NoName

6

*"Rychle, utíkejte!" "Mami!" "Kiraia!" Žena s kaštanově hnědými vlasy po ramena přiběhla k chlapci a pomohla mu dostat se na nohy. V tu chvíli někdo vyrazil dveře. "Kiraia, odveď Mintos a Ilomako-elepire! Zdržím je!" "Mami, ne!" Bylo poslední, co stačil říct. Potom se otočil a spolu se svými mladšími sourozenci vyběhli z domu a schovali se v díře pod boudou na zahradě. "Kiraia, co to bylo?" Zeptal se jeho bratr. Mintos nebyla schopná cokoliv říct, zato se dokázala rozbrečet. "Shhh...neboj se, Mintos, to bude v pořádku..." Zašeptal. "Kiraia-" "Shhhht!" "Ale Kiraia-" "Ilo, buď zticha!" Sykl Kiraia a sledoval situaci venku. "Fajn, jdeme..." Zavelel, když se nic nedělo. "Jděte za Kerimute, nechá nás u sebe přespat. Řekněte jí, co se stalo. Hlavně na sebe dávejte pozor..." Zašeptal, Kiraia, když své sourozence vyvedl z jejich zahrady. "Kiraia, kam chceš jít?" Zeptala se Mintos s pláčem. "Já půjdu hned za vámi, slibuju, Min." Odpověděl Kiraia. Min a Ilo přikývli a utíkali pryč. Kiraia se mezitím vydal zpátky do domu. Věděl, že v domě jsou démoni a hledají Rebiiyakouův Kruh času, náhrdelník, který měla jeho matka. Démoni ho nesměli dostat. "Ale, ale, ale, vypadá to, že náš malý andílek se rozhodl vrátit..." Ozval se za ním vrčivý hlas. Kiraia se neotočil, ale slyšel zabouchnout dveře, kterými přišel. "Můžeme tě zabít rychle..." Šeptal mu jeden z démonů do ucha, když ho chytil a zlehka mu přejížděl nožem po krku. "Nebo pomalu...myslím, že pomalý způsob nám bude vyhovovat víc..." Ušklíbl se a nožem sklouzl z Kiraiova krku k jeho pravé ruce, přičemž cestou mu zaryl nůž hluboko na masa. Kiraia křičel bolestí, ale jediné, co slyšel, byl smích démonů okolo. Démon, který ho držel pomalu vytáhl nůž a olízl ho. "Mmm...." Zavrněl a zabod mu nůž do levého ramene. Kiraia vyjekl bolestí a jeho andělská křídla se v plné kráse prodrala skrz už tak rozervané triko. To byla chvíle, na kterou démoni v místnosti čekali. Malý anděl se nemohl kvůli bolesti skoro hýbat, natož bránit, když se na něj vrhlo sedm démonů a začalo rvát jeho křídla. Bílé peří se zbarvilo doruda a všechno, co Kiraia viděl, bylo temné. Kiraia s vděčností přijal temnotu, která by znamenala konec jeho bolesti.*

"Kiraia?" ozvalo se od dveří, spolu s lehkým klepáním. Anděl jen zvedl hlavu a podíval se na ně. Pokoj měl zatažené závěsy, které zajišťovaly, že se do něj nedostalo světlo. Přesto byly po celém pokoji jasně vidět krvavé stopy po zbytcích andělských křídel. Kiraia věděl, že si nezaslouží být andělem. Nezaslouží si Anakirinu lítost, ani Mintosinu nenávist. Nepotřebuje Ilomako-elepireovo porozumění, nezasloužil si nic z toho, co mu dávali. Kiraia seděl v nejtemnějším rohu pokoje a nenáviděl se za to, čím je. V tu chvíli chtěl jednoduše zemřít a zbavit svět něčeho tak bezcenného...

*"Přestaňte!" Kiraia pomalu pootevřel oči a snažil se najít majitele hlasu. Do místnosti vstoupila démonka, vysoké děvče s červenými vlasy. Dva tenké copánky jí klouzaly po ramenech dopředu, zatímco zbytek dlouhých vlasů měla volně rozpuštěný vzadu. Měla zelené oči a nosila dlouhé černé šaty. Vypadala, jako by jí bylo 15, nebo 16. "Slyšeli jste snad rozkazy, zabít ty silné. Nemáme ztrácet čas s ukňouranými spratky." Řekla a zhnuseně se podívala na Kiraiu. "Zkazíš každou legraci..." Zavrčel jeden z démonů. Děvče ho zpražilo pohledem. "Ven." Řekla klidně. Démoni přikývli a odešli. Děvče čekalo, dokud neodejde poslední a dlouho se za nimi dívala, potom zavřela dveře a přešla ke Kiraiovi. "Takže takhle vypadá nejstarší anděl..." Ušklíbla se a začala obcházet kolem Kiraie. Kiraia nebyl schopný se pohnout, jen ležel zkroucený na místě se svými krvácejícími křídly ležícími volně za ním. "Váš druh je špína. A ano, slyšel jsi dobře, nejstarší anděl..." Děvče se pozastavilo. "Jeden z posledních andělů...Vznešenost, Moc...a Smrt..." Dívka se ušklíbla. "Takové krásné jméno...Jak něco tak ubohého a bezcenného mohlo dostat takové nádherné jméno?" Démonka si sedla před Kiraiu a prohlížela si ho. Kiraia ale sjel pohledem jinam. Děvče ho chytilo pod bradou a zvedlo mu hlavu tak, aby si mohlo přímo prohlížet jeho vyděšené oči. "Podívej se na mě..." Zasyčela. Kiraia se snažil dívat kamkoli, jen ne démonce do očí. "Slyšíš? Podívej se mi do očí, andílku..." V jejím hlase se objevila známka ztrácející se trpělivosti. "HNED!" Poručila výhružně. Kiraia ve strachu pevně zavřel oči, ale to dívku jen mnohem víc rozzuřilo. "ŘEKLA JSEM PODÍVEJ SE MI DO OČÍ, TY MALÝ BASTARDE!!!" Zaječela a uhodila malého anděla do tváře tak silně, že uhodil hlavou o zeď. Kiraia zvedl hlavu a vyděšeně se podíval do rozzuřených očí blížící se démonky. Než k němu dívka došla, uklidnila se a znovu si k němu sedla. "Vidíš, k čemu jsi mě donutil, andílku? Když budeš hodný, ty i tví sourozenci budete žít...ale pokud nebudeš poslouchat...ujistím se, abys slyšel jejich křik a viděl jejich utrpení..." Řekla s přívětivýma očima. "Proč já?" Zeptal se Kiraia beznadějně a od očí mu steklo několik slz. "Protože jsi poslední...ano..." Povzdechla si. "Vy tři jste poslední..." Zašeptala démonka a rukou mu jemně setřela slzy z tváře. "Tak bezbranní a nevinní...mohli bychom vybít celý váš druh, stačilo by zabít vás tři...ale ty budeš hodný, že, andílku?" Zeptala se a upřela své oči na Kiraiu. Kiraia se jí ještě trochu vyděšeně podíval do očí a přikývl. "Ano..." Zašeptal. "Myslím, že jsem tě pořádně neslyšela..." Řekla démonka s jiskřičkou škodolibosti v očích. "Budeš hodný chlapec?" "Ano..." Odpověděl o trochu hlasitěji, ale stále šeptal. Potom upřel oči na podlahu. "Budu hodný chlapec..."*

"Budu hodný chlapec..." Zopakoval Kiraia a zvedl se ze země.