Náš příběh

Kapitola XVI.

Den: osmý - dopoledne

Mise: najít jakéhokoliv temného Pokémona a pak už sakra konečně vyrazit do Plzně

Tým: už zase jenom já a Týna. Proč, to vám hned povyprávím...

Pokémoni: Torchic, Poliwag

Prostě se to má tak. Už jsme s Týnou na cestě opět sami. Ptáte se jak to? Tak poslouchejte.

Jen co jsme se rozloučili s Lapráskem a Akelou (která byla ještě mimo ze svého nočního setkání s Pokémonem, kterého nadevše milovala), dalo se do deště. Tak jsme se s Filískem a Týnou rychle rozeběhli, podívat se po nějaké jeskyni.

Jeskyni jsme naštěstí našli, ale promočení jsme byli solidně. Sundal jsem z ramene Torchica a poprosil ho, jestli by nemohl zapálit hromádku suchých klacíků, která se válela v jeskyni. Kuře si načechralo peříčka a fouklo plamínky do chrastí. Hned jsme měli teplo ^_^

Filísek sebou pořád neklidně šil, jako by seděl na ježkovi. "Co se děje?" zeptal jsem se ho neklidně. "Ale.." začal vyhýbavě, "tak mě napadlo... no... že Laprásek s Akelou budou asi taky promočené a ... ehehe..." - "Ale jo, tak si jdi," pochopil jsem ho. "Však se zase někdy uvidíme." - "A nebudeš se zlobit?" - "Ne, každý máme svou vlastní cestu," uzemnil jsem ho oslnivým úsměvem, až ho málem klepla pepka (ne PePek XD). Zrovna Filip mě v takovéhle náladě moc neznal...

"Tak dobře, díky," řekl a plácnul mě po rameni. "Čau.". A byl pryč. Týna z téhle scény očividně moc nechápala, ale řekl jsem jí, ať to neřeší a tak to prostě neřešila XD Vyndali jsme věci z batohů a začali je sušit okolo ohně. do téhle chvíle jsem nevěděl, že sebou mám diskmena, cédéčka a dokonce foťák. Ihned jsem si udělal pár fotek svých Pokémonů i Týny :)

Mezitím se počasí venku tak nějak uklidnilo a my mohli vyrazit na další cestu. Okolo nás byla nádherná příroda, kdo tam nikdy nebyl, nepochopí. Vysoké jehličnaté stromy, potůčky a řeky, veliké balvany. Po dešti byl vzduch krásně čistý a sluníčko hřálo a tak nebylo divu, že ven ze svých nejtajnějších doupat začalo vylézat plno Pokémonů. Bylo jich k vidění opravdu mnoho, kupříkladu Sandshrewové a dokonce jeden Sandslash, několik Breloomů, Spearowové a třeba i párek Aipomů. Jenže žádný z Pokémonů nebyl temný.

Jak jsme tak šli, čas se přehoupnul přes poledne a nad našimi hlavami se opět začalo zatahovat. Já i Týna jsme stísněně mlčeli, vzduch okolo byl jakoby nabitý něčím zvláštním. A v tu chvíli jsem to pocítil. Ucítil jsem vzadu na temeni hlavy něčí pohled. Bylo to tak jasné, že by se snad dal i nahmatat.

Otočil jsem se a spatřil ho - Pokémona, který neměl daleko k legendám. Absola. Protáhl své štíhlé tělo a zařval. Slunce zalezlo úplně a začal foukat studený vítr. A v tu chvíli jsem si vzpomněl, se kterou legendou se Absol pojí. Povídalo se o něm totiž, že se zjevuje pouze před nějakou katastrofou. A to počasí se mi vůbec nelíbilo.

Abych vám popsal situaci - stáli jsme proti sobě na poměrně vysokém skalním výběžku, Týna byla schovaná pod pár stromy. Absol se na mě díval se zvláštním výrazem ve tváři, který byla neskonale podobná lidské. Uslyšel jsem strašlivé hučení. A tehdy jsem pochopil, co ten Pokémon chce. Nechtěl se mnou zápasit ani mi ublížit. Chtěl mě, Týnu a Torchica zachránit. Zachránit před obrovským tornádem, které se na nás řítilo strašlivou rychlostí.

Snad to ani nebylo velké tornádo, jako někde v Americe, rozhodně ale stačilo na to, aby polámalo vysoké stromy jako párátka. Absol už nečekal ani vteřinu, skočil ke mě, popadl mě do zubů a hodil si mě přes záda. Můj poslední vjem byl, jak Torchic zmizel do svého Pokéballu a pak už jsem necítil nic. Jo, prostě jsem omdlel...

Otevřel jsem oči. Ležel jsem na zádech, nad sebou jsem viděl safírově modrou oblohu. Polámaně jsem se pohnul a vzpomínal na to, co se stalo. Moje první myšlenka byla na to, kde jsou Týna a Absol. Polekaně jsem se rozhlédl. Týna ležela kousek ode mě a také se probírala. A Absol stál stranou. Postavil jsem se a přistoupil k němu. "Děkuju ti." Slovy jsem nemohl vyjádřit, jak moc jsem mu za sebe i za Týnu vděčný. Jen jsem Pokémona pohladil po zvláštním rohu ve tvaru půlměsíce, který mu vyrůstal z hlavy. Absol zavřel oči a hlubokým hlasem zavrněl. Pohladil jsem ho znovu a promluvil jsem: "Nechtěl... nechtěl by ses přidat k mému týmu?". Absol otevřel oči a chvíli si mě zkoumavě prohlížel. Pak si lehnul k mým nohám. Myslím, že víc nebylo třeba.

Sám si vlezl do Pokéballu, který jsem před něj položil. Ještě jednou jsem tiše poděkoval a potom jsem se pořádně rozhlédl kolem sebe. Stáli jsme na louce, kolem které byli vysoké hory. Nikde žádná lidská stavba, žádné známky civilizace.

Hezky jsem to zakřikl. Nad našimi hlavami se objevilo velké zelené letadlo s ohromným bílým písmenem S vespod. Myslím, že máme společnost. Myslím, že jsme konečně našli místo s podzemním chrámem. Potřetí ti děkuju, Absole.

Rychle jsem se podíval na Týnu. Mlčky přikývla, usmála se a mávla zaťatou pěstí. To mi jako souhlas stačilo.

Nenápadně jsme se začali plížit k přistávajícímu letadlu.

Den: osmý - odpoledne

Mise: odhalit tajemství magnetické karty a podzemního chrámu

Tým: já a Týna

Pokémoni: Torchic, Poliwag, Absol ^_^