Pokémon: Souboj tvořitelů

Vše v pohybu

„Pokud zůstane moře stejně rozbouřené nikdy se zpět nedostaneme!“ vykřikla Claris.

„Myslíš?“ řekl Archie „Pokud vím, je Kyogre náš. Na náš povel by měl přestat.“ řekl.

„Přestaň!“ vykřikla Claris a rázem se moře uklidnilo.

„Vidíš, je to tak jednoduché.“ řekl Archie.

„Jak je možné že nás slyší?“ zeptala se Claris.

„No to já nevím. Hlavně že je náš.“ zasmál se Archie.

Jeden z teamu Aqua se otočil na Archieho. „Do něčeho jsme narazili .“

„To vím taky! Už jste mi to řekli!“ okřikl ho Archie.“Nejspíš jen nějaký Magicarp.“

„Proč bysme jeli v té ponorce když se můžeme svézt?“ zeptala se Claris.

„Co tím myslíš?“

„Kyogre, odnes nás k sobě.“

Ohromná přílivová vlna strhla ponorku a Wailorda daleko až k hranicím Sootopolis City.

Maxie hladil zkumavku ve svojí ruce velmi dlouho.

„Vidíte tu malou kuličku uvnitř?“ zeptal se Corpius Maxieho. Maxie přikývl.

„Za několik okamžiků z něho bude monstrum stejné jako Groudon.“

„Už se těším. Crys, kolik máme času?“

„Podle hodinek do vylíhnutí bude trvat třicet minut.“ odpověděla.

Maxie se otočil k pilotovi. „Dejte co nejvíc síly do toho.“

„Ano pane.“

Helikoptéra plula ve vzduchu klidně. Steven bušil do opěradla.

„Mají ho! Mají ho!“

„Uklidni se.“ povzbuzoval ho Wally.

„Jak se mám uklidnit když tu může vzniknout klon toho čeho se nejvíc bojíme?“

„Udělali jsme co jsme mohli.“

“Rozumím, jedu tam.“

Roxanne odložila telefon a utíkala ze třídy.

Zachytila ji jedna žákyně.

„Paní učitelko, kam jdete?“ zeptala se.

„Já jdu domů holčičko, už mě bolí hlava. Na to pak utíkala dál a nastoupila do auta.

Wattson utíkal přes jeho elektrickou spoušť a zamířil k soukromému letadlu.

„Do Sootopolis.“ řekl pilotovi.

„No to nemyslíš vážně Flannery!“ křičel do telefonu Brawly.

„Myslím to vážně, jen Roxanne, Wattson já a ty můžeme pomoct.“

„Proč zrovna my?“ zeptal se Brawly.

„Nevím, vybrali nás čtyři místo Elite four.“

„Copak se s nimi můžeme měřit?“

„Ne, ale příkaz je příkaz.“

Jessica se posadila na křeslo a zavřela oči.

„Proč jsi mi to udělal? Nechal jsi mě tam. Samotnou. Na ten den si pamatuji jako na včerejšek...

„Vy jste ta slavná profesorka Jessica?“ zeptal ses onoho dne mě. Já ti odpověděla ano.

„Jste velmi šikovná, máte práci?“

„Ne, o post profesorky jsem přišla.“

„Budete pracovat u mě?“

„Ano, ráda.“

Ten den jsem ti vytvořila spoustu strojů. Každý den jsem ti věřila. Copak jsem mohla vědět že jsi zákeřný? Že jsi šéf týmu Magma?

„Maxie. Vynalezla jsem stroj pro který používání radioaktivních látek nebude obtíží. Stačí si ho takhle nasadit a je to. Tyto paže fungují jako ruce a můžeš s nimi pohybovat s materiály pomocí mysli.“

„To je dobré.“

„Uchopím to tak, ale NE!“

Pak ta věc spadla. A všechno se zhatilo. Výbuch. Já ležela pod troskami budovy. Tys tam stál. A odešel jsi pryč. I když se tě ostatní na mě ptali. Co se mnou je.

Tys řekl: Není s ní nic, odešla od nás. Pak už ode mě ty paže neodešly. Zůstaly se mnou. Zůstaly.“

Jessica se zvedla ze svého křesla a svými pažemi smetla stůl na zem.

„Ty paže ke mě přilnuly! Tos nevěděl co? Já se ti teď pomstím. Navždy.“