hlubokým zaduněním dopadla na desítky dračích svazků, které tam ležely už po staletí.

Lidé u balisty mohli vidět, jak se kaluž krve kolem Hidana pomalu zvětšuje - drak se ani nepohnul. Přesto váhali. Že by skolili draka jedinou ranou? Všichni válečníci byli ti z nejlepších - až na jednoho - Taka-Tena, mladého, ambiciózního šermíře. Byl vybrán do družiny slavných hrdinů proto, že ostatní slavní byli buďto na uhel, anebo se do trestné výpravy příliš nehrnuli. Strach ze strašlivé dračí síly byl překonán touhou se proslavit - a tak se jako první odvážil vykročit k Hidanovi. Pomalu došel až k němu, srdce se mu rozbušilo zvědavostí i obavami z mohutného teplého těla před ním. Rýpnul do něj mečem. Nic. Už už se chystal pozvednout meč a vítězně zakřičet, ale drak se náhle a prudce otočil a popadl člověka do spárů. Vzduchem zasvištěla další střela a probodla obě těla, dračí i lidské, spojujíce je tak jako jedinou morbidní jednohubku.

"Kartahlpa!(3)", zachroptěl Hidan a zřítil se i s polomrtvým Taka-Tenem ze skály.

Živou krví vlhne chladná země,

Nechť život nevezme, kdo neumí ho dát!

Od těch dob se té skále říká Dračí(4). Je to těžce přístupné místo uprostřed mnoha jiných rozervaných skal. Když ale slunce zapadá, vrcholek skály se jako jediný leskne matně narudlou barvou Hidanovy kůže. A když se vítr prožene propastí, odkud se ještě nikdo živý nevrátil, zní to jako poslední Hidanův žalozpěv...

Jeho vrahové se dožadovali odměny za jeho zabití, ale žádný z nich už nedokázal najít cestu zpět a ukázat jako důkaz na Hidanovo tělo. Aby ukojili svou touhu po penězích a pomstě, vyrabovali a vypálili všechny přilehlé vesnice - a místo zpustlo. Jen jediná chalupa(4) zůstala ušetřena jejich běsnění - snad proto, že byla dobře schovaná mezi stromy, anebo snad, že v ní žil jen jeden osamělý chudý blázen(4)? Snad sám Hidan nad ní podržel své křídlo? Pravda už navždy zůstane pohřbena, neboť poslední z vrahů byl dopaden a popraven a Hidan ví, že ne kvůli spravedlnosti, ale kvůli lačnosti inkvizitorů po nakradenému majetku. I ten starý blázen - poslední živý člověk v okolí, teď ležel ve své chalupě na smrtelné posteli. Naposledy pohlédl z okna - byl to magický pohled, který ho fascinoval natolik, že neodešel, i když tu nic jiného nezbylo. Viděl stín Dračí skály - věděl, že je to ona - ale přesto k ní cestu nikdy nenašel. Vždy, když vcházel do stínu, padal na něj tísnivý pocit, jako by vcházel do tajného opuštěného chrámu. Když z něj vycházel, cítil, že část jeho já zůstala. Počkal, až poslední sluneční paprsky zmizí ve stínu, zavřel oči a zemřel...

...V tutéž chvíli se otevřely oči toho, který jako jediný o masakru nevěděl - Taka-Tena. První, co spatřil, byla nová hvězda v souhvězdí Draka. Udiveně na ni zíral, nechápal, kde se tam vzala. Večer pomalu začal přecházet v noc, začalo se ochlazovat a propastí se prohnal studený vítr. Taka-Ten se pokusil vstát, ale v pohybu mu bránila střela z balisty zapříčená mezi velkými dračími kostmi. S vytřeštěnýma očima pohlédl na téměř dvoumetrový silný šíp procházející přímo skrz jeho trup. S hrůzou si uvědomil, že není mrtvý. Pokusil se otočit a v šípu zapraskalo. Dřevo bylo už shnilé a zlomilo se kdesi v jeho těle. Zvláštní - necítil žádnou bolest. Vyprostil se ze svého zajetí a rána se začala rychle zacelovat. Chvíli zmateně civěl na zahojenou ránu, než si vzpomněl, co se událo.

