Houndoomova cesta

Houndoomova cesta

Nádherný den jako stvořený na cestu Pokémonu. Sluníčko svítí a hřeje přesně jak se na takový den sluší. Houndoom běžící dolu ze svahu v dálce zahlédl tři trenéry. Alespoň předpokládá že to jsou trenéři mají sebou Pokémony. Ale nepředstavují pro něj žádnou hrozbu, je přece temné podstaty a moc dobře si to uvědomuje. Je tu však ještě jeden důvod proč nemá strach, mnohem větší a přesvědčivější důvod. Má také svého trenéra a je dobře trénován. To proto je mnohem silnější a rychlejší. Vlastně jeho trenér je důvod proč je teď tady. Dostal úkol a ten se teď snaží splnit. Není nejmenší pochyb o tom že to dokáže, při téhle rychlosti je prakticky nemožné aby se unavil, takže nehrozí že by mohl selhat. Samozřejmě tu můžou být nějaké nepředvídatelné okolnosti, ale určitě nic s čím by si nedokázal poradit. Zaplašil tyto myšlenky stranou a raději se zase zaměřil na své poslání. To je totiž, jak zjistil, nejlepší způsob relaxace. Ano, pokud myslí na svého trenéra a je v souladu s okolním světem proudí jeho tělem nekonečné množství planetární energie která mu umožňuje, bez toho aby se unavil, běžet třeba celí den. Má to ale i další výhody. Nemusí třeba používat vlastní smysli stačí pokud se jen na okamžik plně soustředí na energetické pole planety a okamžitě pozná co se děje kolem. Ti trenéři jsou už dávno mimo dosah, ale v křoví napravo jsou Rataty a pár metrů dál v lese poznává Kakuny. Jak se zdá vše je v naprostém pořá….ale co to nahoře na stromě je…?

„Togepiííííííí!!!“

„Ale to ne kde se tam vzal? Přísahal bych že tam ještě před chvilkou nebyl. Nemůžu se tím zabývat mám své poslání a …“

„Togepiíííííí!!!“

„No dobře nakonec bych tě snad mohl alespoň sundat je to jen pár metrů dostanu se tam jako nic.“

Jako by se mihnul černý blesk a Houndoom už je na stromě. Jako opory pro své neuvěřitelné skoky využívá větve. Jedna, druhá, třetí a už je nahoře u Togepiho.

„Ahoj maličký kde ses tu vzal? Co na tom vlastně záleží odnesu tě dolu.“

„Pi…“

„Tak pojď.“

Při seskoku si uvědomil že tomuhle Pokémonovi vlastně nerozumí a ani neví jak se jmenuje. Sám ještě nikdy neviděl takového Pokémona ale to by nemělo nic znamenat. Má přece genetickou paměť. Jeho předchůdce, ten první, byl stvořen lidmi jako zbraň, aby bojoval v jejich válkách a taky tam bojoval. A taky zemřel a po něm další a další a další. Bylo jich plno ale na tom teď už pramálo záleží. Stalo se to už opravdu dávno, nicméně v těchto válkách se potkal se spoustou Pokémonů a co nestihl tam dokázali další na stadionech a při trénincích a na cestách a tak. Přes to všechno nevěděl který je tohle Pokémon. K tomu všemu nedokázal pochopit jak by se dalo něco tak roztomilého použít ve válce jako zbraň. Navíc se zdálo že neovládá žádné útoky. Snad je to jeden z nemnoha legendárních démonytů, ale nevypadá na to. Pokud ano tak to skrývá opravdu mistrně.

„A co. Jsme dole maličký vystupovat. Musím teď zase pokračovat ve svém poslání můj pán na mě čeká, takže se měj a já pádím.“

„Togepi. Pi.Piii.“

„No dobrá, dobrá moment. Hmmm nejspíš budeš mít hlad že? Fajn chviličku…a támhle jsou jablka hned ti jedno přinesu.

