NoName

5

"COŽE?" "Anakiri, uklidni se!" "Uklidnit se? Jak se můžu uklidnit, to už je podruhé! Poprvé, když mi na vypnutý počítač přišel e-mail a teď ještě v mých snech! Já už to nevydržím!!!" "Hm..." Jerry se zamyslel. "Azka...Min kilemenite okoloko...jisero okoloko urapa kilemenito..." Zavrčel. "Cože?" "Ale nic." Povzdechl si Jerry. "Azka...tím myslíš V?" Zeptala se Anakiri. Jerry pomalu přikývl. "Co je s ním?" "Nic...zatím." Zavrčel Jerry. Anakiri jen pokrčila rameny a pokoušela se spát. "Azka...co to vlastně znamená?" Zeptala se zamyšleně. "Už jsem ti to říkal." Odpověděl Jerry. "Mohl bys mi to prosím zopakovat? Byla jsem tak trochu mimo, víš..." Vysvětlovala Anakiri. Jerry jednoudše přikývl. "Aha. Azka je něco jako to nejhorší zlo celého světa. Říká se, že jeden mág z jednoho z jiných světů využil vší své moci k poražení Pačimone-světla světů. Věci, která udržuje mír. V podstatě se dá říct že Pačimone je dobro a Azka zlo. Azka tedy využil svou moc k poražení Pačimone a skutečně se mu to povedlo. Společenstvo nejmoudřejších mu za to udělilo trest-proměnilo ho v nesmrtelného vlka." "Ale to přeci nebyl trest, ne? Každý by chtěl být nesmrtelný!" "To si Azka myslel taky, dokud poprvé nezemřel." "Ale říkal jsi, že-" "Jeho nesmrtelnost byla v tom, že se přenesl do jiného ze čtyř světů. Narozdíl od jiných se ale znovu nenarodil, objevil se tak, jak zemřel. Azka sice měl pořád něco, ze své moci, ale po pár stech let, kdy pořád cestoval po světech jako vlk začínal být znuděný. Byl to samotářský, mlčenlivý, tvrdý sobec, který se zajímal jen o sebe...stejně jako V." Jerry si povzdechl. "Nakonec ho našla jedna ze zemí druhého světa a přesvědčila ho, aby jim pomohl zachránit světy. Systém se totiž začínal hroutit a to nebylo dobré ani pro Azku, on by zkázu přežil, ale celý jeho život by byl několik milionů let utrpením-musel by čekat, dokud se systém neobnoví od jeho naprostých začátků a na zemi se neobjeví něco živého. Azka tedy pomohl dostat tři krystaly, do kterých kdysi rozdělil Pačimone a pomocí náhrdelníku, který nosil, ji dokázal vyvolat zpět. Nedokázal se ale ovládnout a zaútočil na ni. Pačimone souboj vyhrála, ale Azkova duše unikla trestu a ve svém úkrytu tiše vyčkává, až přijde příhodný okamžik, kdy se bude moci vrátit." Ukončil Jerry své vyprávění. "Takže Azka byl vlastně vlk, kterého všichni nenáviděli? Není divu, že to byl samotář..." Prohodila Anakiri lítostivě. "Azka si za to mohl sám. Chtěl moc a osamělost s nenávistí byla jeho trest. Od té doby se taky lidem jako on říká Azka. Byl dokonce horší, než všichni Kirtamiontisoové dohromady. A Min je pevně přesvědčená, že nově zrozený Azka je V." "Nikdo nemůže být tak zlý bezdůvodně..." Odporovala Anakiri zlehka. "Když jsem ho viděl poprvé, taky jsem si to myslel. To bylo asi před čtyřmi roky, když poprvé přišel na turnaj. Mysleli jsme si 'trochu zvláštní nováček, ale co, zapadne'. Nezapadl nikdy. Několik lidí se s ním snažilo navázat kontakt, ale skončili v márnici, v blázinci, nebo alespoň v nemocnici, když měli štěstí." "Hm..." Anakiri ještě nebyla plně přesvědčená o tom, že by byl V tak zlý. "A když už nic, nejde jen o lidi. I Pokemoni se mu vyhýbají. Ovšem kromě jeho vlastních, pokud vůbec má nějakého kromě Sandslashe. Vyhrál poslední čtyři turnaje bez použití dalšího Pokemona. Proč, to jsi viděla sama. Trenéři většinou z boje ustoupí, když vidí, jak bezohlednou a sadistickou taktiku V a jeho Sandslash používají..." Zamračil se Jerry. "Když bylo po turnaji, viděla jsem V a jeho Sandslashe a nepřišli mi tak špatní, jako když byli v aréně. Myslím, že on a Sandslash jsou přeze všechno dobří přátelé, jen to nedávají najevo. Možná, že V má přece jen důvod, proč se držet od ostatních dál." "Jistě, protože je to sadistický hajzl." Odpověděl Jerry. Anakiri si povzdechla. Tohle nikam nevedlo. "Dobrou." Zašeptala a zavřela oči. "Dobrou." Odpověděl Jerry a stejně jako Anakiri po chvíli usnul.

