Spitfire

VELKÁ ŠELMA

Soumrak. Slunce zapadalo v krvavé barvě. Poslední paprsky pronikaly malým okénkem a zlehka se dotýkaly tváře postavy sedící uprostřed místnosti. Vedle ní seděl i její Pokémon. Dlouhá léta tréninku měla svůj cíl. Dokonalé propojení. Těla i duše...spojené. Soustředění, posilující vnitřní energii. Léta tréninku, zvyšující rychlost, sílu a obratnost. Každý pohyb měl svůj účel, smysly schopné reagovat okamžitě na sebemenší zvuk, dotek, pohyb...každý úder byl vražedný. Nyní byli dokonalým týmem. Přesto však byla spousta věcí, kterým se museli učit.... Uprostřed velké síně chrámu zasvěceného Velké šelmě se mohli plně soustředit. Sebemenší zvuk byl slyšet, nic by neuniklo jejich pozornosti. Velká šelma...stvoření, které vraždí s elegancí, jednou rychle a téměř bezbolestně, jindy si zase dává záležet, aby její oběť dlouho trpěla... Z jednoho rohu se ozval zvuk. Bylo rozeznat zapištění Rattaty. Postava otevřela oči a sjela na ni pohledem. Poté zajela rukou pod bundu. Když ji vytáhla, zaleskl se v ní nůž. Vrhla ho s vysokou přesností a velkou silou. Ozvalo se hlasité zapištění když nůž trefil svůj cíl. To ale velmi rychle utichlo. Postava opět zavřela oči a navrátila se zpět k soustředění. Byla půlnoc. Postava i její Pokémon se zvedli. Když přecházeli ke dveřím, nebyly jejich kroky téměř slyšet. Otevřela dveře. "Kirasu, co tu děláš?" Uhodila tvrdě na malého chlapce, který stál za dveřmi a držel v náručí svého Pokémona. Rattatu. Chlapec sjel pohledem z Rattaty uvnitř místnosti na postavu a polkl. "Já-já...chtěl jsem...vlastně nechěl jsem, tedy..." Zakoktal se a couvl, s ustrašeným výrazem ve tváři. "Okamžitě zmiz, Kirasu." Poručila mu. Chlapec znovu polkl a poté utekl. Postava se vydala opačným směrem, dlouhou úzkou chodbou, která vedla ke schodům do podzemí. Pod chrámem i v jeho širokém okolí byly složité, spletité podzemní chodby, plné pokojů, které obývali učenci Řádu Velké šelmy. "Kirei, co se děje?" Zeptala se staršího chlapce, který stál přede dveřmi do jejího pokoje. "Mistr s tebou chce mluvit." Odpověděl jí. Přikývla a se svým Pokémonem se vydala dál chodbou. Chlapec tam ještě chvíli stál a díval se za ní, poté ale odešel. "Mistře..." Ona i její Pokémon se uklonili. Co mohlo být tak důležitého, že se tím zabýval sám Mistr? A proč vybral právě ji? Starý muž jen kývl, stejně jeho Pokémon. "Spitfire, velmi tvrdě se věnuješ svému tréninku a ty i tvůj Pokémon jste jedněmi z nejlepších..." Hustá kožešina Mistrova Pokémona se zaleskla v měsíční záři. Byl to jeden z potomků Velké šelmy, krásný a silný, elegantní a lstivý. Jeho síla z něj přímo vyzařovala. Spitfire sjela pohledem z něj zpět na Mistra, který si prohlížel jejího Pokémona. Nebyla to Velká šelma. Její Pokémon ani nepatřil ke stejnému druhu, ale jeho rychlost a síla se díky mnohaletému tréninku blížila k dokonalosti. Spitfire byla ale stále přesvědčená, že jsou teprve na začátku jejich tréninku. Nešlo jí o to být nejlepší, šlo jí jen o to, aby byli dobří. Podle ní ale ještě nebyli dost dobří. "A proto ti chci svěřit velmi důležitý úkol. Je jedním z nejdůležitějších. Pro svět zde, i pro svět mimo Zdi." Pokračoval. Ano...Zdi. Velká silná neprorazitelná hradba okolo okolí chrámu. Chránila chrám, jezero, lesy, pole