Houndoom přiběhl k jabloni a vybral si nádherně červené jablko a srazil ho ze stromu perfektně mířeným plamenem. Opatrně, tak aby na něm nezůstaly stopy po zubech, ho zvedl a odnesl Togepimu.

„Tak tady máš jablko. Hezky se najez. Jsi opravdu roztomilý, ale já už musím vážně odejít tak tu na sebe dávej pozor.“

Ještě se podíval jak začal Togepi jíst a trošku při tom pohledu roztál, ale okamžitě se vzpamatoval. Má přece poslání jeho pán na něj spoléhá takže musí běžet. Tohle nepředvídané dobrodružství ho rozhodilo, ale taky potěšilo, že mohl někomu pomoct. Chvilinku teď bude trvat než zase sladí svůj běh s okolím a energetickým polem planety, ale stálo to za to. Uslyšel za sebou Togepiho stěžování a na vteřinku se zarazil…ale jen na vteřinku. Nedá se nic dělat musí pokračovat.

„TOGEPIIÍÍÍ!!!“

„Ale ne, co je to teď?“

Houndoom se otočil a viděl Pinsira který doráží na Togepiho. Patrně mu jde jen o jablko, ale tohle přece nejde. Znovu se mihl blesk…náraz…a Pinsir odlétl jako by byl z papíru.

„Najdi si někoho stejně velkého obludo!“

„Takže tobě se nelíbí co dělám Houndoome?“

„Ne, to opravdu ne.“

„No dobře. Dostaneš za vyučenou, snad si to zapamatuješ. Tak pojď!!!“

„Sem trénován na perfektní úrovni. Nemáš proti mně žádnou šanci.“Zareagoval Houndoom plamenometem jenže…Namísto ohnivé záplavy která měla Pinsira doslova a do písmene pohltit se objevil pouze úzký pruh ohně. „U všech démonytů co se to stalo?“

„Říkal sem ti že to nebudeš mít tak snadné.“

„No dobře teď mě poslouchej,“ řekl Houndoom a vložil do svého hlasu temný podtón, „Pokud se neztratíš tak tě roztrhnu. HNED!!!“ Očekávaný výsledek se dostavil ihned.

„Ech…vlastně víš ty co, už ani nějak nemam hlad.“ Rozklepaný Pinsir se odporoučel.

„No, tak se mi to líbí.“ Pomyslel si spokojeně Houndoom.

„Teď už je všechno v pořádku“ Řekl a vydal se na cestu. Jenže si moc dobře uvědomoval, že za nim Togepi pospíchá. „To nejde nemůžu se s tebou zdržovat můj pán mě očekává.“ Jenže, sám tomu sotva věřil, tohle taky dost dobře nešlo. „Snad pokud mu zmizím z očí, tak toho nechá.“ Houndoom skočil za křoví u cesty a odtud pozoroval Togepiho nesoucího jablko skoro stejně velké jako byl on sám. Jenže Togepi, který přes jablko neviděl, zakopl a upadl. Začal plakat a to už na Houndooma bylo moc. Vylezl ze svého úkrytu, sebral jablko a podal je zpět Togepimu. „Tu máš a teď pojď, nakonec budu rád že mam společnost.“ Pomocí ocasu si posadil Togepiho na záda. „Tak, pořádně se drž musíme dohnat ztracený čas.“

Teď si mohl konečně rozebrat co se vlastně přihodilo. Došlo mu to ihned. Totiž, že bez příkazu trenéra nedokáže tak silný útok. Naštěstí ze své temné podstaty má dost velkou moc nad svým hlasem. Ano, to je zachránilo. Je jisté že by neprohrál ale určitě by se vyčerpal a teď když má společnost se musí spoléhat jen na svojí vlastní sílu. Dost dobře se totiž nemůže napojit na energii planety, musí dávat pozor na svého společníka a to znamená soustředit se především na něj. No a co, síly má dostatek takže kupředu.

