Asoko

Kapitola II

… Pokésvětě. Byl to krásný pohled. Protože byl teprve začátek září, ještě v noci nebyla úplná zima… bylo slyšet šplouchání moře, šumění větru v korunách stromů… a zvuky. Tiché „povídání“ nočních Pokémonů. Ale… zatím jen těch z první 150-tky.

Byli jsme na pobřeží, vzduch krásně voněl mořem a kousek od nás bylo vidět několik domů. A nakonec, nalevo od nás byla vidět velká střecha, která vypadala trochu jako od skladu. A pak si Ash uvědomil, kde to vlastně jsme. A řekl to nahlas. „Pikaa! Chu, pika, pikachuu!“ To nás přinutilo podívat se na sebe. Byl to věru zajímavý pohled.

Vedle sebe stáli tři Charizardové: Charla, Bubák a Glurak; Combusken – Mistian; Suicune – Sui; Pikachu – Ash; Kabuto – náš drahý Ender a nakonec Kecleon – Morx. Chvíli jsme neměli tušení, o co jde. A potom se nám rozsvítilo. Ash zopakoval svou větu. „Tohle musí být Pallet Town. Musíme najít Ashe, já ho chci vidět!“ Pokémoni se už chtěli pohnout směrem od břehu, když si Bubák všimnul mého zoufalého pohledu. „Hm. Tak to je super. Si to tam užijte.“ Vtom jsem se jako v odpověď pomalu odlepila z mořského dna, vznesla se asi pět centimetrů nad zem a mohla se volně pohybovat. „Tady co si Pokémon neudělá sám, to nemá. Tak jdeme.“

Jako první jsme se šli podívat ke skladišti, které bylo nejblíž. „Hele, fakt si myslíte, že je to skladiště? Podle mě je to nějakej kravín.“ obdařil nás svou moudrostí Morx. Chytil mě nekontrolovatelný záchvat smíchu. „Běžte… běžte se tam… podívat… hahahaha… já tady.. hihihi… počkám…“ Zatímco jsem se snažil uklidnit, Sui se klidným krokem vydala ke „kravínu“. Neměla problém se svými dvěma metry nahlédnout do okna. „Přes ty knihovny není nic vidět… ale je tam stůl a na něm asi Pokébally. Asi to bude Oakova laboratoř.“ Sui se vrátila a objev oznámila ostatním. Já jsem se konečně trochu uklidnila a pokračovali jsme dál jakousi cestou trochu do kopce. I když nám trochu nestačil dech, povídali jsme si. „Neví někdo, kdo je to máslo, které máme chránit?“, nadhodila jsem téma. „No, asi někdo ze seriálu… pravděpodobně Ash.“, ozval se Ender. Pikachu, který šel vedle mě, poskočil radostí. „Pii-kaaa!“ Usmála jsem se. „Asi bychom ho měli jít najít.“ řekl Mistian. Ostatní Pokémoni si povídali o různých kravinkách. Po chvíli přesunu jsme dorazili na konec městečka, kde stály už jen dva rodinné domy.

„Tak ty asi budou Ashe a Garyho.“ zamyšleně poznamenal Glurak. „Tak hurá za Ashem!“ vykřikl s obrovským elánem Ash. Charla jeho nadšení sdílel, a Ash mu rychle vyskočil jeho hřbet a Charla potichu vzlétnul. pomyslela jsem si pro sebe. Ash poprvé v životě uviděl někoho, koho chtěl potkat, ačkoliv asi ne spícího: desetiletý Satoshi Tajiri//Ash Ketchum ležel v posteli u okna a spal, v ruce svůj budík, vykřikujíce cosi o tom, jak bude velkým Pokémonním Mistrem. „Hej, já se taky chci podívat.“, křiknula jsem na Charlu. Mistiana chytil záchvat smíchu. „Ti hrabe? Vždyť tě nikdo neunese.“ Povzdychla jsem si. „Asi máš pravdu…“ řekla jsem potichu spíš pro sebe, než Mistianovi. Pomalu jsem odcházela směrem k domu Shigeruho//Garyho. „No co. Když nemůžu vidět Ashe, aspoň se podívám na chrápajícího Oaka a Daisy.“ Po málem-zlomení několika kytiček v záhonku jsem se dostala k oknu. Ovšem moudrý pan profesor Oak měl zatažené záclony. Trochu jsem zaklela a snažila se doběhnout Pokémony, kteří se už vydali někam úplně jinam.

Za chůze znovu začal plynulý hovor. Tentokrát jsme se ale všichni dohadovali o tom stejném: je ten, koho máme chránit, Ash? Ender na to šel logicky: „Zatím to vypadá, že vývoj událostí koresponduje se seriálem, a kdo je v seriálu největší hrdina?“ „Ash“, vyhrkli jsme všichni zároveň. „Takže náš úkol je jasný.“, vyhrknul ze sebe rozhodným hlasem Morx. „A při Ashově inteligenci to žádná legrace nebude.“, dodali jsme jízlivým hlasem já a Mistian. Ostatní Pokémoni si vzpomněli na první díly seriálu a ztrápeně vzdychnuli. „A kde je En-cu? A co budeme jíst? A kde budeme spát?“ Postupně se hádáním všichni unavili, odklidili do nedalekého lesa a pousínali. Malí Pokémoni povětšinou na mně >_<