a sady...vše před okolním světem. Spitfire o světě věděla jen to, co vyslechla z hovorů starších. Podle toho brala svět jako příšerné místo. A nejen podle toho. Její bratr byl také jedněmi z těch, kteří opustili svět Zdí chrámu. Byla to nebezpečná výprava, na kterou se vydal on a jeho přátelé. Vrátili se jen Cedrik a Percy. Cedrik...bratrův nejlepší přítel...a Percy, bratrův Pokémon. Po pár dnech ale zemřel. Žalem a kvůli zraněním. "Vyskytl se totiž velmi nebezpečný 'člověk'..." Pokračoval Mistr. "A ty ho musíš zneškodnit." "Kde ho najdu?" Zeptala se Spitfire. Dveře velké síně se otevřely. Měsíční světlo ozařovalo sochu Velké šelmy. Temná postava tiše přešla do rohu, kde byla koule fialových chlupů přibodnutá ke zdi. Po noži stékala kapka krve, která poté tiše dopadla do loužičky krve pod ní. Postava se sehnula a vzala si nůž. Mrtvý Pokémon sjel na zem do louže krve. Postava se narovnala a přejela prstem po zkrvaveném noži. Poté se otočila a odešla. Než ale zavřela dveře velké síně, olízla si prst, kterým po noži přejížděla. Nůž si zastrčila pod plášť. Potom se vadala směrem k podzemí. Spitfire seděla na své posteli a přemýšlela. Vedle ní seděl její Pokémon a se zavřenýma očima čekal. Najednou někdo zaťukal na dveře. Oči obou sedících se upřely na dveře a tiše vyčkávali. Dveře se pootevřely a Spitfire i její Pokémon se postavili, připraveni k obraně. Nebo útoku. Dovnitř nakoukl Kirasu. "Kirasu, co tu děláš?" Zeptala se ho ostře. Pomalu sjela z jeho obličeje níž. "Kdes to sebral?" Její oči se upínaly k noži, který Kirasu držel. K JEJÍMU noži. "Já...leželo to v chodbě mezi vstupem do velké síně a schodama do podzemí." Odpověděl spěšně. "Cos tam zase dělal?" Probodla ho podezřívavým pohledem. "Já...cos tam dělala ty?" Otočil otázku Kirasu. "V tom je rozdíl. Kireiovi by se určitě nelíbilo, kdyby věděl, že lezeš ze svého pokoje bez dovolení uprostřed noci..." "Ne! Prosím, jen to neříkej Kireiovi..." Prosil ustrašeně Kirasu. Kirei měl dohled nad mladšími. Spitfire ho znala velmi dobře. Byl přísný a tvrdý, ale zato spravedlivý. Neměl žádné oblíbence ale ani nebyl na nikoho vysazený. Jediné, co nesnášel, bylo, když někdo neposlouchal řád. "Dej mi to." Vytrhla mu nůž z ruky. "A mazej do svého pokoje. Jestli tě ještě jednou nachytám v noci mimo něj, budeš si ještě přát, aby se to Kirei dozvěděl." Pohrozila mu a přibouchla mu dveře před nosem. Spitfire vzala hadřík a očistila s ním nůž od krve. "Ska!" Ozval se její Pokémon. Spitfire jen zavrtěla hlavou. "Zítra." Snídaně. Mezi staršími bylo absolutní ticho, jen mladší si něco vzrušeně špitali. Spitfirino zmizení bylo ale už jasné. "Musel jsem být poslední, kdo ji viděl, moc milá teda nebyla..." "Ale Kirasu, poslední ji viděl určitě Kirei. On na ni čekal, aby ji poslal k Mistrovi..." Namítla jedna dívka. Kirasu ztišil hlas a kroužek se ještě víc stáhl. "Kirei se o tom nedozví, když mu to neřeknete..." Všichni se tiše rozesmáli, najednou ale zmlkli, odsunuli se od Kirasa a tvářili se jako by viděli ducha. Kirasu se pomalu ohlížel s myšlenkou, že to bude hodně bolet. Kirei dával tvrdé tresty i za méně závažné přestupky, tohle se tak ale nedalo brát. Chrám Velké šelmy byl v noci nebezpečný a z lesa se ztahovali nebezpeční Pokémoni. Sám