Konec lesa a řeka. Co teď? Houndoom se rozhlédl a zkontroloval situaci. Aha v řece jsou kameny a jsou uspořádány tak, že bude poměrně snadné je přeskákat. Jedna z mnoha výhod světa Pokémonu je, že prakticky nejsou žádné překážky. A pokud jsou, vždy je možnost je nějak překonat. A pokud ani to ne tak k tomu aby to vymysleli, jsou přece trenéři. Tady sice žádný není ale v tomhle případě ho není potřeba. Spokojen s vývojem situace se otočil na Togepiho.

„Fajn maličký, vidíš tu řeku? Musíme se přes ní dostat. Je tam spousta kamenů takže přes ně přeskáču na druhou stranu. Pořádně se drž. Nemělo by se nic stát ale stejně radši pozor.“

„Togepiii“

Houndoom se odrazil a stejně jako předtím snadno vyskákal na strom pro Togepiho, teď snadno překonával po kamenech řeku. Jeden skok, pak druhý, potom další. Břeh se blížil a najednou někde v polovině….

„AAAGRRRR…GYARADOS!!! Vsadím svůj plamen proti tvé vodě žes to udělal naschvál.“

Ale to už přívalová vlna smetla oba Pokémony do řeky. Houndoom se pěkně nalokal ale okamžitě se sebral, zkontroloval zda neztratil svého malého přítele a nabral směr ke břehu. Vydrápal se ven a okamžitě padl. Voda mu zrovna nejlépe nedělá přece jen je spíše na oheň. Pocítil slastný pocit jak mu smysli začínala naplňovat mlha únavy. Moc dobře věděl, že si to nemůže dovolit, ale věděl také, že to může snadno zahnat. Jenže nechtěl, ještě ne. Tuhle chviličku si chtěl užít. Jenže najednou kde se vzal tu se vzal cvrnknul ho do tlapy kamínek. Líně otevřel oči a před sebou na srázu uviděl Togepiho jak se snaží vydrápat nahoru. Jablko už neměl patrně skončilo v řece. Jenže Togepi je maličký a takový sráz není pro něj, takže jak se dalo předpokládat uklouzl a už klouzal dolů.

„Co!“ Vyštěkl Houndoom a v mžiku byl na nohou. Dva skoky a už je u Togepiho. Bez nejmenších problémů ho nabere, další skok a ještě jeden a jsou oba bezpečně nahoře. Tak tohle vyšlo dokonale.

„Tohle už nesmíš dělat, nesmíš se ode mě takhle vzdalovat jasné? Pěkně si mě vylekal.“

Ale jestli Togepi Houndoomovy nerozuměl jako on jemu, nebo jestli si s toho nic nedělal to se asi nedozvíme. Na každý pád byl zaujat něčím úplně jiným než bylo kázání. Houndoom se podíval a teprve teď si všiml rozkvetlé louky. Nikdy nic takového neviděl, alespoň ne osobně. Byl si naprosto jist, že tudy musel už běžet za svým posláním, ale nějak si jí nevšiml. Louka byla plná travních Pokémonů, to už louky obyčejně bývají, ale tohle byl pohled jaký nikdy neuvidí žádný člověk ani trenér. To bylo Houndoomovy jasné. Ocitl se ve správný čas na správném místě a vyděl jeden ze zázraků světa Pokémonů. Po celé rozkvetlé louce kam jenom dohlédl vyděl nerušeně poletovat Butterfree hned vedle spokojených Ledyb a Ledyanů. O pár metrů dál předváděli Bellossomové svojí versi tance oslavy života Pokémonů. Než se Houndoom nadál byl Togepi mezi nimi.

