Mewtwoova dobrodružství

12.Bezcitní

Nad stadionem Chromového města svítilo slunce zlaté jako Solrock a kolem něj vládl klid. Kolem stadionu chodili obyčejní lidé z polední přestávky, kterou trávili v některé

z vyhlášených Chromových restauracích nebo zakouřených bufetech ještě četnějších než proslavené restaurace plné luxusu. Ani jeden z těchto náhodných kolem jdoucích netušil, že zatímco si téměř celý pokesvět užívá obyčejné poledne, v hlavní centrále týmu Rakeťáků propojené s osmým stadionem ligy několika dlouhými chodbami, vládne neklid.

„Dnes se konečně vydáme dobít celý svět pokémonů“, poznamenal s černého pohodlného křesla velitel celého týmu Rakeťáků, na kterého ale dosud z žádných akcí spojených s Rakeťáky nepadlo podezření, Giovanni.

„Jistě, mistře“! uklonil se jeden z nejvyšších důstojníků.

„Wigmore, pohlídej ať poslední přípravy nic nepokazí a já zatím zajdu za naši hlavní zbraní“!

Giovanni pomalu vstal z křesla a důstojným krokem přešel až ke dveřím. Na nich naťukal do malého počítače heslo a počkal až se ocelové dveře odsunou do strany. Teprve pak do nich vstoupil. Po té ještě otiskl svůj prst u druhých dveří stejného mechanismu, které ale než se otevřely, nechali zajet první dveře zpět k sobě.

„Mewtwo“, promluvil úsečně do půlkilometrového sálu tvaru obdélníku.

Mewtwo pootočil svou zrůdnou hlavu na níž měl přiloženou přilbici dodávající mu ještě větší sílu než skutečně měl.

„Dnes Tě čeká tvůj největší úkol“! upřel na obrněného pokémona svůj neupřímný pohled Giovanni.

„Jaký?“! zněla chladná odpověď.

„Ovládnout celý svět pokémonů“! pousmál se zloduch a upřel svůj bezcitný pohled do šera, které tvořily ve velké aréně pětiset wattové reflektory.

„Proč? Dnes se mi nechce“! zazněla líná odpověď a po té tupý úder o podlahu arény. To jak Mewtwo pustil z několikametrové výšky trojici Taurosů. Jednomu z nich se zlomil roh, ale Mewtwoovi ač to viděl to nijak nevadilo a naopak ještě toho Taurose s ulomeným rohem vyhodil do větší výšku odkud ho ještě rychleji a bolestněji nechal spadnout na tvrdší část arény.

„Neptej se a dělej“! odsekl podrážděný Giovanni.

„Cos to řekl“?! mrštil svou psychickou silou všechny tři Taurose na ocelovou stěnu arény až na zem vystříkla krev.

„Řekl jsem nežvaň a dělej“! zrudll Giovanni zlostí a praštil pěstí do šedivé stěny.

„Ty jeden hnusnej Sevipere“! vstal z podivného trůnu, na kterém dosud seděl, Mewtwo a namířil vyzáblou paži na naštvaného Giovanniho.

„Co si myslí, že jsi ty, hnusná zrůdo“! Jsi jen ubohá genetická chyba, tak si nedovoluj fialko s znetvořeným tělem! křičel přes celý sál Gioanni na Mewtwoa. Vždyť jsi jen zbraň, která umí mluvit! Nic jiného nejsi!

Mewtwo vrhl po Giovannim zelený psychycký paprsek. Ten sotva stačil uskočit před jinak smrtícím útokem.

***

Před jeskyní vítězů stál mladý asi osmnáctiletý mladík. Měl na svém triku s nápisem Pokémon-Chyť je všechny, připevněno osm malých odznaků hrajících všemi možnými barvami a jejich odstíny. Trenér však nejevil sebemenší známky únavy či vyčerpanosti. Jen tiše a důstojně stál pře nápisem hlásajícím:

Vítězná jeskyně

Po chvíli strávené před nápisem, se pokémoní trenér vydal dovnitř rozlehlé jeskyně, v níž již několik stejně starých trenérů trénovalo. Osmnáctiletý mladík, však o ně nejevil valný zájem a jak nejdříve to šlo zahnul mimo jejich dohled. Ušel pár metrů a potkal krásnou dívku bojující právě s divokým Gravelerem. Velkým obloukem se jí vyhnul a pak se konečně dostal do opuštěné části Vítězné jeskyně.

Teprve zde se na chvíli zastavil a usedl na zaprášený balvan. Pak se opatrně rozhlédl.Když viděl, že ho nikdo nesleduje, vytáhl z male vypadající kapsy patnáct × deseticentimetrový přístroj podivné barvy a začal s ním cosi měřit. Po chvíli přístroj zastrčil zpět do kapsy.

***

Nad Vítěznou jeskyní se vznášel nenápadný vrtulník, v kterém pohodlně seděl padesátiletý muž střední postavy s šesti pokebally kolem pasu a hloubavým výrazem na tváři. Vedle muže ležela hromada všemožných kostýmů z nichž poslední měl z části odsud na sobě.

Po chvíli ťukání do tlačítek na podivně vybarveném přístroji, se mu na tváři mihl letmý úsměv.

„Ano, vypadá to, že už jsem rozluštil téměř celé to tajemství. Teď už postačí jen zjistit lokace nebo spíše lokaci a budu mít víc než jsem na začátku čekal. Pilote, leťte o kus dál od Vítězné jeskyně, aby nás nespatřili, ale zůstaňte na dohled“!

„Rozkaz, pane“! přikývl pilot a vzdálil se s šedomodrým železným vrtulníkem nejnovějšího typu na půl kilometru od Jeskyně Vítězů.