Mewtwoova dobrodružství

153.Příběh z hlubin vodopádu

Ten člověk, který stál v místnosti byl nepochybně Maxmilian Magma. Sice trochu starší a vyčerpaný, ale živý. I on však strnul úžasem. V životě by totiž nečkal, kdo ho nahradí v čele týmu. Jak se mohl jeden z největších nepřítelů týmu Magma dostat do jeho velení?

Uběhlo několik minut, kdy na sebe oba dva rivalové překvapeně koukali.

První prolomil ticho Marine: „Vy žijete?!“ položil otázku, na kterou už předem znal odpověď.

Maxie se vzpamatoval z překvapení: „Ano. Ale nechápu, jak jste se vy dostal na mé místo!“ Vzápětí sáhl po pokeballu.

„Já už nejsem váš nepřítel!“ řekl Marine.

„Chci okamžitě vidět celé vedení Magmy!“ vykřikl a napřáhl před sebe varovně pokeball.

Marine vzal do ruky mikrofon, kterým byl schopen promluvit do celé budovy a vydal příslušné rozkazy.

Ve chvíli čekání než se důstojníci týmu dostaví si Maxie vzpomněl na minulé měsíce a vše, co se v nich stalo.

Uplynula už delší doba od chvíle, kdy ho Archie překvapil v Meteor falls a po krátkém souboji ho schodil do proudu jednoho z největších vodopádů Hoenu.

V tu chvíli zažil Archie triumf, protože myslel, že vyhrál. Konečně porazil svého letitého soupeře. A navíc si mohl vychutnat poslední pohled do jeho vyděšené tváře, těsně předtím než ho, jak si myslel, poslal na věčnost.

Maxie později Archieho označil v duchu za hlupáka, když si ani neověřil, že opravdu zemřel.

Ten pád ve chvíli, kdy mu Archie bolestivě šlápl na ruku patřil k nejhorším okamžikům jeho života. Propadl se o tři desítky metrů hlouběji a každá vteřina, kterou padal mu připadala nekonečná a nekonečně děsivá. Dopad na vodní hladinu však byl mnohem méně bolestnější než čekal. Řeka byla v těch místech velmi hluboká a nevyčnívali z ní žádné ostré kameny, takže jediné zranění, které utrpěl byla naražená ruka o vodní hladinu.

Maxieho stálo pak velké množství sil a sebezapření, aby se dostal ke břehu a vylezl na něj. Když se mu to konečně podařilo byl zcela vyčerpán. Ulehl na zem a ihned usnul. Druhý den po nepříjemném probuzení kdesi v útrobách jeskyně však začal uvažovat jasněji. Přišel na nápad, že to, co se stalo nemusel být jen potupný úder, který mu udělil Archie a ze kterého se zázrakem dostal, ale i nová možnost.

Čím déle o tom uvažoval tím více byl pro tu možnost. Nevrátí se. Za čas se jistě rozšíří zpráva, co se s ním stalo a bude považován za mrtvého. Všemi. Jedině tak docílí kýženého efektu, který mu umožní se ukrýt před rukou zákona i dalšími útoky svých nepřátel. Nikdo nebude moci vyzradit, že žije, protože to prostě nikdo nebude vědět.

Ještě ten den změnil svůj vzhled, jak jen nejlépe dokázal. Zničil svou Magma uniformu, své odznaky, ostříhal se dohola, oholil se a koupil si nové oblečení, zcela odlišné od toho minulého. Díky tomu všemu vypadal o deset let mladší, méně zodpovědný a nenápadný. Změnil své chování. Druhý den si pak obstaral falešnou občanku. Udělal tak v místech, kde se nikdo na nic neptá, stačí mít dost peněz. Ty naštěstí měl, protože už delší čas nosil veškerou hotovost buď u sebe nebo je měl poschovávané v různých úkrytech v místech, které neodpovídali aktivitám kteréhokoliv týmu. K tomuto opatření přistoupil poté, co ho policie málem odhalila kvůli výběru z účtu, o kterém si myslel, že je dostatečně utajený.