"Kartahlpa...", zašeptal. Propastí zazněl hrom jako při bouřce, ale obloha vůbec na déšť nevypadala. Polekaně ucouvl. Měl pocit, že ho někdo pozoruje. Tisíce pohledů skrytých ve dvou dračích očích. Zděšeně se rozhlížel do všech temných zákoutí - zdálo se mu, že vidí dva rudé mrkající body. Začal se třást zimou i strachem a neodvažoval se pohnout. Noc byla nekonečná, ale nakonec obloha přeci jen zesvětlala a začalo se blížit ráno.

Taka-Ten úlevně pookřál a konečně si mohl prohlédnout své okolí. Záhy zjistil, že strmé a vysoké skály se nacházejí všude kolem a že není jiné cesty ven, než přímo vzhůru. Pokusil se tedy letmo vylézt pár metrů a s překvapením zjistil, že mu to jde velmi dobře - cítil ohromnou sílu v pažích. Pokračoval tedy poměrně lehce s nadějí vzhůru. Pak se stalo cosi nečekaného, co mu vůbec nepřipadalo jako náhoda - Když byl zhruba v polovině, několik metrů přímo nad ním se uvolnil mnohakilový balvan. Taka-Ten se instinktivně odrazil od skály, aby tak zabránil srážce. Začal padat - zem se přibližovala rychleji a rychleji...

Napjal tělo v očekávání nárazu, ale padal dál! Zřítil se do podzemních prostor na hromadu pečlivě zabalených knih. Všude kolem sebe zaslechl temný pohoršený nesrozumitelný dračí šepot, jakoby vtrhnul nepozván na soukromé setkání.

Znenadání se ozval zvuk rychlého tasení a Taka-Tenův meč vylétl z pochvy a vznášel se ve vzduchu. Jakoby mu ho vytrhla neviditelná ruka, několikrát výsměšně promáchnul vzduchem. Všude kolem Taka-Tena bylo náhle tolik děsu, že se ani nepokoušel bránit. Rezignovaně uvolněně položil své tělo na zem, zavřel oči a přál si už jen rychlý konec. Šepot však utichl stejně rychle, jako začal a meč za rychlého krátkého zasvištění zmizel kdesi v jeskynních chodbách. Ticho. Taka-Ten zvědavě otevřel oči. Neviděl nic než tmu a úzký paprsek světla z otvoru, jímž se propadl. Ozařoval jedinou nezabalenou rozevřenou dračí knihu. S bázní a nejistotou k ní přistoupil a opatrně do ní nahlédl.

...není Nai.

...nechť život nevezme, kdo neumí ho dát!

Taka-Ten najednou plně pochopil, co znamená -Kartahlpa-. Tíha skutečnosti na něj nalehla tak náhle a těžce, až se mu podlomila kolena. Uklouzl do ledové jeskynní řeky, jejíž chlad mu rychle vzal veškerou sílu. Silný proud ho nemilosrdně strhnul pod hladinu...

Ucítil jemný dotek na své tváři, jakoby ho konejšivě hladila ruka víly. Dotek tak laskavý a příjemný, že ani neotevřel oči a vychutnával svou první chvíli bez hrůzy od doby svého oživení. Zvláštní, kdo to může být - tady v temných mrtvých jeskyních...

Arberos!! Obrovský nemilosrdný podsvětní had, co pomalu sžírá své oběti!