„Ale ne, co tam děláš! Hned ho nechte….“

Jediný pohled stačil a Houndoom znova roztál. Ani nevěděl proč, ale pohled na šťastného Togepiho ho velice těšil. Užil si celou taneční sestavu včetně závěru kdy Bellossomové vyhodily Togepiho do vzduchu a ten dopadl na rozespalého Venosaura. A pak to přišlo. Venosaur se probral a unaveně si pčikl, přičemž poslal také uspávací pyl. Bellossomové se snažily Togepiho ochránit, ale než si Houndoom uvědomil co dělá skočil mezi pyl a Bellossomy. Tentokrát si uvědomil že mlhu která přichází rozehnat nedokáže. Poslední myšlenka patřila Houndoomovu trenérovy. Houndoom usnul hlubokým spánkem.

Houndooma z hlubokého spánku probralo šimrání na čenichu. „Co se to děje a co se to vlastně stalo?“ Uvažoval hned po probuzení Houndoom. Otevřel oči a uviděl Togepiho který ho na čenichu šimral stéblem trávy. Hned za ním stáli ustaraní Bellossomové, kteří pookřáli jakmile viděli že je Houndoom v pořádku.

„Ale ne. Kdo ví kolik času jsem tu ztratil. Musíme okamžitě pokračovat“ došlo Houndoomovy. Okamžitě byl na nohou připraven vyrazit na další cestu.

„Togepíííí“ zajásal Togepi jakmile zjistil, že je přítel v pohodě. Rozeběhl se k němu a zakopl, ale to už tu byli Bellossomové a vysadili ho Houndoomovy na záda.

„Díky za pomoc, ale už musíme pokračovat. Ztratili jsme spoustu času.“ Rozloučil se Houndoom a s větrem o závod vyrazili na další cestu.

Opatrně, zato však s naprostou jistotou, překonával Houndoom propast po kmeni spadlého stromu. Uvažoval kolik času vlastně ztratil a jestli to šlo zařídit jinak. Ale co, uplynulí čas už nevrátí, rozhodl se proto, že si odpočinou. Předtím po cestě vyděl malí, ale docela vysoký vodopád který ho kdoví proč zaujal. Rozhodl se, že ho ukáže Togepimu, a že si tam rovnou udělají přestávku. Po chvilce odpočinku u malého jezírka vytvořeného vodopádem, Houndoom rozhodl, že musejí pokračovat. Připomenul si jak na začátku dobrodružství uvažoval o tom, že ho nepotká nic co by ho mohlo zdržet. Musel se usmát své bláhové sebejistotě. Život sebou přece přináší nekonečně mnoho překvapení.

Běželi teď po ohromné louce. Byla nádherná a zelená jako nic co Houndoom dosud viděl. Znova si připomněl, že tudy musel jít nejspíš i před tím a přesto si na ní nevzpomínal. Kolik takových pohledů už propásl nevěděl. Ale už nechtěl propásnout další, alespoň ne dokud nedokončí tuhle cestu. Už teď přijde pozdě takže další zpoždění nehraje roli.

Z ničeho nic slunce přikryl temný mrak a z nebe se spustil déšť. Vlastně pořádný slejvák. Naprosto bez varování jak to často v tomto světě bývá. Takže další, tentokrát nucenou přestávku trávili pod kořeny mohutného stromu. Déšť už chvilku trval a Togepi se začal nudit. Houndoom nevěděl jak se v takových chvílích zachovat, ale nepochyboval o tom, že si poradí. Začal Togepiho škádlit ocasem a jak se ukázalo mělo to přesně ten efekt jaký očekával. Togepi, kterého Houndoom škádlil byl spokojený. Vlastně víc než spokojený. Teď měl na přemýšlení spoustu času a tak zvažoval co se přihodilo. Tak třeba pokud by nepotkal Togepiho, už by byl dávno doma, ale určitě po dost jednotvárné cestě. Zatím co takhle zažil spoustu příhod a bude mít na co vzpomínat. Tento malí Pokémon, pokud to vůbec je Pokémon, mu ukázal úplně jinou stránku života. Když tak koukal na Togepiho který si hraje s jeho ocáskem, byl velice rád, že ho vzal sebou. Netušil jestli i on dokáže dělat ostatní šťastný, ale nejspíš jo. Togepi se zdál být šťastný takže určitě. Dál spokojeně pozoroval malého přítele a déšť.