Teprve s falešnou občankou se odvážil zajít k doktorovi s naraženou rukou. Návštěva proběhla bez povšimnutí.

Další týdny a měsíce se pak Maxie mohl věnovat libovolné činnosti. Stačilo jen předevšemi skrývat svou pravou identitu, což jak se ukázalo nebylo až tak těžké. Z bezpečnostních důvodů zvolil Maxie jako místo svého pobytu jeskyni na místě, kam se dalo dostat jen tajným průlezem skrz křoví. Tam trávil Maxie zpočátku celé dny svého času a jediné, proč skrýš opuštělo bylo nakoupení novin, které mu poskytovali cenné informace o stavu situace.

Teprve, když se v novinách objevila spekulace na základě tvrzení více zdrojů, že je mrtvý, mohl se začít věnovat plánu, který dříve uskutečnit nemohl…

Do místnosti začali přicházet důstojníci týmu. Jeden po druhé nemohli uvěřit, že před nimi stojí jejich bývalý velitel, člověk, které už několik měsíců pokládali za mrtvého.

***

Ronald Elementary přecházel nervózně po své pracovně. Dělal to tak vždycky, když se o něčem nemohl rozhodnout. Bylo 10 hodin večer.

Už od konce hlavních zpráv přemýšlel nad tím nakolik jsou jeho pochybnosti o Normanu Blackovi oprávněné. Stále měl v hlavě ten večer, kdy se vraceli z nemocnice a Black odešel koupit pizzu. Scéna, která provázela jeho návrat se mu už asi nikdy z hlavy nevytratí.

V Elementaryho hlavě bez přestání probíhali pochybovačné myšlenky o Blackově vysvětlení svého jednání. Něco mu na něm nesedělo. Ne, že by nebylo něco takového v tom přítmí možné, ale prostě v tom vysvětlení cítil něco divného, něco mu v něm nesedělo. Jeho instinkt mu říkal: Nevěř tomu. Ale proč?

Elementary celý večer váhal jestli má o svých pochybách říci Blackovi. Dosud se nerozhodl. Posadil se na křeslo.

V tu chvíli do pracovny nakoukl Black: „Dneska už končím. Doboru noc.“ a zase za sebou dveře zavřel.

Znělo to tak bezelstně. Mohl mu tento člověk lhát? Vždyť byli přáteli už skoro dva roky. Nikdy ho nepodrazil. Zachránil mu život. Tenkrát v lese, když chytali masového vraha a Elementarymu se zvrtla noha na skále. Nebýt jeho duchapřítomnosti zemřel by. Ale i přesto všechno se mu něco nezdálo.

V tu chvíli se Elementary rozhodl. Věděl, že by Blackovi nemohl už důvěřovat tak jako dřív, kdyby se ho nezeptal.

Elementary vyběhl z pracovny a zastihl Blacka, jak si ve vedlejší místnosti bere kabát.

„Potřebuju se tě na něco zeptat.“ vyklopil ze sebe.

„Ptej se.“ přikývl s klidem Black.

„Nenaštvi se, ale prostě mi ta otázka vrtá hlavou už delší dobu. Možná, že se mýlím, ale prostě se už nevydržím nezeptat. Když jsi před týdnem ten večer tenkrát zastřelil toho bývalého Rakeťáka v obchodě, řekl jsi mi, že jsi to udělal pro to, že jsi si myslel, že na mě míří pistolí. Nevím proč, ale mému instinktu na tomhle vysvětlení něco vadí. Říkám, že to je možná hloupost, ale prostě jsem se tě chtěl na to zeptat.“

Black se zatvářil ustaraně a odpověděl: „Myslel jsem, že ti to nikdy neřeknu, ale dnes, jak vidím se situace změnila. Na tom, co říkáš je dost pravdy.“