Když jsem se probudila, byl vzhůru jenom Glurak. Hlasitě jsem zívnula. „Nevíš, kolik je hodin?“ – „Netuším. Moje hodinky se zastavily.“ Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Nastavil mi svůj pařát. „No fakt… to je asi tím, že v Kantu se přeci ve hře nedá nastavit čas.“ – „Já nechápu, jaktože ti to po ránu tak pálí.“ Vrhla jsem po něm ošklivý pohled. „Kdybys radši nekecal a pomohl mi vzbudit ostatní.“ – „Dva liné Charizardy opravdu nevzbudím.“ - napadlo mě. „Já vím jak, ale… … nevím, jak se používají útoky.“ – „Když se chce, všechno jde.“ <… no jasně…> Docvakalo mi. „Radši ustup, asi vím, jak na to.“ Glurak se schoval za strom. Hodila jsem po něm další ošklivý pohled. Chvíli jsem se soustředila. Vzápětí do stromu narazil silný proud vody a část se jí rozstříknula i na Gluraka. Ozval se pekelný řev. „Ou.. sorry…“ – „To.. bolelo..“

V téhle chvíli už na nás hleděla i většina ostatních Pokémonů, kteří se řevem probudili. „Menší nehoda s útoky.“, vysvětlila jsem jim. „Útoky? Ty víš, jak je používat?“, zeptal se zaujatě Mistian. „Jistě. Stačí se soustředit na ten útok, který chcete použít.“ Všichni Pokémoni s elánem vyskočili na nohy. „Já to vyzkouším.“, ozval se Mistian. Vrhnul se zobákem ku stromu, ale akorát si pořádně namlátil. „Já tě zabiju, Laprasi…“ – „Neremcej. Zkus něco jiného.“ Mistian opatrně vstal a s dost nedůvěryhodným výrazem se pokusil soustředit.Po chvíli otevřel oči a měl mnohem jistější pohled. Nechápali jsme. Mistian se zazubil. „Focus Energy, nepoznali jste?“ Potom nastala přehlídka útoků typu Scratch, Bubblebeam, Absorb, jehož nechtěnou obětí byl Bubák, Double Team, kdy jsme skutečně nevěděli, který Ash je ten pravý, a Faint Attack. „Zajímalo by mě, proč Mistian nemohl použít Peck nebo o co se to snažil.“ zamyšleně pronesl Ender. Bubák mu odvětil:“Asi na to ještě nemá level.“ – „No ano, ale podle čeho se levely potom měří?“ Sui žduchunla do Mistian, což neustál a svalil se na zem. „Promiň. Mistí, kolik ti je?“ – „Co to je za hloupej dotaz? No přeci 16.“ – „Aha. Neví někdo, kdy se Combusken učí Peck?“ – „No to sice nevím, ale na 16. levelu asi ne.“, zareagoval pohotově Morx. „Takže tím se to vysvětluje. No, jdeme.“, zavelela jsem. „Ale kam?“, nechápavě se zeptala Sui. „No, já bych navrhovala jít za Ashem.“ – „To není špatný nápad, jdeme.“ Napravo od nás začalo vycházet slunce a my se velmi líným tempem vydali k Ashově domu.

Když Bubák vynesl Ashe k oknu, dozvěděli jsme se, že “Ash ještě spí a hned tak se nevzbudí“. Tak jsme si řekli, že bychom ho mohli vzbudit, ale Mistian se rozčíli. „No vy jste se snad zbláznili!! Přeci nemůžeme měnit děj seriálu! Ash by přišel včas a nedostal by tudíž Pikachu, tím bychom zruinovali celý příběh!!“ – „No...asi máš pravdu...“ řekla jsem. „Necháme ho spát.“

V šíleném tempu jsme utíkali za Ashem, k Oakově laboratoři. „Teda já vážně nechápu, jak může běžet tak rychle!“ ozvala se Sui. Vzápětí se ozvalo hned několik hlasů, ať nebrblá, že je na tom z náš nejlíp. Sui se zastavila. Několik Pokémonů do ní narazilo a všichni se chtěli začít hádat, ale pak Ender vzdychl a ukázal směrem dopředu svým drápem. „Už jsme skoro tam, nechtěli byste toho nechat a doběhnout tam?“ Všichni se mlčky podívali dopředu a pomalým tempem došli k zadnímu oknu laboratoře. „Ale...profesore! Já musím mít svého Pokémona!“ – „No...víš...mám tu ještě jednoho...“ – „Vezmu si každého!!“ Z malého stolečku se vysunul jeden Pokéball s bleskem. A samozřejmě, vylezl z něj Pikachu. Ash byl v sedmém nebi, něco takového chtěl vždycky vidět. Ash, který stál v laboratoři, Pikachu s úsměvem objal. „To bych na tvém místě nedělal...“ ozval se Oak. Pikachu se to moc nelíbilo a ozvalo se výhrůžné „Piiikaaa...CHUUUU!“ Následoval záblesk a Ash s Oakem byli černí jako uhlí. „Vidíš, já ti to říkal...“ – „Už chápu, pane profesore...“ Ash vyšel ven z laboratoře a my jsme šli za ním, ovšem jsme se museli vzápětí vrátit, protože před laboratoří stál dav lidí a nebylo by zrovna nejlepší, kdyby nás všichni viděli, jak trefně poznamenal Bubák. Ash si chvíli povídal se svou mámou a poté se vydal domů převléknout z pyžama, aby se mohl vydat na cestu.