Ve smrtelném děsu okamžitě vyskočil a chňapl po svém meči. Nenahmatal ho, pochva byla prázdná. Do očí ho udeřilo prudké sluneční světlo. Chtěl se dát na útěk, ale ucítil vůni lučních květin a chladvou orosenou trávu pod svými chodidly. Zmateně se rozhlédl kolem - žádné plesnivé černé jeskyně - pestrý vonný podzimní les, slunce se opíralo do jeho barevných listí. Břehy čisté klidné řeky obrůstal měkký mech... a na něm seděla žena! Tak volně a přirozeně, že vypadala jako součást toho lesa, téměř si jí nevšimnul. Měla neobvyklé šedé oči, které ho pozorovaly se zvláštním klidem - nikdy dřív žádné podobné nespatřil. Byla štíhlé vysoké postavy, zahalené ve volné, jemné, ale na pohled pevné a odolné tuniky s kapucí, modrozelené barvy. Připadala mu velmi mladá, ale ty oči, úzké hněné rty a hubená tvář, přesto ale s jemnou bílou pletí, ho mátly. Děsil ho její klid a znovu marně zatápal po meči. Pak si ale vzpomněl na to krásné pohlazení po tváři. I když nejistota zůstávala, jeho strach brzy přešel v opatrnou zvědavost - stejnou, jakou cítil při pohledu do dračí knihy. V hlavě se mu vyrojila spousta otázek, ale při pohledu do její tiché tváře v tichém lese mu připadalo promluvit jako rouhání. Mlčky se tedy také posadil.

Hleděli si do očí - jeho pohled byl plný otázek a zmatení, zato její neprozrazoval vůbec nic. Seděla jako socha, pomalu si začínal myslet, že je to jen iluze, ale po chvíli přeci jen zvolna natočila hlavu k lesu. Neslyšně k ní kočičím krokem přiběhla velká černá puma. Šelma zvolna otočila hlavu a pohlédla na Taka-Tena svýma žlutýma kočičíma ledovýma očima, až ho zamrazilo u páteře.

"Torwen", prolomila ticho žena.

Taka-Ten sebou překvapeně škubl. "Eh, jmenuji se Taka-Ten a potřebuji pomoc.", odpověděl nejistým hlasem.

"Já jsem Chon-ji Yin", promluvila žena vlídně, ale lhostejně, aniž by odvrátila zrak od Torwena. "Ale mé jméno ani mou pomoc už potřebovat nebudeš." Vstala a otočila se k odchodu.

"Počkej! Jak... se dostanu do města?", nechápal Taka-Ten.

"Záleží na tom? Jdi tedy po proudu řeky." Chon-ji se schovala za mohutný dub.

Taka-Ten vyběhl za ní, ale nikde ji, ani černou pumu už neviděl. Chvíli se marně rozhlížel po okolí, než nakonec s povzdechem vyrazil podél břehu.

Ne jak blesk z čistého nebe,

abych to snes'.

Šel celý den, než dorazil k osamělé chatrči, krčící se mezi stromy. Dveře byly lehce pootevřené, krátce tedy zaklepal a nakouknul dovnitř. Místnůstka byla prázdná a velmi skromně zařízená - v rohu stál pytel mouky a trs cibulek česneku, jedna židle, jeden stůl a hromada kůží za pecí - nic víc. Počkat - ta hromada kůží - někdo v ní leží.

"Promiňte, kudy se dostanu...?"

Taka-Ten se zarazil v půli věty. V otevřeném oku neznámého spatřil dvě rejdící mušky. Noční můra tedy pokračovala. S úzkostí vycouval zase ven a i když se už šeřilo, vyrazil chvatně na cestu. Měsíc byl zrovna v úplňku a mezi stromy se od vody odrážel stříbrný svit, který vrhal světlé stíny všude kolem. Každý keř vypadal jako člověk nebo ještě něco mnohem horšího. Z houštin se často ozýval šelest pohybu ne zrovna drobných zvířat. Vzpomněl si na Torwena - v noci jeho představa působila děsivě. Taka-Ten se s obavami tiše plížil nocí bez odpočinku dál a dál po proudu.

Noc rychle vysřídalo ráno, ale on to už téměř nevnímal - poslední tři dny nespal a ani si nemohl odpočinout... Úlevně se proto usmál, když před sebou konečně spatřil městské hradby Godamenu - poznával to město, před lety tudy jednou projížděl.

