NoName

1

"Tati, ale já nechci abys teď odešel...!" "Mám teď nějakou práci. Ale slibuju ti, že se vrátím brzo, andílku." "Ale tati-" "No tak, nezlob, andílku a jdi si hrát." "Dobře, tati." Anakiri doteď pevně držela otce kolem pasu, potom ho ale pustila a nechala ho jít. "Ahoj, tati." "Ahoj, andílku." Dveře se zabouchly. "Miki!" "Ano, mladá paní?" "Miki, přines mi do pokoje nějaké jídlo, mám hlad." "Co byste si přála, mladá paní?" "Sušenky." "Něco dalšího, paní?" "Jen sušenky. Kakaové." "Hned to bude, mladá paní." Služebná se uklonila a odběhla chodbou do kuchyně. Děvče vyběhlo po schodech do svého pokoje a skočilo na postel mezi svoje hračky. Táta jí vždycky přivezl nějakou hračku, když se vrátil z cest. Anakiri popadla své dvě nejoblíbenější hračky, Skitty jménem Kiki a Vulpixe jménem Miki, a začala si s nimi hrát-Kiki a Miki šli na návštěvu za ostatními hračkami. Vždycky si ráda hrála ve svém pokoji, táta jí dovolil nechat ho zařídit tak, jak chtěla. Okna byla ověšená růžovými záclonami, tmavě růžová postel s nebesy byla uprostřed stěny napravo od velkého okna, vedle kterého byla skříňka a na ní televize. Proti posteli byl stůl s počítačem a v rohu skříně s jejími věcmi. Před postelí byl obrovský koberec a u něj bedna s jejími hračkami, i když většina z nich ležela na koberci. Od její 'práce' jí vyrušil až zvuk počítače. "Kiki, Miki, máme poštu!" Usmála se a přešla k počítači. Táta jí platil soukromé učitele, takže i když jí bylo teprve pět, dokázala dobře zacházet s počítačem a nedělalo jí příliš velké problémy psát si s lidmi na internetu. Pokud se ovšem našel někdo schopný vybavovat se s pětiletým dítětem. Anakiri přejela myší na blikající obálku na obrazovce počítače. Byl to někdo na ICQ. "Kdo jsi? Jsem tu úplně sama?" Člověk měl přezdívku NoName. Nic jiného o něm Anakiri nezjistila.

Anakiri: "Kdo jsi?"

NoName: "Jsem ráda, že tu nejsem sama."

Anakiri: "Kdo jsi? Proč jsi sama?"

Anakiri byla zvědavé děvče a zajímalo jí, proč NoName napsala právě jí. Na náhodu v tu chvíli nepomyslela.

NoName: "Oni...oni mě tu nechali...proč je tu taková tma? Bojím se.

Anakiri: "Kdo tě tam nechal? Kde jsi?"

NoName: "Oni...je tu strašná tma..."

Rozhovor s NoName přišel Anakiri jako věčnost a při tom nikam nevedl. Jediné co o NoName věděla bylo, že ji někdo nechal samotnou ve tmě a že se bojí. "Mladá paní?" "Co se děje, Miki?" "Vaše sušenky." Služebná jí položila talíř sušenek na stůl. "Budete si ještě něco přát?" "Myslím, že ne, Miki." Odpověděla Anakiri, vypnula ICQ a přestala se zabývat NoName a jejími problémy...teď právě měla vlastní...jak zlikvidovat sušenky.

"Please stay now, you left me here alone

It's the end of the line

Please stay I can't make it on my own

It's the end of the line

make it on my own"

~The Offspring~

Obloha byla zatažená a pršelo. Všechno bylo šedivé a smutné. Anakiri si prohlížela jejich zahradu jen tak, jak se vzbudila, ve své růžové noční košili. Dnes neměla náladu se učit nebo cokoliv dělat. Otec byl zase na cestách a ona si připadala sama. "Mladá paní?" Anakiri se ohlédla. Do pokoje pootevřenými dveřmi hleděla Miki. "Copak se děje, Miki?" "Otec vám tu nechal dárek." Odpověděla Miki s lehkým úsměvem. ""Dárek?" "Ano, k vašim třináctým narozeninám." Odpověděla Miki a ukázala na velkou krabici v rohu Anakirina pokoje. Anakiri přešla od okna ke krabici a otevřela ji. "Páni!" Vypískla. V krabici spalo malé roztomiloučké štěně. "Ale to je přece Growlithe!" Usmála se a vytáhla štěně z krabice. Malý chlupatý Pokemonek pomalu otevřel oči a rozespale na ni mžoural, potom se ale probral a olízl ji. "Je roztomilý." Usmála se Anakiri. Miki okamžitě přispěchala s miskou s vodou a se žrádlem. "Má nějaké jméno?" Zeptala se jí Anakiri. "Zekirimasuta." Odpověděla Miki. "Patří mezi nejlepší Growlithe v zemi." Dodala hrdě. "Zekirimasuta..." Řekla si Anakiri. "To je příšerně dlouhé...co bys řekl na něco jednoduššího? Co třeba Zek?" Otočila se na Growlitha. Growlithe zvedl čumák z misky a souhlasně štěkl. "Výborně." Usmála se Anakiri. "Miki, přines mi sem snídani." "Jistě, mladá paní." Miki vyšla z pokoje a Anakiri se Zekem tam zůstali sami. Náhle se ozval její počítač. Anakiri si sedla na židli a Growlithe vedle ní. Přišel jí e-mail od někoho, koho Anakiri neznala. To bylo divné. Anakiri nikdy nikomu nedávala svůj e-mail, pokud ho neznala a nemohla mu stoprocentně důvěřovat. E-mail byl krátký a jasný. Anakiri vykřikla a Zek zaštěkal. Tohle se jí nelíbilo. "Umři, Anakiri Miraii. NoName."