"Vstávat! Je ráno!" Zaslechla Anakiri ode dvěří. "Anakiri, ty už jsi vzhůru?" Zeptala se jí ještě ospale Min. Anakiri seděla na posteli a sledovala upřeně jeden bod kdesi venku. "Anakiri?" Sotva se jí Min dotkla, Anakiri se probrala. "Cože? Jo, už sem vzhůru, já jenom..." "Jenom co?" Anakiri pokrčila rameny a naposledy se podívala ven. To, co ji vzbudilo, byl pocit, že ji někdo sleduje. "Hej, vstávej!" Zaječela Min na Jerryho. "Mrmh..." Ozvalo se zpod polštáře. Min nesouhlasně zavrčela a stáhla z Jerryho deku i s Jerrym. "Řekla jsem vstávat. Znamená VSTÁVAT!!!" Zavelela a vyšla z pokoje. "Mimochodem, Anakiri, pojď do kuchyně, snídaně už je hotová." Anakiri se zvedla a šla za Min, zatímco Jerry se snažil vyhrabat z deky.

Po snídani šli všichni tři do Pokecentra pro Anakirina Growlitha. "Zeku!" Usmála se, když proti ní štěně vyběhlo a skoro ji povalilo. "Fajn, takže oba už máte svoje Pokemony a můžete jít, já mizim, čus!" Oznámila Min a odešla. Jerry zavrtěl hlavou. "Já jí prostě nechápu." "Hm?" "Nejradši by V zabila, ale odmítá se zdržovat kdekoliv blízko u něj...hm...jako vlastně všichni." Anakiri nic neříkala. Z nějakého důvodu jí něco na V zajímalo.

"Chci tu holku." "Žikto." "Jestli se bude bránit, zklidni jí, jak chceš, ale chci ji živou." "Žikto." "Tak už běž!" "Žikto, Micushi." "Kiraia?" "Žikto?" "Ještě jednu věc...chci, aby hodně trpěla." Kiraiovi se objevil v očích zvláštní lesk. "Kintora?" "To není tvoje starost. Udělej to!" "KINTORA?" "Tobě na ní snad záleží...?" "Lupito." "Tak je to, Kiraia...zamiloval ses? Do člověka?!" Kiraia se zamračil. "Min elperato-izareto, Micushi, zudo un elisipko, elisipka aro elisipke kerimute. Goodie?" Sandslash přiběhl k němu a společně zamířili směrem k Pokecentru.. "Neopovažuj se mě zklamat, Kiraia. Nezapomeň, komu vděčíš za to, že jsi ještě naživu." Ozvalo se za ním. "Žikto, Micushi. Lipe sipko minko pačimone..." Odpověděl Kiraia a spolu se Sandslashem odešli.

