Jeskyně Legendy
Cesta dál vedla lesem. Utlumila jsem plamen na ocase na co nejmenší velikost, stejně jako Charlile. Cesta lesem nebylo nic příjemnýho, byla dost úzká a vůbec. Po chvíli pochodu jsme došli na mýtinku, kde jsme si dali na chvíli pohov. Pak jsme pokračovali dál. Chvíli jsme šli, když jsem ve vzduchu ucítila něco divnýho. Nevím, co to bylo, ale bylo to divný. Zastavila jsem se a rozhlídla jsem se kolem. Pak jsem mezi křovinami zahlédla kámen. Odhrnula jsem listí, a co nevidím-vchod do jeskyně. Tak jsem upozornila Charlieho, ten upozornil Marka, kterej upozornil Toma. Tom se zeptal Marka co se děje, Marek se zeptal Charlieho, co se děje a Charlie se zeptal mě, co se děje. Já jsem ukázala na jeskyni, Charlie ukázal na jeskyni, Marek ukázal na jeskyni a Tom se na to šel podívat. Nejdřív šel tom, pak šel Marek, pak Charlie a pak já. Jenže se ukázalo, že v jeskyni je tma jak v pytli, takže jsme šli první já s Charliem a sloužili jsme jako jakési živé lucerny.Jeskyně byla nejen tmavá, ale taky široká a dlouhá. Šli jsme několik minut, až jsme došli k velkým kamenným dveřím."Hm, tak ty asi neotevřeme" poznamenal Tom. Byla to pravda-s nima bych nehla já, ani Charlie, ani tucet dalších Charizardů. Posvítila jsem si ocasem na ty dveře. Nebyl to obyčejný kámen-byl na něm vyryt obraz. A na tom obraze byli tři legendární psi (Suicune, Raikou, Entei), a nad nimi se sluncem na pozadí stál podivný pokémon, jakého jsem ještě neviděla. Chtěla jsem upozornit Chalieho (načež by nastal kolotoč, jako před vstupem do jeskyně), jenže pak se země začala lehce chvět. Dveře se otevítraly! Chvíli jsem měla chuť utéct. Jenže pak nad strachem zvítězila zvědavost. Ustoupili jsme o několik kroků zpět, a zírali jsme na ty dveře. Otevřely se. Chvíli tam byla tma, že nevidíš na vlastní nos. Pak z té tmy vystoupili Suicune, Raikou a Entei (dále už jen psi).Postavili se před dveře a proskenovali nás zkoumavým pohledem. Pak se z jeskyně ozvalo zařvání. Jako když řve Arcanine. Všichni tři psi se postavli ke dveřím tak, že umožnili průchod. Pak se v husté tmě objevily dvě zářící zelené oči. Měla jsem chuť utéci. Ale jako kdyby mi někdo přimrazil nohy, nemohla jsem se hnout. Pak Pokémon v jeskyni udělal krok vpřed, a světlo ho ozářilo. Vtom jsem si vzpoměla. Ten Pokémon na dveřích. To je on! Vypadal jako kříženec několika kočkovitých šelem (sorry, že srovnávám s normálními zvířaty, ale s Pokémony to porovnat nelze). Měl tělo tygra, hřívu lva, zuby šavlozubého tygra. Byl o polovinu větší, než psi. Pak řekl po lidsku: "Kdo jste, a co tu děláte?" V nás ve včech pořádně zamrazilo. Pak se Tom zmohl na odpověď: "Jsme trenéři Pokémonů. Našlo jsme jeskyni, a chtěli jsme ji prozkoumat, že jo?" Ten divný pokémon odvětil: "Hm, dobrá, ale nejlépe uděláte, když se vrátíte. Všichni. Jinak vám hrozí velké nebezpečí." Po těchto slovech se otočil a šel pryč. Psi ho následovali. "Počkej, kdo vlastně jsi, a jaké nebezpečí?" Vykřikl najednou Marek. Ten divný Pokémon se zastavil. Otočlil se zahleděl se na Marka. Pak řekl: "Mé jméno je Smiloli. Mým úkolem je chránit tuto část světa před nepřáteli. V tom mi pomáhají mí přátelé (myslel tím Raikou, Enteie a Suicuna. Až do teď tu nebylo tak velké nebezpečí a hrozba jako teď." Pak se zadíval na kamennou stěnu. Podívala jsem se tam taky, a strnula jsem;po zdi přeletěl temný stín jakéhosi dračího pokémona. Jasně jsem viděla jeho rudé krvavé oči. Pak Smiloli pokarčoval: "Z vesmíru přiletěl Drakhoon. Jeho nenávist je strašná a jeho síla ničivá. Musím ho porazit, nebo zničí svět, počínaje touto částí. A to já nedovolím." V těchto posledních slovech jsem poznala obrovskou dávku odhodlání. Pak se Smiloli otočil a vyběhl pryč. Psi běželi za ním. Podívala jsem se na Charlieho, Charlie se podíval na Marka, Marek se podíval na Toma a Tom se podíval na mě. No, potkat tolik legendárních pokémonů za tak krátký čas... Znovu jsme se podívali na sebe. Pak Tom navrhl: "No, co kdybychom šli, abychom byli venku z lesa, než se setmí?" Tom nám všem připadalo jako dobrej nápad, a tak jsme vyšli venz jeskyně, a pokračovali dál lesem. Po chvíli Tom řekl Markovi: "No, já si tak říkám, když vlastně máme ty Charizardy, tak by jsme mohli letět, ne?" Markovi to připadalo jako dobrej nápad. No a protože jsme to už zkoušeli při letu do PokéCentra, které přepadli Rakeťáci, tak mi to ani nevadilo. Vzala jsem Toma za krk a letěli jsme. Za chvíli jsme již měli město na dohled. |