Stejně jako začalo pršet i přestalo. Mraky sice ještě zakrývali oblohu, ale oba přátelé opustili svůj úkryt protože něco zaslechli a zvědavost jim nedala. To co uviděli vyrazilo Houndoomovy dech. Očekával cokoliv, ale to co trenéři Pokémonů nazývají Legendy, to nečekal. Okamžitě poznal žijícího démona svého světa. Ani kdyby žil a trénoval tisíc let neporadil by si s ním. Raikou, který byl tak jako tak na druhé straně řeky, si jich ale nevšímal, zelektrizoval okolí a skokem, jaký by Houndoom taky nikdy nezvládl, jim zmizel z dohledu.

„Démonyt“ řekl Houndoom.

„Togi“ na to Togepi.

Znovu vyrazili na cestu. Houndoom kráčel pomalu a přemýšlel o tom co viděli. Teď už to měl domu jen kousek takže nebylo kam spěchat. Nikdy by si nepomyslel že uvidí na vlastní oči démonyta, k tomu tady. Věděl co jsou tito zvláštní Pokémoni zač. Nekonečnými válkami lidí sprzněná a pokažená příroda stvořila stejné nadbytosti jako pro své válečné úsilí tvořili lidé. Takže Pokémony jenže mnohem silnější. Říká se že je planeta stvořila aby lidi zastavila ale, ve své úžasné paměti moc dobře věděl, že lidé nakonec skončili s válkou sami. Snad to taky mohly být zbraně totálního nasazení které nebyli ve válce použity ale to je blbost. Lidé by přece nikdy nedokázali něco takového stvořit, nebo snad ano? Ať jsou co jsou pro něj jsou to démoni. A pokud věděl pro ostatní taky. Ale další věc je co pohledával tady. Teda ne že by si démonyt nemohl dělat co ho napadne jenže… Dnes přece démonyty vzýval když mu nevyšel útok. Příště si dá radši pozor. A konec konců měl možnost vidět něco úžasného tak proč si tím kazit náladu.

Došli na okraj louky kde uviděl další kouzlo. Větřík unášel vzduchem patrně částečky pylu. V kombinaci s deštěm, který právě skončil a odrazy slunečního světla to vypadalo jakoby louka byla třpytící se smaragd. Tento pohled na zázraky světa zahnal poslední myšlenky na démony a Houndoom vyrazil vpřed.

Po chvilce běhu si všiml že Togepi usnul. Domů už zbývalo snad pár minut, rozhodl se pro to že jen půjde. A taky že jo. Po chvíli, delší než očekával, se před ním otevřelo údolí kde se stará se svým trenérem o Mareepi. Jak tak scházel do údolí napadlo ho jestli se jeho trenér a pán nebude zlobit. Prošel mezi Mareepi až k němu a…

„Á tady si. Už sem se bál. Kdes byl tak dlouho kamaráde? Hm… vida, koukám že si po cestě nabral pasažéra.

„Támhle je Togepi! Héééj! Togepi!“ A hele to jsou ti tři trenéři co jsem dnes už viděl, takže k těm patří. Jak se jim asi ztratil. Zrzavá trenérka se k Houndoomovy sehnula.

„Děkuji ti za to že jsi ochránil mého Togepiho Houndoome.“

„Rádo se stalo“ odpověděl. Lidem to ale znělo spíš jako „Hound.“

Ale to už všeobecný rozruch Togepiho probudil. Jakmile otevřel oči pozoroval chvilku zmatek kolem, ale jakmile poznal svého trenéra… „Togepííí“ a už byl u něj. Přesněji u ní.