"Takže, kam půjdeme?" Zeptala se Anakiri se Zekem u jejích nohou. Malý Growlithek byl rád, že je Anakiri s ním a odmítal se od ní znovu hnout. Stáli na cestě v lese a před nimi byly tři odbočky. Jerry jen pokrčil rameny. "Kdo ví?" "Min cushi, Ilomako-elepire...Min hareku pikrom urta-rate kiraia sipka opirkemitora kilemenito kizu lipe..." Jerry i Anakiri se otočili, i když oba věděli, kdo je za nimi. Anakirin growlithe začal tiše vrčet a Jerryho Pidgey se schoval za něj. "Co tu chceš, V?" "Lipe elisipke richiem Ninetalesite? Korade kiro...lus likaro?" Jerry se zarazil a nejistě zíral na V. "Operekesto, Azka...lus yarika! Simolaso!" V se ušklíbl, když viděl část strachu a překvapení v Jerryho očích. "Kaiasu likaro-see...! Ogreso min kuren, aro lipe sipka undaro mintos-kome, lirako-see..." "Na to zapomeň!" Zařval na něj Jerry. Anakiri tam jen stála a sledovala je. Najednou ale měla pocit, jako by objevila něco, co zapoměla už dávno. Znala tu řeč a postupně dokázala vysvětlit i proč, když se k ní vracely staré vzpomínky...

* "Kiraia! Kiraia, jsi tu?" Pětileté děvče se snažilo najít cestu skrz temnotu, která vyplňovala její vlastní srdce. "Angel?" "Kiraia!" Děvče se rozběhlo proti třináctiletému chlapci. "Bála jsem se, Kiraia..." Vysvětlila teméř plačky. "Shhh...to je v pořádku, Angel..." Odpověděl jí šeptem, se smutkem v hlasu. "Co se děje, Kiraia?" Zeptala se a podívala se mu do očí. Kiraiovy oči byly temné, ale vyzařovalo z nich teplo, které mohla cítit i ona. Teď se ale třásly a snažily se zadržet slzy. Malé bílé peříčko přistálo u jejích nohou. Děvče se sehlo, sebralo ho a prohlíželo si ho. Potom vzhlédlo a pohledem přešlo od chlapcových očí k jeho křídlům. Bílá pírka byla zbarvena krví a tiše odpadávala z kdysi mocných křídel. Na několika místech byly vidět holé kosti trčící ze zraněných křídel. dívčin přítel byl anděl...anděl, který umíral. "Kiraia...tvoje křídla...ty-" "Shhh...já vím." Odpověděl smířeně. Několik slz sklouzlo po dívčiných tvářích. Než ale stačily dopadnout, zachtila je ruka umírajícího anděla. "Prosím, já nechci, abys odešel, Kiraia, prosím..." Zašeptalo děvče s pláčem. "Vrátím se, slibuji...jen nevím kdy..." "Prosím, Kiraia...já nechci čekat...prosím, zůstaň tu se mnou...proč musíš odejít? Je to kvůli mě?" Fňukala. Anděl zavrtěl hlavou. "To není tvoje chyba, Angel..." "Tak čí? Prosím, Kiraia, chci vědět, co je špatně..." Naléhala s pláčem. Anděl si klek k dívce a objal ji. "Nikdy na mě nezapomeň, Angel, prosím..." Zašeptal se klidným úsměvem, naprosto smířený se svým osudem. Děvče se ho pevně chytilo a přálo si, aby ta chvíle nikdy neskončila. Nechtěla, aby její nejlepší přítel odešel. Ne takhle. Ne teď. Kiraiovo obětí sláblo, tak dlouho, až si Anakiri nakonec uvědomila, že se nedrží anděla, ale sama sebe. "Prosím, Kiraia, vrať se, prosím..." Zašeptala s pláčem. *