duch Velké šelmy chrám v noci ostře sledoval. "Není to trochu-áá! nebezpečné?" Kirasu se jen tak-tak vyhnul ostrým drápům. "Nestěžuj si, Sandslash není zase tak nebezpečný Pokémon..." Odpověděla mu dívka, která na něj dohlížela. "A mimo to, posiluje to rychlost a obratnost." Sandslash po něm ještě několikrát sekl, potom se ale otočil a kopl mu do očí písek. "Hm...zkus dávat větší pozor, Kirasu." Napomenula ho dívka. Sandslash začal dupat jednou nohou do země, čímž vyvolal zemětřesení. To Kirasa srazilo na zem. "Tak, hm...Sande, chvíli ho jenom hlídej, já si du pro něco k pití...Ty se odsud ani nehneš, rozumíš, Kirasu?" Dívka odešla. Kirasu se opřel o zeď a pomalu sjížděl dolů. "Něco k pití? Vždyť je ve stínu...ale co já...?" Kirasu si sedl na zem a začal nabírat. "Proč sem se sem musel dostat? Proč? Jestli mě tu něco nezabije, tak mě vyrazí, to není fér..." "Přestaň fňukat. Můžeš si za to sám." Ozvalo se nad ním. Spitfire. Milá, jako vždy. "Nemusela jsem mu ani nic říkat. Přišel na to, protože moc žvaníš." Upozornila ho tvrdě. "Jak tohle všechno víš?" Zeptal se ohromeně Kirasu. "A co tady děláš?" "Dívám se naposledy, jak bojuje Velká šelma. A vím to proto, že Kirei není výjimka. Pokaždé bylo alespoň jedno děcko, které moc žvanilo a dostávalo se do problémů." "Chceš říct, že Kirei...?" Spitfire ho neposlouchala. Věnovala už pozornost něčemu jinému. Kirasu se podíval tím směrem. Byl to Mistrův Pokémon. Trénoval sám, bez dozoru. Stál chvíli na jednom místě. Poté vyskočil do výše a vrhl se proti hlavě cvičného panáka. Úplně ji rozedral. Potom odskočil a vrátil se zpět na místo, ze kterého odstartoval. Provedl to tak rychle, že ani Spitfire nedokázala rozeznat víc, než rychle se pohybující šmouhu. Kirasu sotva postřehl, že se Pokémon hnul z místa. Pokémon z něj náhle uskočil a vrhl se na 'protivníkovy' ruce. Když mu obě urval, vrátil se zpět na místo a o něco pomaleji se panákovi vrhl po nohách. To už Spitfire mohla jasně rozeznat jeho elegantní pohyby. Byl to cvičený vrah. Oslepil nepřítele, aby nemohl dávat mířené rány, zneškodnil jeho ruce, takže mu víceméně znemožnil obranu. Potom už nepotřeboval tolik rychlost a pomalu mu znemožnil i pohyb. V té chvíli už si mohl dovolit cokoliv... Nic ho nemohlo zastavit... Mohl by někoho zabít jediným seknutím, jediný stisk jeho zubů by mohl rozdrtit kosti... "Hej, Kirasu, říkala jsem ti jasně, že se odtamtud nemáš ani hnout!" Zařvala na něj dívka a odtáhla ho zpátky. Aniž si to uvědomil, odešel Kirasu z ohrady okolo bojiště. Spitfire i Mistrův Pokémon zmizeli. "Já...já..." "Máš týden navíc." "Cože? Čtyři týdny?" Vyjekl Kirasu zoufale. Povzdechla si. "Ano, Kirasu. Čtyři týdny. Jednou se dostaneš do problémů..." "Hloupý, hloupý kluk. Dostává se do problémů, protože strká nos do věcí, po kterých mu nic není." "Možná je to dobře." Spitfire se zarazila. To nebylo možné... "Trvám si na svém, je hloupý." Odsekl její Pokémon. Spitfire neodpověděla. "Bunny...proč jsem to řekla?" Podívala se mu zmateně do očí. "Svoboda. Poprvé mimo Zdi...je to divný pocit..." Rozhlédl se. "Měli bychom být opatrní..." Spitfire přikývla. Byl to skutečně zvláštní pocit. Uvnitř Zdí byl neustálý dohled, bezpečí, jistota a pevný řád. Mimo ně neexistoval takový řád a ani