NoName

3

"Kdo je to?" Zeptala se Anakiri nejistě a posadila se. Ve tmě zazářily dvě šedomodré oči, ale to bylo jediné, co mohla Anakiri rozeznat. Pokud to vůbec bylo možné, přišlo jí, že kolem jejich majitele je mnohem větší tma než kdekoliv jinde v místnosti. Zářící oči připoměly Anakiri krvelačné bestie, číhající ve tmě, jako to viděla v některých hororech v televizi. To jí připomělo výhružný e-mail a okamžitě se stáhla, až narazila zády na zeď. Ze zářících očí se staly dvě úzké čáry-jejich majitel je přivřel. "C-co jsi zač?" Vyhrkla Anakiri nejistě a začala se třást. Tentokrát oči zmizely úplně. Že by jejich majitel usnul? Anakiri si povzdechla a znovu si lehla. Když se ale podívala tím směrem, uviděla zářící oči znovu. Anakiri se do nich upřeně dívala a snažila se v nich něco vyčíst, ale nebylo to možné. Byly to prostě dvě šedomodré zářící oči. Anakiri přestávala věřit že vůbec mají nějakého majitele, prostě tam jen tak visely ve vzduchu a sladovaly ji. Po pěti minutách upřeného zírání to Anakiri začalo nudit. "Takže tu budeme na sebe takhle zírat celou noc? Hm...to je teda vážně...'zábavné'." Utrousila po chvíli. Žádná odpověď. "Takže ty se se mnou nehodláš bavit?" Žádná odpověď. "Dobrá, budu se bavit já s tebou...zajímalo by mě, jestli jsi taky trenér Pokemonů jako všichni tady." Spustila Anakiri. "Protože já určitě ne. Nechápu, jak někdo může nutit Pokemony aby si takhle ubližovali a říkat tomu trénink. Když člověk ubližuje Pokemonovi, je to trestné, ale když dva lidi nutí Pokemony, aby proti sobě bojovali, je to úplně normální. Ják může někdo něco takového dělat? Vůbec, zajímalo by mě, kdo vlastně jsi, ráda bych věděla, s kým spím...ehm, teda, v jednom pokoji, ale...na jiných postelích, víš jak to myslím, ne? Protože to nemyslím tak, jak si možná myslíš, že to myslím, myslím to tak, že bych ráda věděla, s kým si tu vlastně povídám, i když jsem jediný člověk co tu mluví." 'Bože, co to tady plácám...?' Pomyslela si Anakiri. "Jsi tady taky kvůli tomu velkému turnaji, jako všichni? Zajímalo by mě, kdo to vyhraje. Možná ty, to by bylo fajn, znala bych už dopředu vítěze i když to není to samé jako s ním zápasit, ale jak říkám, já nejsem trenérka, takže se logicky nezůčastním, víš jak to mys-" Anakiri byla přerušená polštářem, který jí trefil do obličeje. "Hey!" Vykřikla a hodila ho zpátky, ale ve vteřině ji trefil znovu. "Cha! Sebrala sem ti polštář!" Vyplázla jazyk na svítící oči. Problém byl jen v tom, že tam nebyly. Anakiri si povzdechla, lehla si a v klidu usnula.

"Nežbrblej, nezkoumej,

pokoj dej a poslouchej

Já ti řeknu, je to psycho,

slyšet hlasy, když je ticho"

~Chaozz~

Anakiri se vzbudila a rozhlédla se. První otázka, která ji napadla, byla 'Kde to jsem?' Po chvíli si ale vzpoměla na svůj útěk a na Pokecentrum. Automaticky se podívala na vrchní protější postel. Nikdo tam nebyl. "Třeba se ti to jenom zdálo..." Řekla si, oblékla se a vyšla z pokoje směrem k jídelně. Nemohla si pomoct, ale přišlo jí, že si jí všichni prohlížejí, jako by měla nějakou smrtelnou, nakažlivou nemoc. Dokonce i všichni v jídelně se na ní sem-tam divně dívali. "To by mě zajímalo, co všichni mají..." Zamumlala si. "Jsi naživu a ještě k tomu naprosto v pohodě, to je to, co jim přijde divné..." Ozvalo se vedle ní. "Cože?" Vyhrkla překvapeně. Vedle ní seděl kluk, který se právě dělil o svojí snídani s Pidgeyem, který mu seděl na rameně. "Ty asi nevíš, kdo byl v pokoji, ve kterém jsi spala, co?" Zeptal se jí naprosto klidně. "No, moc sme si nepokecali..." Vysvětlila Anakiri. "Přirozeně, nikdo si s ním moc nepokecal, od tý doby co se tu minulej rok pár lidí zabilo a několik odvedli do blázince..." Prohodil kluk, jako by nešlo o nic zvláštního. "A všichni spali ve stejném pokoji, jako V(poznámka:čteno 'Ví';)." "V?" Zeptala se Anakiri nechápavě. "Nikdo neví, jak se menuje, nikdo se s ním nesnažil mluvit, většina, ehm, teda všichni, se ho bojí...a z nějakého důvodu se mu začalo říkat V. To je konec pohádky, jsi zatím jediný člověk, co se zatím nezcvoknul nebo nezabil, takže všichni přirozeně čekají, jestli ti náhodou nerupne v bedně jako všem před tebou." Dodal. "To je tááák povzbuzující..." Povzdechla si Anakiri. "To nemá být povzbuzující, to je fakt. Ten kluk není normální." "Je to azka..." Ozvalo se za nimi znechuceně. Děvče s kratšími zrzavými vlasy si vzalo židli a sedlo si mezi ně. "Nazdar, Min. Tak jak se ti spalo?" "Jak asi myslíš, že se mi mohlo spát, když víš, že nemůžu toho azku cítit kdekoliv na dva kilometry dalkeko? A přestaň mi říkat Min, Jerry." Dodala. "Neboj, Min." Usmál se Jerry. "Tak, a ty jsi kdo?" Uhodila Min na Anakiri. "A-Anakiri." Vyhrkla. "Azka..." Vrčela Min, když dojídala snídani. "Min ralmakirtosia azka pino okoloko..." "Min herkelomero lipe, Min..." Povzdechl si Jerry. "Lupitosilamiko min Min! Lupitolačo Min! Min lačo Mintos!" "Žikto, Min." Ušklíbl se Jerry, zatímco Anakiri na ně vyjeveně zírala. "Ehm, toho si nevšímej." Pousmál se Jerry nevinně. "Fajn..." Přikývla Anakiri. "Kdo je azka?"

"Okoloko sipka azka..." Zavrčela Min. "Azka je-" Anakiri najednou jakoby Jerryho neslyšela. Jediná věc, kterou dokázala slyšet, byl její vlastní dech. Všechno okolo bylo najednou rozmazané a něco jí vedlo pryč z jídelny...pryč z pokecentra...někam daleko...Anakiri stála na útesu a dívala se dolů, na skály pod ním, ale ignorovala je a šla dál...tam, kde už nebyl žádný útes...jen pád do neznáma. "Anakiri!"