Náš příběh

Kapitola I.

Den: první - ráno

Mise: získat základní informace a prvního Pokémona

Tým: já sám

Pokémoni: zatím nemám

„Adame! Vstávej! Nebo si snad nechceš jít pro svého prvního Pokémona?“. Ostrý ženský hlas prořízl svěží ranní vzduch v mém pokoji. Ještě dřív, než jsem si stačil protřít oči, ozvala se matka znovu: „No tak, bude to?“. „Víš, co mi můžeš?“ zabručel jsem potichu a pak jsem se posadil na postel. Dveře se rozrazily. Stála v nich moje matka s batohem v ruce. „Víš přece, že profesor Maple už na tebe čeká!“.

Teprve teď jsem si uvědomil, co říká. „Pro prvního Pokémona? Profesor Maple? Ti hrabe nebo co?“ zeptal jsem se jí. Sice jsem blázen do Pokémonů, ale moje matka, že by něco takového řekla? Vždyť pomalu ani neví, o čem Pokémoni jsou!

„Jestli se do pěti vteřin neoblečeš, volám k profesorovi a odhlašuju tě!“. Co to sakra mele? A pak jsem si začal vzpomínat. Včera večer, na procházce blízkým lesem. Když jsem šel (byla už skoro tma), něco přede mnou najednou zazářilo. Zastavil jsem a podíval se na světlo. Nemělo určitý tvar. Celkem jsem se bál, tak jsem to chtěl obejít a jít domů. Z toho světla ale někdo promluvil. „Mistiane…“. No jo, sakra, ale co vlastně povídal? No, to je teď asi jedno. Teď je důležité to, že se náš svět nějakým záhadným způsobem změnil na PokéSvět a že já si mám jít pro svého prvního Pokémona a zřejmě se tedy i vydat na svou cestu.

Rychle jsem se oblékl a netušíc, kde ten profesor Maple, nebo jak se jmenoval, vlastně bydlí, jsem si chtěl od matky vzít batoh. Ta mi ho ale jen tak nedala. Rozepnula ho a začala mi ukazovat, co všechno mi sbalila sebou na cestu. „Takže, tady máš náhradní kalhoty, ponožky, trička, taky kšiltovku, když bude hodně svítit slunce, tak si jí koukej vzít, ať nemáš úpal, potom tu máš taky trenky…“. „Mami!“ vykřikl jsem. „No dobře, dobře, jsem jenom nervózní z toho, že odcházíš. Dávej na sebe pozor,“ řekla a objala mne. Pak mě pustila a podala mi několik bankovek. „Tady máš pár PokéDolarů, ať si něco můžeš koupit. A teď jdi, táta čeká v autě.“. „Díky,“ řekl jsem a naposledy se na ní podíval.

Seběhl jsem dolů po schodech a došel k parkovišti, kde už čekal otec v autě. „Tak pojď,“ řekl a otevřel mi dveře. Posadil jsem se vedle něj a on začal jakýsi proslov, ať se na cestě chovám slušně a bla,bla a bla… A teď jsem si tak najednou vzpomněl – co Ender, Laprásek, Glurak, Glutexo, Ash a ostatní? Mají taky své Pokémony? Jakoby v odpověď mi přišlo několik MMSek. Na první z nich byla Laprásek, jak sedí na krunýři Laprase a vozí se po nějakém moři či jezeře, nebo co to bylo. Jako text byl přiložen jen smajlík ^_^. Usmál jsem se a podíval se na další zprávu. Teď jsem viděl fotku travnaté louky, na které seděl Glurak a vedle něj stál velký Charizard. „Kde ho vzal?“ pomyslel jsem si a prohlédl další MMS. Tentokrát na ní byli dva Pokémoni – Ash a Glutexo a s nimi Charmeleon a Pikachu. „Ti se mají,“ pomyslel jsem si. A od koho je tahle poslední? Ah, Ender. Otevřel jsem ji a na fotce byl Ender v zimním oblečení, jak stojí před nějakou zasněženou horou. Zatvářil jsem se spokojeně. Mají se tedy dobře.

Cesta uběhla rychle. Za pár minut jsme byli v centru Jindřichova Hradce, u městské radnice. „Tak Pokémoni se předávají na radnici,“ poznamenal jsem překvapeně. „Jaké radnici? Co to zase meleš?“ otočil se na mě otec. „Děláš, jako bys nevěděl, že tohle je laboratoř profesora Maplea.“. „No jo, jen jsem si dělal srandu,“ poznamenal jsem a otevřel dveře od auta a vylezl ven. „Tak teda ahoj,“ rozloučil se se mnou otec a nechal mě stát před radn..eh, laboratoří. Ještě pořád jsem byl přesvědčený, že si ze mě někdo ošklivě vystřelil.

Vystoupal jsem po schodech před velké dveře. Klidně bych přísahal, že ještě včera po obou stranách dveří stály sochy nějaké ženy a muže. Dnes tam byla sochy dvou Pokémonů. „Co to je zač?“ řekl jsem si pro sebe. „Ono jich je ještě víc, než 387?!“.

Zaklepal jsem na dveře, a když se zevnitř ozvalo „Dále!“, tak jsem vstoupil. Byl jsem ve velké místnosti. U zadní stěny stál stůl s několika počítači a různými přístroji. Všude kolem stěn byly police plné knih, PokéBallů a různých přístrojů. „Ahoj, Adame,“ ozvalo se od stolu, kde jsem zaregistroval prošedivělého staříka.

Přistoupil jsem k němu a pozdrav opětoval. „Ale prosím, ehm, profesore,“ dodal jsem, „byl bych radši, kdyby jste mi říkal Mistian.“. „Ano, jistě,“ kývl roztržitě profesor a podrbal se na lysině na hlavě. „Tak tedy, Mistiane, jsi tu, abys si vybral svého prvního Pokémona a vydal se s ním na cestu po České Republice a získával odznaky.“. „Ano,“ kývl jsem a profesor přešel ke kulatému stolku, na kterém byly tři PokéBally. „Teda, jestli tu nemá Torchica,“ zděsil jsem se. „Vyber si z těchhle tří. Mám tu Bulbasaura, travního-„ „Ano, já vím,“ přerušil jsem ho. „Je to travní Pokémon. Dál?“. Profesor mě sjel pohledem, abych mlčel a pokračoval: „Pak tu mám Totodilea. No a jako třetího tu mám Torchica. Dovol, abych t poradil s vý-„ „Není třeba,“ přerušil jsem ho znovu. „Vezmu si Torchica.“. „Jak je libo,“ naštval se profesor a podal mi PokéBall. „Když jsi tak chytrý, jistě víš, k čemu slouží PokéBally a PokéDex,“ řekl vztekle. „Ano, vím,“ přisvědčil jsem s úsměvem. „Tady máš pět PokéBallů a PokéDex pro Pokémony v ČR. Tvůj první stadion je ten v Českých Budějovicích. Měj se.“. Chytil jsem věci, které po mě hodil a pak se usmál: „Promiňte, profesore.“. „Ano, ano,“ kýval profesor hlavou a vystrkoval mě ze dveří. „Tak hlavně už jdi. Užij si cestu a opatruj se.“. „Díky a nashle.“.

Den: první - dopoledne

Mise: dojít na stadion v Českých Budějovicích a získat první odznak

Tým: já sám

Pokémoni: Torchic