NoName

2

"Takže jste přišel a ona tu nebyla? Nemohla prostě někam jít?" "Vím stoprocentně, že by sama nikam nešla. Někomu by to řekla." "Byl nějaký důvod, kvůli kterému by mohla utéct? Nějaké problémy...?" "Říkám vám už potřetí že ne!" "Uklidněte se, pane, my ji najdeme..." Riku si povzdechla. Lidé jsou vždycky tak nervozní a netrpěliví, když se jim ztratí děti. Pomalu se procházela pokojem a prohlížela si každou maličkost. "Měla psa?" "Growlitha." "Kde je teď?" "Nevím, asi zmizel s ní." "Growlitha..." Riku se zamyslela. "Nemohla se vydat na trenérskou cestu?" "Nemožné, Anakiri je zásadně proti soubojům Pokemonů." "Aha..." Riku přešla ke stolu s počítačem. Na stole bylo rozházeno několik cédéček. Riku si pečlivě sepsala jejich názvy, potom se otočila k Anakirinu otci. "Myslím, že to bude všechno..." "Jak to myslíte, všechno?" "Všechno. Máme všechno, co potřebujeme, teď můžeme jít. Nebojte se, my ji najdeme." Riku se lehce pousmála a odešla.

"Život je v pohodě, život je svině,

život není to, co můžeš vidět v kině,

život je život, s tim nic nezmůžeš

a tim že budeš utíkat si nijak nepomůžeš"

~Chaozz~

Když Anakiri utíkala, ještě pršelo. Přestože teď už byl klid, ještě seděla schovaná pod spadlým stromem. Nikdy nikomu neřekla své skutečné jméno, dílem i proto, že ho věděla sotva měsíc. Jak tedy tenhle člověk mohl znát její jméno a vědět její e-mail, když ani ten neznalo moc lidí? "Tady, Zeku." Usmála se na svého Growlitha a vytáhla z batohu něco málo granulí. Zek je sežral, olízl se a šťastně štěkl. "Fajn, musíme jít dál, Zeku..." Anakiri se zvedla a vydala se dál, s Growlithem těsně za sebou. Z nějakého důvodu už si doma nepřipadala v bezpečí. Byli teď kdesi v lese na cestě mezi jejím domem a nejbližším městěm. "Hej, ty!" Anakiri sebou vyděšeně trhla. Za ní stál kluk s Croconawem. "Dáš si zápas?" "Cože?" "Zápas!" Anakiri zavrtěla hlavou. "Není slušné odmítat výzvu k zápasu..." Ušklíbl se kluk. "Croconawe, vodní dělo!" Zek se nestačil útoku vyhnout a dostal plný zásah. "Zeky!" Vykřikla Anakiri vyděšeně a vzala Growlitha do náruče. "Proč jsi to udělal?" Zeptala se kluka. "Pokemoni jsou tu od toho, aby bojovali, jestli tvůj Pokemon není schopný bojovat, není tu pro něj místo." Odpověděl kluk chladně a odešel. "Zeku..." Anakiri si ho k sobě přitiskla a rozběhla se směrem k městu. Směrem k Pokecentru. Najednou ji ale někdo chytil zezadu. "Já s vámi bojovat nebudu!" Vykřikla Anakiri. Potřebovala se dostat do Pokecentra. "To je náhoda, já taky nechci bojovat..." Anakiri polkla. Tón, kterým to kluk co ji chytil říkal napovídal, že jí určitě nepřišel na pomoc. "Takže buď tak hodná a dej nám ten batoh..." Anakiri se mu snažila vyškubnout, ale držel jí pevně. "Vážně budu muset říct 'prosím'?" Zašeptal jí do ucha. Anakiri okamžitě vydala batoh, když ucítila na krku nůž. "Díky..." Ušklíbl se a strčil do ní. Než se stačila zvednout, byl pryč. Anakiri se rychle vydala do Pokecentra.

"Uzoučká pěšinka uprostřed močálů

ukryta v mlze se plazila do noci.