"Kiraia..." Zašeptala Anakiri se slazami v očích. Jerry a V se přestali hádat a otočili se na ní. "Kiraia..." Zopakovala Anakiri hlasitěji a podívala se na V. "Bylo to tak dávno..." Dodala. "Ale pořád si to pamatuji...já jsem byla Angel a ty jsi byl...Kiraia..." Dodala zlehka. "Proč je tak těžké vzpomenout si?" Zeptala se se zvláštním, omámeným pohledem v očích. "Anakiri, o co tu jde?" Zeptal se Jerry ustaraně. "Slíbil jsi mi, že se vrátíš...proč jsi se nevrátil, Kiraia? Ty už mě nemáš rád? Co je špatně?" Ptala se Anakiri, jako ztracené malé dítě, a snažila se dostat ke Kiraiovi blíž. Kiraia ale ustupoval s každým krokem, o který k němu byla Anakiri blíž. "Prosím, Kiraia...chci to vědět..." Zašeptala se slzami v očích. Kiraia ustoupil ještě o dva kroky zpátky, ale narazil do stromu. Anakiri šla ale dál k němu. "Anakiri, přestaň!" Ozval se Jerry a s hrůzou pozoroval chlapce, který byl ještě před několika minutami chladný a jedovatý. Teď seděl na zemi proti stromu, šíleně se třásl a s hrůzou v očích se snažil dostat co nejdál od Anakiri. Jerry mohl jen stěží uvěřit, že to byla ta samá osoba, kterou před chvílí tolik nenáviděl. "Kiraia...prosím, řekni mi, co je špatně?" Zeptala se Anakiri a sklonila se k němu. Sotva se ho dotkla, Kiraia vykřikl, jako by se ho Anakiri snažila spíš zabít. Silný vítr vycházející odněkud ze Kiraiem Anakiri a Jerryho odhodil. Anakiri se snažila zvednout. Chtěla Kiraiovi nějakým způsobem pomoct, ale všechno co doteď dělala ho zjevně jen víc zraňovalo. Všechno okolo se zatmělo, když se objevila andělova křídla. Anakiri měla co dělat, aby nevykřikla v hrůze. Kiraiova křídla byla dokonce ještě horší, než když je viděla naposled. Holé kosti, na kterých jen místy visely zbytky kůže a několik suchých pírek, byly z větší části pokryty krví. Několik kostí na pravém křídle bylo zlomených a levé křídlo bylo zlomené celé. Kdyby ho nedržely zbytky kůže a malý kousek kosti který ještě držel pohromadě, zlomilo by se. Kiraia klečel pod stromem se svými křídly kolem sebe, rukama se opíral o zem a ztěžka oddechoval. "Kiraia..." Zašeptala Anakiri lítostivě. "Proč?" To bylo jediné, co ze sebe dokázala dostat. Jednoudchá otázka, která se ptala na všechno. Byly v ní všechny její otázky. Proč jí Kiraia opustil? Proč byla jeho křídla v takovém stavu? Proč z ní byl tak vyděšený? Proč ho hned nepoznala? Proč se tolik změnil? Jerry se zvedl a pokoušel se k němu dostat. "Kiraia..." Zašeptal ohroměně. "Ale...to přece není možné..." "Všechno je možné, andílku..." Zašeptal Kiraia těsně před tím, než se zhroutil.

"Min, jak mu je?" "Líp, než si zaslouží..." "To znamená...?" "To znamená, že je zázrak, že je vůbec naživu." Zamračila se Min. "Min, jak můžeš něco takového říct?!" "Nic proti tobě, Anakiri, ale v tomhle musím s Min souhlasit." "Jak vůbec můžete tohle udělat? On potřebuje pomoc, proč mu jí nechcete dát? Prosím!" Anakiri sítila slzy ve svých očích, ale nedělala nic, aby je zastavila. "Udělejte to pro mě, když ne pro Kiraia! Prosím...!" Jerry se chystal něco říct, ale Min ho předběhla. "Anakiri, uvědomi si to konečně! Azka tě chtěl zlikvidovat, už čtyři roky tady v okolí zabijí lidi už jen tím, že se k němu dostanou moc blízko! Nikdy před tím jsem neviděla nic, co by dokázalo přinutit člověka, aby zešílel jen proto, že se na něj někdo podíval a kro toho se ho bojí dokonce i Pokemoni. Musíš uznat, že to už něco znamená! Proč chceš proboha pomáhat někomu takovému? On je ďábel! Ďáběl až do dna jeho srdce, pokud vůbec nějaké má..." Dodala Min znechuceně. "Ty ho neznáš!" Odsekla Anakiri. "Viděla jsi ho až po tom, co se změnil!" Zaječela na Min. Potom rázně vyšla z kuchyně a zabouchla za sebou dveře. Po cestě chodbou se snažila co nejvíc uklidnit, nakonec stála před Kiraiovými dveřmi, zhluboka se nadechla a zaklepala.