|
Náš příběh |
|
Kapitola IV. Den: druhý - brzy odpoledne Mise: vytrénovat své Pokémony Tým: já a Týna Pokémoni: Torchic, Poliwag Vyhrané zápasy: 2
Sestra Joy mi vyléčila Pokémony a my se s Týnou rozhodli, že dnes už dál nepůjdeme, protože budeme trénovat a možná se i pokusíme chytit si nějaké nové Pokémony.
Vyšli jsme před středisko a já navrhl: „Týno, co kdybychom si spolu dali zápas, ty použiješ Marilla a já Poliwaga, aby to bylo vyrovnané?“. „Dobře,“ souhlasila Týna a položila Marilla na zem. Já vytáhl PokéBall s Poliwagem a pustil svého nového Pokémona ven.
„Kdo začne?“ zeptal jsem se, jelikož tohle byl můj první zápas s trenérem. „Hodíme si mincí,“ řekla Týna a vytáhla z kapsy kovový penízek, o velikosti asi desetikoruny. PokéDolar. „Beru si pannu,“ řekl jsem. „Dobře,“ potvrdila Týna a hodila mincí. Mince se točila ve vzduchu a odrážely se od ní sluneční paprsky. Dopadla na zem. Orel.
„Vida, začínám já,“ řekla Týna a usmála se. „Tak dobře. Marille, Water Gun!“. Marill zahopkal na místě a otevřel tlamičku. Vystřelil z ní proud vody a zasáhl přímo Poliwaga. Ten udělal několik kotoulů zpět a zastavil se až o strom. „Poliwagu, žiješ?“ zeptal jsem se zděšeně. Poliwag vyskočil na nohy a otřásl se. „Poli poli,“ prohlásil. Teď už chápu, jak seriálový Ash mohl porozumět svému Pikachu. Není to nic těžkého. Zamyslel jsem se. Kdyby Poliwag byl nejméně na levelu sedm, mohl by… „Poliwagu, použij Hypnosis!“ zavelel jsem a doufal. Poliwag nezklamal. Vír na jeho bříšku se začal točit a přitahoval pozornost Marilla. Marill za chvíli upadl do spánku. „Poliwagu, teď Bubble,“ řekl jsem. Můj vodní Pokémon otevřel tlamičku a začal z ní střílet bublinky na Marilla. Marillovi se protočily oči. Vyhráli jsme.
„Gratuluju,“ řekla Týna a usmála se na mě. „Ale teď s Poliwagem do střediska.“. Odnesla ho tam a já čekal venku. Torchic mi spokojeně spal na rameni a Poliwag se pomalu vzpamatovával ze zápasu.
Týna se za několik minut vrátila, s už vyléčeným Marillem v náručí. „Mistiane,“ zavolala na mě a já se hned otočil. „Copak?“. „Co kdybychom se šli projít do okolí střediska? Sestra Joy říkala, že v tom lese, ze kterého jsme přišli, je plno divokých Pokémonů. Chtěla bych si nějakého chytit.“. „Dobře, jdeme,“ kývl jsem, vrátil Poliwaga do PokéBallu a vyrazili jsme.
V lese byl příjemný chládek, nepražilo tam tolik sluníčko. Napadlo mě, že v PokéDexu by mohly být informace o tom, jací Pokémoni v tomhle lese žijí. Chvíli jsem si hrál s tlačítky a nakonec jsem na displeji uviděl seznam. Pidgey, Pidgeotto, Spearow, Zigzagoon, Sentret, Ratatta, Weedle, Caterpie. „Vida, máme hezký výběr,“ poznamenala Týna. „No, já nového Pokémona asi zatím hledat a chytat nebudu,“ řekl jsem, „protože jich zatím nechci mít sto, nechci je chytat jako na běžícím pásu. Do prvního odznaku mi dva zatím stačí.“. „No, mě do prvního ribbonu vlastně stačí Marill,“ zamyslela se Týna. „Ale měla bych ho pořádně vytrénovat.“. „A v jakém typu Contests chceš soutěžit?“ zeptal jsem se. „Stačí mi, když vyhraju jeden ribbon z každé disciplíny – krása, roztomilost, chytrost, dokonalost a tvrďáckost. Pak se můžu zůčastnit finále,“ dodala. „Bezva. To já tedy musím získat osm odz-„ začal jsem, ale nedořekl. Na cestě před námi stál nějaký chlápek. Měl na sobě tmavozelený plášť až po kotníky a pod ním černé oblečení. Výrazné na něm byly jenom vlasy světle zelené barvy a písmeno S na prsou téže barvy. „Stůjte!“ vykřikl. „Proč?“ zeptal jsem se stejným tónem jako mluvil on. „Chci od vás ty informace o podzemním chrámu!“ zařval. „Co blázníte?“ zeptala se Týna tónem, jako by mluvila s malým dítětem. „My žádné informace nemáme.“. „A já nejsem člen týmu Sky, žejo?“ ušklíbl se chlap. „Tak to koukejte navalit.“. „Ten chlap se zbláznil,“ poznamenal jsem směrem k Týně. Souhlasně přikývla. „Tak když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém,“ řekl týpek a hodil před sebe PokéBall, ze kterého vyskočil strašlivý Pokémon. Oddish. „To nech na mě,“ zašeptal jsem přes nával smíchu Týně.
„Torchicu, Ember,“ řekl jsem kuřeti a ukázal na Oddishe. Ten byl během několika sekund sežehnutý a omdlelý se válel na zemi. „Kolikrát vám mám říkat, že jste si nás s někým spletl?“ zařval jsem. „Ale já-„ začal znova chlápek, ale pak se zarazil. „A jó,“ zadrmolil. „To fakt nejste vy. Ten kluk měl mít žlutý vlasy, sakra. Zapomeňte na všechno, co ste slyšeli.“. A odběhl.
„Co tohle mělo znamenat?“ zeptala se mě znepokojeně Týna. „To nevím. Ale něco přeci jen víme – je to člen jakéhosi týmu Sky. Potřeboval od dvou dětí, kluka a holky, nějaké informace o, ehm,“ nevěděl jsem. „O podzemním chrámu,“ řekla zamyšleně Týna. „Jo, to je ono,“ přisvědčil jsem.
Po pár dalších soubojích s divokými Weedly, Caterpiemi a takovým plevelem se začalo stmívat a my se vrátili do střediska, kde jsme hodlali přespat. Následující den jsme se měli dostat do Polomu, konečně.
Ve dveřích střediska jsme se však srazili s nějakými dvěma trenéry – holkou a klukem. Ten kluk měl jasně žluté vlasy. Vypadali vyděšeně. „Tumáš, vezmi si to,“ zašeptal kluk a něco mi strčil do rukou. „Pro nás je to moc velké riziko. Buďte opatrní.“. Pak odběhli. Já jenom zakroutil hlavou a podíval se na věc, co mi dal. Byl to stočený papír. „Okamžitě jdeme na pokoj,“ oznámil jsem Týně.
Den: druhý - podvečer Mise: urovnat si myšlenky v hlavě a zjistit, co je tým Sky, po kom jde a taky bych si rád přečetl ty papíry, které mi teď dal ten kluk Tým: já a Týna Pokémoni: Torchic, Poliwag Vyhrané zápasy: 4 |