Po ní šly postavy mlčky a pomalu,

nikdo jim nemůže, nemůže pomoci."

~Daniel Landa~

"Tvůj Growlithe je pěkně zřízený, ale zvládne to. Problém bude spíš v tom, že tu musí být alespoň dva dny a my už nemáme volné pokoje. Můžeš tu být maximálně do zítřka." Vysvětlovala jí sestra Joy ustaraně. "Dnes tu ještě je pár volných míst, ale zítra má přijet několik trenérů, kteří si tu zamluvili místa už asi před měsícem, zítra se tu totiž koná velký turnaj v Pokemonu, žádný trenér si to nechce nechat ujít a naše Pokecentrum je všechny zkrátka nepobere." Anakiri přikývla. "Mohla bych tu ale přespat alespoň dneska?" "Jistě, za chvíli bude večeře, potom se podíváme po nějakém volném pokoji..." Anakiri si sedla na lavičku v čekárně a rozlížela se kolem. Všude okolo byli trenéři, povídající si o svých Pokemonech a strategiích. Anakiri si tam připadala mnohem víc sama než doma. Mnohem víc sama než kdekoli jinde. Všichni si povídali o tréninku, strategiích, útocích...všichni to byli trenéři, zatímco ona Pokemonové zápasy nesnášela. Kdyby měli Pokemony skutečně rádi, nenechali by je zápasit. Z myšlenek ji vytrhl až hlas sestry Joy. "Poslouchejte všichni, večeře je hotová!" Snažila se je všechny překřičet. Anakiri se zvedla a šla s ostatními do jídelny. Chansey roznášely jídlo k velkému jídelnímu stolu. Anakiri se jídla sotva dotkla, místo toho mapovala situaci. Nechápala co vlastně hledá, když si většina trenérů povídá o tom samém jako předtím, až si všimla jednoho rohu stolu, který byl skoro prázdný, až na jednoho kluka. Zdálo se, že jemu to ale moc nevadí. "Poslyš, mohla bys mi podat támhletu mísu?" Zeptal se jí kluk který seděl vedle ní. "Jo, jasně..." Prohodila Anakiri a podala mu ji. "Poslyš...kdo je támhleto...?" Zeptala se a kývla směrem k prázdnému rohu. "Co? Co já vím..." Prohodil a dál si jí nevšímal. Po večeři Anakiri našla sestru Joy, podívala se jak je na tom její Growlithe a potom ji sestra zavedla do pokoje. "Je to jediný volný pokoj, takže nemáš moc na výběr..." Vysvětlila a ukázala jí dveře, na kterých byla napsaná třináctka. Anakiri si pomyslela že sestra musí být snad pověrčivá, podle tónu kterým to říkala. Vzhledem k tomu že ona ale na pověry nevěřila, otevřela dveře a vešla. Okno mělo vyražené sklo a světla nesvítila. 'Dobrý začátek...' Pomyslela si Anakiri. Byl to obyčejný pokecentrový pokoj. Čtyři postele, dva stolky, nic víc, nic míň. Anakiri si nedělala moc starosti s převlékáním, sundala si bundu, mikinu a kalhoty, lehla si na jednu ze spodních postelí a zírala do zdi. Problém byl ale v tom, že z nějakého 'legračního' důvodu nemohla usnout. Možná to bylo tím, že to bylo porvé co nespala doma ve své posteli, možná to bylo tím, že otevřeným oknem přicházely do pokoje zvuky, možná to bylo tím, že měla pocit, že ji někdo sleduje... Anakiri se chvíli jen vrtěla, potom se převrátila na bok a zkoumala místnost. Oknem do pokoje vcházelo trochu světla z lamp na ulici, ale to osvětlovalo jen spodní část pokoje; dvě spodní postele a podlahu. Anakiri se snažila něco rozeznat na vrchní posteli naproti ní. Chvíli jí trvalo, než si zvykla na tmu, ale už věděla, že měla pravdu. Někdo tam byl.