|
Náš příběh |
|
kapitola XVII. Den: osmý - odpoledne Mise: odhalit tajemství magnetické karty a podzemního chrámu Tým: já a Týna Pokémoni: Torchic, Poliwag, Absol
Letadlo přistálo. My na něj měli hezký výhled zpoza křoví, za kterým jsme se schovávali.
Otevřely se dveře na boku a ven vyskočili muž a žena. Oba dva v zeleném. S velkým černým S na prsou. Do mozku se mi začala vkrádat myšlenka, proč choděj tak trapně oblečený... potřásl jsem hlavou. Na to teď nebyl čas.
Muž vyložil z letadla několik krabic a já při jeho bližším pozorování zjistil, že je to ten, který po nás chtěl plány podzemního chrámu. Žena se mezitím rozhlížela po louce. Když muž vyložil věci, zeptala se ho: "Hotovo?" Odpovědí jí bylo přikývnutí.
S Týnou jsme ani nedutali. Strašně nás zajímalo, co se bude dít dál. Tak tedy - muž otevřel jednu z krabic a vytáhl ven jakýsi zvláštní přístroj na třech nožkách. Zapnul ho a přístroj se roztočil. Po chvíli v pohybu ustal a pomocí laserového paprsku ukázal na jeden bod na travnaté zemi. "Fajn," řekla žena a přešla k označenému místu. Neviděl jsem, co tam dělala, došlo mi to až když poodběhla o hezký kus dál. Měla tam bombu --;
Výbuch rozmetal do stran plno hlíny a trávy, ale když se všechno uklidnilo, mohli oni i my vidět odhalený vchod do podzemí. Tak přeci jen, pomyslel jsem si. Týna se už už sunula z křoví, aby se podívala, jaké tajemství skrývá podzemní chrám, ale já jsem ji zdržel a syknul jsem něco v tom smyslu, že by to nebylo zrovna nejvhodnější.
Muž i žena vzali každý z dvou ostatních krabic batoh a každý z nich si ten svůj hodil na záda. Pak žena odněkud vytáhla baterku a rozsvítila ji. Cesta do hlubin země mohla začít.
Pár minut jsme počkali a pak se konečně vypravili za nimi. Výbuch odhalil mírně se svažující tunel, jehož konec byl někde v nekonečné tmě. Jelikož jsem chytrý chlapec (XD), přikázal jsem Torchicovi, aby vychrlil malý plamínek a svítil nám tak na cestu.
Tunel byl poměrně dlouhý, ale průchod jím byl každopádně hodně zajímavý. Vytáhnul jsem foťák a zvěčnil jsem si některé z velmi zajímavých starodávných maleb lidí a hlavně Pokémonů - zarazilo mě jen to, kolik z těch Pokémonů jsem neznal. Zato Týna vypadala, že je poznává všechny. Tedy alespoň skoro. Zeptal jsem se jí na malou potvůrku, která byla hnědá a na hlavě měla tři zelené kuličky. Silně mi některého Pokémona připomínala, ale nemohl jsem se rozpomenout. "Ale to je přece Bonsly," řekla s úsměvem. "Je to předvývoj Sudowooda." Jo tak. Já to věděl .
Po pár minutách chůze (a obdivování a focení maleb) se tunel rozšířil a vyústil do velké podzemní jeskyně. Ale to vám byla jeskyně. Slova dost dobře nemůžou popsat to, co jsme s Týnou v tu chvíli spatřili. Ten chrám byl opravdu obří. Vysoký strop, který podpíraly stejně vysoké pískovcové sloupy. Nahoře dovnitř pronikalo sluneční světlo. Panebože. My jsme v nějaké duté hoře. Ale to není podstatné.
Uprostřed chrámu stála jakási vyvýšená plošina, dokonale kruhového tvaru, o průměru asi dvacet metrů. Jelikož ty dva z týmu Sky nebylo nikde vidět, podívali jsme se blíže k plošině. Byly na ní vyryté drobounké obrázky Pokémonů, snad všech, kteří existovali nebo existují. A tyhle malé obrázky obklopovaly dvě velké stopy. Dva velké otisky… pařátů? Tak přece jenom jsem se nepletl. Ptačí Pokémon. Ale který?
A když jsem se tak rozhlédl po jeskyni, všechno mi to docvaklo. Nejdřív jsem spatřil křišťálové zvony, rozvěšené po obvodu jeskyně. Bylo jich dvacet čtyři. Přesně, jako v seriálu. Mírně se pohupovaly ve vzduchu a jemně cinkaly. Proboha. PROBOHA. Jde o… Ho-oha. Hlavně klid, Mistiane, klid.
Celou dobu jsem si pro sebe něco žbrblal a Týna na mě nechápavě zírala. Ale když jsem se k ní otočil a řekl jedno jediné slovo - Ho-oh - také pochopila.
A já už pomalu začínal chápat, proč jsme se všichni ocitli v Pokésvětě.
Den: osmý - podvečer Mise: mám zkontaktovat ostatní a říct jim o tom, nebo se tohle týká jen mě? Ale ten Ho-oh… uvidíme. Tým: já a Týna Pokémoni: Torchic, Poliwag, Absol |