jistota. Všechno bylo jiné. "Hej, Spit, žiješ?" Spitfire sebou trhla. "Samozřejmě, Nancy." Děvče se na ni chvíli s obavami dívalo, potom si ale vzalo popcorn a dál sledovalo film. Spitfire dál nepřítomě hleděla na televizi. Film nevnímala, topila se ve vlastních myšlenkách. Jak to mohla připustit? Jak mohla ztratit Bunnyho téměř bez boje? Bylo to už přes dvanáct let, co hledala Nejvyššího. Nezáleželo na tom, kolik lidí odstranila z cesty, nakonec dorazila do města, kde se Nejvyšší skrýval. Stačilo jen neudělat chybu a bylo by po všem... Ale dvanáct let mimo Zdi, řád a bez neustálého tvrdého tréninku oslabily její schopnosti. Stála na mrtvém bodě a nevěděla jak dál. Nedokázala se hnout z místa. Byla příliš blízko na to, aby si dělala starosti s tím, co jí mohlo hrozit. Nakonec nedokázala zabít ani obyčejného člověka a to byl její konec. Byl to měsíc od doby, kdy se dostala do tohohle města a potkala Nancy, dívku, která jí odpoutala od všech povinností. Přesvědčila ji o tom, že nemá smysl dál pátrat po něčem, co pravděpodobně není, protože by se mohla sama ztratit... Film skončil a Nancy přepnula program. Byla to zpráva, že místní škola dává třem trenérům Pokemonů jejich první Pokemony-Skarmoryho, Murkrowa a Aerodactyla. "Vypadá to, že se to tu zase jednou hne." Usmála se Nancy. "O čem to mluvíš?" "O tom že na tom výběru bude Raven z rodiny Masterových. Každý kluk od Masterových drží mistrovství ligy ve svých rukách. Vždycky když další vyhraje, Masterovi uspořádají obrovskou oslavu." "Hm..." "A pozvou celé město! Nebo spíš tu oslavu pořádá město? Já už ani přesně nevím, ale vždycky to tak bylo..." Usmála se Nancy. "Hm...ale Pokemoni jsou tři..." Dodala se Spitfire. "Samozřejmně, pak jde na výběr ještě Cestler, Ravenova starší sestra, co měla jít už asi před rokem nebo dvěma, a Suki." Odpověděla Nancy. "Suki..." Spitfire zavřela oči a zamyslela se. To jméno jí přišlo povědomé...Suki... Spitfire se náhle prudce zvedla. "Sukireno!" "Cože?" "Musím jít." Odpověděla Spitfire, vyšla do svého pokoje a z nejspodnějšího šuplíku vytáhla šedé triko, modrý plášť a jedny z kalhot, které dostala od Nancy z obchodu její mámy, protože její vlastní se už dávno rozpadly. "Spit, co chceš dělat?" Zeptala se jí Nancy úzkostlivě, zatímco se Spitfire převlékala. "To, co jsem měla udělat už před dvanácti lety..." Odpověděla chladně Spitfire. "Takže se k tomu vracíš? Spit, prosím! Chytí tě! Já už tě nemůžu znova tahat z problémů, Spit!" "Taky to od tebe nechci." Zavrčela Spitfire a chystala se odejít. Nancy jí ale vstoupila do cesty. "Prosím, Spit, já myslela, že jsme kamarádky! Já nechci aby se ti něco stalo, jen kvůli tomu...tomu..." Vypadalo to, že Nancy se snaží najít pro to správná slova. "Jen kvůli tomu pitomému řádu!" "NIKDY! Nikdy neurážej řád Velké šelmy." Zavrčela Spitfire a odhodila Nancy stranou. Nancy se po chvíli zvedla a rozběhla se za Spitfire. Zastihla ji v kuchyni. "Spit, prosím!" "Myslíš si snad, že TY mi můžeš stát v cestě?" Odsekla Spitfire ledově a sáhla po jednom z nožů. Bylo to příliš pomalé na Spitfire, ale příliš rychlé na Nancy. Spitfire si vzala zpět nůž a vyšla ven z domu. Potom si otřela krev z nože o kalhoty a vydala se do noci. Nikdo nemohl zadržet šelmu tak blízko její kořisti...