Joshiho první dobrodružství

Rozhovor o Lugii

Joshi s chlapcem, který se mu představil jako Sam, zatím seděli nad horkým kakaem v kavárně Pokémonního střediska. Povídali si o Pokémonech a svých prozatimních zápasích. Jejich sluch ale zaujal cizí rozhovor od vedlejšího stolu. Oba zmlkli a naslouchali.

"Můj bratr ho zase viděl a tentokrát už o něm nikdo nebude říkat, že je blázen a lhář, protože ho i vyfotografoval!" Artikuloval prudce svýma rukama chlapec na stoličce.

"Nepovídej!" Vykulil jeho kamarád oči.

"Koukej a plač. Ještě před pár měsíci byl bratr za blázna, když řekl, že viděl Lugiu, a dnes, díky téhle fotce každý líbe zem, po které chodí!" Chlapec vytáhl černou peněženku a vytasil z ní fotku. Byla na ní nádherná obloha a někde uprostřed malá tečka, která svým tvarem připomínala legendárního Pokémona. "Zatím tu fotku sice nikomu neukázal, ale každý se mu rád omluví za to, že ho nazývali bláznem." Kýval chlapec hlavou.

"Co to žvaníš?" Uchechtl se druhý kluk. "Vždyť na té fotce nejde skoro nic vidět. Jen nějaká šmouha na nebi. Mohl to být Pidgeot nebo letadlo. Podívej na ta křídla, určitě je to jen letadlo. Tvůj bratr je blázen." Vrazil mu fotku. Chlapec si ji strčil přímo před nos a zakoukal se na šmouhu na fotce.

"Fajn, říkej si co chceš, ale já svému bratrovi věřím."

Joshi už nemohl dál čekat. Chtěl fotku vidět taky. Vstal od stolu a přistupoval k dvoum chlapcům. "Ahoj. Nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor, ale rád bych tu fotku viděl také." Připojil se do jejich rozhovoru.

"Konečně někdo s čistým rozumem." Pokývnul chlapec a vložil Joshimu do rukou fotku. "Určitě mi dáš za pravdu, že je to Lugia." Pohlédl chlapec na Joshiho a čekal na jeho rozhodnutí, zda-li je to skutečně legendami opřený Pokémon, nebo jen kovový trup a křídla letadla.

Joshi si fotku přisunul až k očím. Koukal na stříbrně černou skvrnu, až se mu z ní vytvaroval Pokémon, kterého do té doby viděl jen v knížkách. "Kde to tvůj bratr vyfotil!" Odtrhl pohled z obrázku a zabodl svůj zrak na chlapce.

"V Olivine city. Prý tam létává každý pátek. Nikdo to ale mému bratrovi nevěří. Podle legendy žije na ostrovech, kolem dokola samé vodní víry."

"Takže Olivine City!" Zamyslel se Joshi. "Chikorito!" Otočil se a zavolal na svého věrného Pokémona, který právě nabíral energii Pokémonními sušenkami. Chikorita neváhala a na jeho zavolání bez váhání zareagovala a ještě s plnou pusou přiběhla k němu. "Půjdeme do Olivine city, proto naber spoustu sil, bude to dlouhá cesta, ale na jejím konci na nás bude čekat Lugia." Chikorita měla naplněné škraně k prasknutí, takže když zákyvala na souhlas, vypadala jako přežraný křeček.

"Ty věříš v Lugiu?" Usmál se Sam, když Joshi opět zasedl k jejich stolu. "Proč by ne?" Napil se Joshi kakaa a čekal, co Sam poví. "Podle mě si všechny ty legendární Pokémony vymysleli jen tak, do pohádek. Nevěřím v ně. Nikdy je nikdo neviděl, je to něco jako Bůh. Někdo plácne, že ho viděl, a hned tomu všichni věří, že určitě někde existuje, ale já nejsem se stádem, nevěřím všemu, co někdo řekne. Až někdy uvidím legendárního Pokémona, tak teprve potom uvěřím, že není jen na dětských knížkách a rádo by vědeckých poznatcích." "Vážně? Což se takhle vsadit? Za týden se tu zase sejdeme. Jestli s sebou přivedu Lugiu, budeš v to věřit, pokuď tu budu zase jen se svou Chikoritou, měl´s tudíž pravdu ty." Oba si podali ruce a Chikorita opodál jen zakroutila hlavou.