A tak jak se zdá je vše v pořádku. Togepi, Houndoom už teď znal jméno svého malého přítele, se vrátil ke své trenérce a on splnil poslání kterým ho pověřil jeho pán. Jenomže dnešek ještě nekončil a už vůbec ne tak klidně. Z ničeho nic chytil někdo Houndooma do sítě ze které jak zjistil jen tak neuteče. V síti ho na laně vytáhli směrem k balonu který vypadal… jako Meowth? No opravdu že jo. Jenže to už se dole na zemi schylovalo k boji. To okamžitě poznal. Zaslechl Pikachu jak volá něco jako „Teď uvidíte“ a duševně se připravil na boj. Už se nemohl dočkat až bude volný.

„Chikorito volím si tebe!“

„Čiko!“ A kolem Houndooma zasvištěla listová břitva která přeřízla provaz kterým byl připoután k balonu. Teď stál na zemi a byl připraven.

„Běž na ně!“ To potřeboval. Za cíl si vybral Victreebela a použil náraz. Útok se povedl a pořádná rána poslala protivníka zpět do balonu. Vedle mezi tím zasazoval Pikachu bleskoví útok Arbokovy, který se také odporoučel směrem k balonu. V tom zaslechl.

„Houndoome tvůj plamenomet!“ A tentokrát naprosto přesně věděl co přijde. Okamžitě cítil tu sílu která se v něm zvedla.

„Tady máte co zasloužíte“ pomyslel si a poslal směrem k balonu hotovou řeku ohně. Plameny balon na chvilku docela pohltily, takže to vypadalo že je ve vzduchu obrovská ohnivá koule. Pak balon vybuchl a Houndoom spokojeně sledoval jak posádka mizí ze scény. „Jo!“ Pomyslel si spokojeně.

Čas pokročil. Za dvě možná tři hodiny už se setmí. Houndoom šel se svým trenérem vyprovodit ostatní. Dnešní den se mu moc líbil a byl s nim spokojen. Zažil spoustu dobrodružství a získal přítele. Ale teď už je čas se rozloučit. Na loučení je něco zvláštního. Nekazilo mu zážitek z dneška, ale taky měl podivný pocit. Věděl že to tak musí být, ale přál si aby to mohlo trvat ještě chvilku déle. Nakonec to stejně přijde takže proč to protahovat.

„Měj se příteli a dávej na sebe pozor. Je čas aby šel každý svou cestou. Ahoj.“

„Togi togi.“ Houndoom pořád nerozuměl ale to ho netrápilo. Byl rád, že to má za sebou takhle jednoduše. Jenže jak se ukázalo tak jednoduché to nebude. Togepimu se vůbec nezamlouvala myšlenka na loučení a tak se k Houndoomovy vrátil. Houndoom byl chvilku dojat z vývoje situace, ale okamžitě se vzpamatoval.

„DOST!“ Použil moc hlasu ale dál pokračoval normálně. „Nemůžeš se mnou zůstat ani to nemůžeme protahovat do nekonečna. Tak to nejde. Každý máme svůj život i svůj cíl.“

Togepi ještě chvilku natahoval a tvářil se smutně. Naštěstí ho vzala jeho trenérka do náručí a vysvětlovala mu něco o loučení. Zdálo se že to pochopil. Houndoomovy to nedalo a došel k Togepimu. „Nikdy na tebe a naší cestu nezapomenu a kdo ví. Třeba se znovu setkáme.“

„Togepííí.“ O poznání veseleji.

Ještě dlouho se pak díval se svým pánem za odcházejícími trenéry a ještě dlouho do noci myslel na svého malého přítele. Celé tohle dobrodružství je už navždy součástí jeho genetické paměti a až jednou konečně lidé plně porozumí Pokémonům některý z jeho potomků jim ho bude vyprávět. Do té doby zbývá ještě spousta času a zatím bude dělat to co umí nejlépe. Bude Pokémon.