Náš příběh

Kapitola III.

Den: druhý - ráno

Mise: zjistit něco o stadionu v ČB a chytit nějakého Pokémona

Tým: já a Týna

Pokémoni: Torchic

Vyhrané zápasy: 1

Ráno jsme vstali a umyli se v nedalekém potoku. Mě pořád nešlo do hlavy, jak se náš svět mohl změnit na PokéSvět přes noc. Nedalo mi to a tak jsem vytáhl mobil s tím, že napíšu Enderovi, jelikož ten by to mohl alespoň trochu chápat. Vyměnili jsme si pár SMSek:

Ahoj Endere, koukám, že ses vydat pátrat :o). Jak se mohl náš svět změnit na PokéSvět tak rychle, netušíš?

Zdravím ^^. O změně netuším, nicméně všichni jsou s ní, jak se zdá, spokojeni.

A nezdá se ti něco podivného nebo tak?

Když pomineme to, že existují Pokémoni, tak se mi zdá divné ještě to, že o tom, že ještě předevčírem byl svět normální, víme jenom my – já, ty, Laprásek, Glurak, Glutexo a Ash.

Vážně? To je fakt divný… No nic, zatím se měj a hodně štěstí.

Ty taktéž. A že pozdravuji Torchica.

Moment, jak víš, že mám Torchica?!

^_~

„Tak tohle je vážně divný,“ zabručel jsem si jen tak pro sebe. „Cože?“ ozvala se Týna, na kterou jsem úplně zapomněl. „Eh, to nic, jen jsem přemýšlel, kdy bychom mohli být ve vesnici Polom. A vypadá to, že tam budeme do setmění. A nemusíme hnát, můžeme si dát pár zastávek,“ zalhal jsem, protože Týna nejspíš taky nevěděla nic o svém životě před PokéSvětem.

Sbalili jsme tedy spacáky a vydali se dál. „Nevíš něco o Česokbudějovickém stadionu?“ zeptal jsem se Týny. „Samozřejmě, že vím, ty snad ne?“ odpověděla. „Ne, opravdu ne,“ přisvědčil jsem. „Dobře,“ řekla udiveně Týna. „Tak tedy, V Českých Budějovicích je stadion s ohnivými Pokémony. Neví se, jak se jmenuje jeho Gym Leader, ale přezdívá se mu Žhář.“. „Tak to abych si chytil nějakého vodního Pokémona,“ řekl jsem a závistivým pohledem sjel Marilla, kterého Týna nesla v náručí. „Tak k tomu máš přímo před námi úžasné jezírko, tam by něco mohlo být,“ řekla a ukázala za cestu přes stromy. Tam bylo malé jezero s modrou vodou.

Celý nedočkavý jsem tam doutíkal a pak mi došlo, že nemám žádnou Rod. Jak tedy budu vodní Pokémony chytat? Smutně jsem si sedl na břeh a začal přemýšlet. Najednou cítím, jak mě něco mokrého plesklo přes záda. „Nech toho, Týno, teď na to nemám náladu.“. „Ale já jsem tady,“ zavolala Týna, která byla o několik metrů dál a koupala Marilla ve vodě jezera. „Tak kdo mě tedy plácl?“ zeptal jsem se zmateně a pak mi došlo, že bych se mohl otočit.

Za mnou byl Pokémon. Poliwag. A vypadalo to, že mě plácl svým ocasem. „Yay!“ vykřikl jsem. „Chci si tě chytit, Poliwagu!“.

Poliwag se na mě podíval a pak se postavil do bojové pozice. A pak mi to došlo. „Vždyť já mám jenom ohnivého Pokémona, který vyhrál jenom jeden zápas!“ plácnul jsem se do čela. „To neva,“ řekla Týna. „Zkus to.“. „Dobře,“ kývl jsem. „Torchicu, bojuj!“. Kuře mi seskočilo z ramena, načechralo si peří a postavilo se proti Poliwagovi.

Vodní Pokémon nečekal a zahájil zápas. Vrhnul se na Torchica a plácl ho ocasem přes hlavu. „To nic, to je jen Tail Whip,“ usmál jsem se. „Ten ti neublíží. Ale oplať mu to útokem Peck, Torchicu!“. Torchic skočil na Poliwaga a začal do něj klovat zobáčkem. Poliwag bolestně zakřičel a pak omdlel. „Tak rychle?“ podivil jsem se. „Ten asi nebude mít moc vysoký level.“. „To neva, hlavně, že je vodní. PokéBalle, leť!“. Hodil jsem na vodního Pokémona PokéBall a čekal. Míček vtáhl Poliwaga do sebe a uzavřel se. Spadl na zem a začal se kývat. Sem-tam, sem-tam… a pak se usadil.

„Bezva!“ vykřikl jsem. „Chytil jsem si Poliwaga!“. Vzal jsem PokéBall a stiskem tlačítka ho zmenšil. Připnul jsem ho k pásku a Týna řekla: „Gratuluju, to je bezva.“. „Díky. Torchicu, jdeme,“ zavelel jsem a Torchic mi vyskočil na rameno, šťastný, že vyhrál svůj druhý zápas.

Šli jsme dál po cestě, napůl lesem, napůl po louce a já měl docela strach o Poliwaga, který na tom přeci jen nebyl se zdravím moc dobře. Proto jsem se zeptal Týny: „Týno, není tady poblíž, ještě před Polomem, nějaké Pokéstředisko?“. „Ano, myslím, že jedno by mělo být hned-„. Před námi. „Bezva,“ vyhrknul jsem a rychle tam utíkal.

Vešel jsem dovnitř, s Týnou několik metrů pozadu, a rozhlédl jsem se. Podle toho, co jsem viděl v seriálu Pokémon, bylo tohle středisko docela malé. Ale velká bývala jen ve městech.

Stál jsem ve velké místnosti, kde na zemi byly žluto-oranžové dlaždičky a uprostřed místnosti byl z červených a bílých dlaždic znázorněn PokéBall. Přesně, jako ve hrách. Teď už tedy i ve skutečnosti. U zadní stěny byl pultík a okolo něj plno přístrojů. Za ním neseděl nikdo jiný, než sestra Joy.

Přiběhl jsem k ní a aniž bych cokoliv musel říct, spustila sama. „Vítej v našem Pokéstředisku…blablabla… chceš vyléčit Pokémony?“ zeptala se konečně. „Ano, prosím,“ řekl jsem a podal jí Pokéball s Poliwagem a Torchica.

Den: druhý - po poledni

Mise: nechat si vyléčit zraněné Pokémony

Tým: já a Týna

Pokémoni: Torchic, Poliwag

Vyhrané zápasy: 2