Byl tedy hluboko v Sedmizemí(5), z Draconie musel už ujít přes dvěstě kilometrů. Pomalým krokem unaveného poutníka přešel přes hlavní bránu přímo na trh na náměstí. Všude se hemžili upovídaní lidé - pro Taka-Tena to byla vítaná změna. Sedl si znaveně na lavičku pod lípou a spokojeně pozoroval dav. A dav začal pozorovat jeho. Zpočátku na něj jen někdo občas vrhl podezřívavý pohled, za pár minut ale ruch trhu trochu utichl, lidé na něj začali ukazovat a něco si šeptali. Taka-Ten nechápal, co na něm vidí - byl přeci jako dokonale obyčejný tulák. Když se kolem něj pomalu začal utvářed půlkruh, usoudil, že bude nejlepší rychle se vytratit.

Prorazil si cestu na opačný konec náměstí. Lidé mu rozpačitě ustupovali a uhýbali před ním svými pohledy. Prošel tichými úzkými uličkami na další odlehlé náměstí. Bylo téměř liduprázdné, jen u kašny uprostřed bezstrostně klábosili dva staříci. Zamířil tedy k nim, ale v půli cesty ho přinutil zastavit se pohled na velkolepý chrám. Tedy spíš malba v jeho průčelí - obraz té ženy, kterou potkal v lese!

Rychle přešel až ke staříkům. "Kdo je to?", zeptal se, nespouštěje oči z obrazu.

Staříci si vyměnili nechápavý pohled. "Jsi snad Baklanďan?", procedil skrz umělé zuby s ironicým úšklebkem jeden z nich. "Nepoznáš Chon-ji Yin? Milosrdnou bohyni zemřelých duší?"

"Zemřelých duší?", udiveně zamrkal Taka-Ten.

"Ano, zemřelých duší.", pohoršeně pravil roztřeseným starým hlasem druhý kmet. "Tvá neznalost je rouhání, měl bys do chrámu prosit o odpuštění." Stařec vrhl krátký pohled k rohu náměstí a dodal. "O odpuštění a o milost. Zdá se, že se s naší bohyní brzy setkáš."

Taka-ten se otočil. Přicházeli k němu dva obří machokové(6) v plátové zbroji s městskou šerpou přes rameno. Doprovázel je jakýsi muž ve fialové róbě s holí z červeného dubu. Přísný výraz v jeho tváři ještě dokreslovaly jeho prošedivělé krátce střižené vlasy, vysoké šelo a dlouhá špičatá bradka. Muž s ozbrojeným doprovodem přistoupil až k němu a dotkl se ho svou holí. Taka-Tenovi projela tělem silná křeč a v bolestech se zhroutil k zemi.

"Máš právo na městský soud." Pronesl ledově tichým, ale znělým hlubokým hlasem člověk s holí. "Jakýkoliv odpor bude chápán jako přiznání viny a potrestán maximální sazbou..."

Další slova už Taka-Ten neslyšel, upadl do bezvědomí. Ozbrojenci popadli jeho bezvládné tělo a odvlekli ho pryč.

Nemáš-li co ztratit tím, že tu hru budeš hrát,

Je-li ti touha odpírána, přestaň chtít.

Probudil se v malé tmavé místnosti bez oken a s mříží místo dveří.

"Sem myslel, že už vás všechny voddělali.", ozvalo se z rohu místnosti.

Taka-Tenovy oči konečně přivykly tmě a spatřily nezřetelnou siluetu vyhublého člověka, sedícího u protější zdi.

"Sem nevěděl. Sem moh' vodkráglovat tebe, byl bych slavnej a ještě bych dostal odměnu.", ozval se znovu chraplavý hlas.

"Co to...". Nejistý Taka-Tenův hlas přerušil vzteklý křik.

"Se ňák musím živit, ne? Když nemám co do huby a nikdo mi nic nedá, tak si to sakra vezmu nebo chcípnu hlady, doprdele! Ten chamtivý hajzl se bránil, tak to schytal, cheche, tfuj, to bylo ale vyžraný prase." zuřivý hlas se na chvíli odmlčel, a pak pokračoval trochu klidněji, o to víc však nenávistněji a, jak se Taka-Tenovi zdálo, odhodlaněji. "No a tak tu sedím, protože na něj náhodou nebyl zatykač. Sem měl sejmout tebe, parchante... Áá - už si pro tebe jdou - tak si to užij, zmetku, chacha."

Ozvaly se pevné kroky těžkých kožených bot, které se zastavily přímo před jejich mříží. Zachrastění svazku klíčů, klapnutí zámku. Náhle ho ze tmy surově popadla svalnatá ruka(6) a táhla kamsi pryč.

Otevřely se železné dveře a Taka-Ten oslepeně mžoural do osvěltené místnosti. Krčil se v železné kleci, před níž stály vyvýšené lavice, ve kterých seděli tři muži v kápích, u dveří hlídali Machokové - vypadalo to na neveřejný soud. A skutečně - prostřední z nich povstal a ledabylým monotónním hlasem vynesl jedním dechem rozsudek.

"Taka-Tene, byl jsi obviněn z rabování, ničení veřejného i královského majetku a spoluúčastí na hromadných vraždách v podhorských vesnicích. Existují podložená svědectví tvé spolupráce s ostatními obviněnými, kteří již byli odsouzeni a po zásluze popraveni. Nicméně, nebyl nalezen žádný přímý důkaz usvědčující tě ze vzneseného obvinění. Soud tedy rozhodl takto: byl jsi shledán vinným z napomáhání závažné trestné činnosti a odsouzen k zabavení veškerého majetku a doživotnímu vyhnanství do Baklandu. Jakýkoliv tvůj pokus o návrat do Bonarey bude chápán jako doznání se ke všem obviněním s možností okamžité exekuce trestu smrti."

Ozvalo se klepnutí dřevěného kladívka o stůl a do klece za ním byl vhozen... jeho spoluvězeň.

"Danare, byl jsi obviněn z rabování, ničení veřejného i královského majetku a spoluúčasti na hromadných vraždách v podhorských vesnicích.", pokračoval rutinně soudce. "S přihlédnutím k nashromážděným důkazům soud rozhodl takto: byl jsi shledán vinným ve všech bodech obžaloby a odsouzen k zabavení veškerého majetku a prodání do otroctví do uranových dolů v Baklandu. Soud skončil."(7)

Opět se ozvalo klepnutí kladívka. Dva Machokové popadli klec a než se odsouzenci vzpamatovali, naložili je venku do předem připraveného koňského povozu, který okamžitě vyjel.

Danar se znechuceně šklebil, svraštil své špinavé zjizvené čelo a přemýšlel, jak se osvobodit. Zámek klece byl velmi masívní, možná ani Machok by si s ním neporadil. To kdyby on měl sponku, nebo aspoň jehlu, mohl by ho bez problémů otevřít, svou zlodějskou zručností byl proslulý. Nervozně se rozhlédl kolem, ale nic vhodného nenašel. zkusil tedy aspoň třísku v podlaze. Chvilku s ní kroutil v zámku, než se mu nakonec zlomila v ruce. Ksakru! Vztekle zalomcoval mříží, znervózňovala ho Taka-Tenova nečinnost.

"Oba chcípneme, copak tobě je to jedno?", vyjel naň zprudka.

"No, vlastně jsem měl do Baklandu namířeno.", bezelstně odpověděl Taka-Ten.

Danar nenávistně přimhouřil oči, pustil mříž a zvolna k němu přikročil. Pak náhle se zuřivým chraplavým výkřikem prudce vyrazil vpřed. To však neměl dělat. Klec se tím náhlým náporem na stranu překlopila a spadla... přímo ze srázu do řeky dole!

Machokové zastavili a chvíli se dívali do míst, kde se nad klecí zavřela voda. Koneckonců - vlastně jim to jen ulehčilo práci. Tu novou klec budou asi muset zaplatit, ale co. Tady stejně už nic nevymyslí, tak tedy otočili koně a zamířili zpět do města.

Proud podhorské řeky byl prudký a chladný a milosrdně urychlil trápení Danara i Taka-Tena. Oboum rychle došel vzduch v plicích a nadechli se - špinavé vody. Pak už jen pár záškubů v agónii a - konec.

Řeka klecí pomalu smýkala po kamenitém dně, než nakonec uvízla v mrtvém rameni v nánosech bahna...

Nad hladinou se začal tvořit matně rudý opar, připomínal rozmazaný stín draka, marně se snažícího proniknout pod vodu. Znenadání, zpoza mohutného dubu nad řekou vykročila Chon-ji Yin. Levou rukou před sebou zvolna opsala dlouhou křivku, jakoby něco neviditelného pohladila. Červený opar se zvolna rozplynul.

I bolest umí utěšit,

a krutost pohladit.

(1)Dračí kniha má jen málo společného s obyčejnou knihou. mívá formát zhruba A0 a její listy tvoří kůže jimi poražených a pozřených zvířat. Draci do ní zapisují svůj život - zpočátku jsou to nepublikovatelné(2) neobratné zápisky na kůži drobných králíků, později většinou cestopisy plné naděje psané na buvolích kožích a ještě později zkušenosti a mourost dospělých jedinců, psaná na kůži podzemních a mořských monster. Když drak zemře, podle tradice si celou knihu přečte jeho nejstarší potomek, který ji pak zabalí do jeho kůže a uloží hluboko do Dračích hor.

(2)Draci prochází pubertou ihned po vylíhnutí. Gramotnost je jim vrozena, ale inteligence je ještě mnoho let na úrovni lidské.

(3)Dračí řeč se velmi odlišuje od všech známých lidských řečí. Každé slovo zachycuje nejen celou myšlenku, ale také osobnost toho, kdo je vyřkne. Popsat dračí řeč není v lidských možnostech. Draci nemají žádný slovník - každé slovo vzniká a zaniká s tím, jak je použito. Každé slovo má přitom desítky významů, které se odlišují mnoha přízvuky, které dokáže vydat pouze dračí hrdlo.

Jako příklad uveďme slovo Leykoutou - pro lidi znamená největší jezero v Draconii, ale poprvé ho použila dračice Leenia, která v dávných dobách žila mezi lidmi. Znamenalo: mladý lidský pár stojící za mrazivého ranního šera u břehu Jezera. Hidan ale pro totéž jezero používal slovo Š-Ley, což znamená šum vln Jezera...

Neexistovali snad dva draci, kteří měli pro Jezero stejné slovo.

"Kartahlpa" znamená tedy tu situaci, která nastala, když to slovo Hidan vyřkl - jednalo se o velmi silné prokletí.

(4)Dračí skála, poslední chalupa i onen blázen skutečně dodnes existují.

(5)Baklandský pohrdlivý název pro bohatou Bonareu - její rozvíjející se ekonomika přinesla do ostatních částí světa chudobu a úpadek.

(6)Machokové - polodivocí tvorové příbuzní lidem, známí pro svou ničivou sílu. Většina neumí mluvit a žijí obvykle v tlupách v nehostinné džungli. Člověk by od nich příliš inteligence nečekal, ale opak je zřejmě pravdou. Mezi sebou používají zvláštní znakové písmo, kreslí na skály nádherné malby... Mají většinou mírumilovnou přátelskou klidnou povahu, a tak je lidé často najímají na těžké a nebezpečné (podle měřítka Machoků lehké) práce.

(7)Základem bonarejského trestního práva je v exekuce majetku. Poté je odsouzený popraven nebo poslán do vyhnanství do divokého Baklandu, podle toho, co je zrovna levnější. Pokud náklady na soud převýší míru škody, případy se nevyšetřují.