Náš příběh

Léto jsem trávil na chatě,nedaleko Prahy a užival jsem si volna.Zrovna jsme se s přáteli chystali na přenocování ve stanu,když jsem najednou zahlédl mohutný paprsek světla,který dopadal přímo na mě a zdálo se mi,jako by mi něco chtěl naznačit.Naslouchal jsem tedy velice soustředěně.Po chvilce jsem zachytil tiché volání.Znělo to jako : Filísku.....Filísku...Snažil jsem se zachytit víc,ale nic víc slyšet nebylo.Poté jsem nejspíš omdlel,protože nevím,co se stalo následovně.

Ráno jsem se probudil asi v pět ráno,kdy většinou ještě mívám půlnoc.Ležel jsem na trávě vedle stanu.V hlavě se mi začaly honit myšlenky o tom,co se stalo večer.Zvedl jsem se a rozhlédl se kolem.Na první pohled mě upoutalo zbarvení svítající oblohy.Bylo tajemné,neobvyklé.Takové jsem ještě nezažil. Chvilku jsem ještě zkoumal okolí,ale nic jiného neobvyklého jsem nepostřehl.

Přátele,kteří spali ve stanu,jsem nechal spát a odešel jsem do domu.Oblékl jsem si mikinu,protože doteď jsem byl jen v tričku a byla mi docela velká zima.Rodiče také spokojeně spali v jednom z pokojů a dokonce i náš pes spal jak dřevo.Rozhodl jsem se tedy zajít do vesnice,jestli se některým z mých dalších přátel nestala podobná příhoda.

Prošel jsem vraty a pozoroval domy okolo cesty,která vedla do středu vesnice.Nikde se ale nic nedělo.Všichni nejspíš spokojeně spali a o ničem nevěděli.První člověk,kterého jsem potkal,byl otec jednoho z mých kamarádů.Na příjezdové cestě ke svému domu cosi spravoval na autě.Ani jsem se nezastavoval a šel jsem dál,na náměstí.Slunce pomalu vycházelo a tajemná obloha pomalu mizela.

Cestou na náměstí jsem minul rybník,vesnické fotbalové hřiště a spoustu domů,ale nikde nic zvláštního.Když už jsem se chtěl vrátit,zahlédl jsem na konci cesty,u jednoho z nově postavených domů,neznámou postavu.Byla to mladá žena,a vypadalo to,jako kdyby mě sledovala.Rozhodl jsem se tedy dojít za ní a zeptat se,zda nezpozorovala něco divného,neobvyklého.Čím jsem k ní byl blíž,tím víc se na mě usmívala.

"Dobrý den."pozdravil jsem."Zdravím tě,Filísku."Ta žena znala mé jméno.Zaskočilo mě to.Nikdy jsem jí tu neviděl,zdála se mi záhadná."Jak znáte mé jméno?Viděli jsme se už někdy?"zeptal jsem se. Žena se malinko usmála a řekla :"To teď není důležité.Jsem profesorka Willowová.Mám za úkol vysílat na cestu nové trenéry Pokémonů."Zarazil jsem se."Tre...trenéry Pokémonů?",udiveně jsem se zeptal.

"Ano,přesně tak,trenéry Pokémonů.",odpověděla profesorka Willowová a mrkla na mě.Nemohl jsem tomu uvěřit.Přede mnou stojí žena,která má za úkol vysílat začínající trenéry na cestu.To snad není možné! O tomhle jsem přece vždycky snil.Putovat Pokésvětem,poznávat nová místa,nové Pokémony,spousty přátel a hlavně prožívat dobrodružství.Stal se zázrak.Můj životní sen se začínal vyplňovat.

Mezitím,co mě profesorka Willowová přiváděla do svého domu,vyprávěla mi o možnostech výběru prvního Pokémona,jejich výhody a nevýhody a ostatní informace,které by se mi mohly při výběru hodit.

Prošli jsme mohutnými dřevěnými dveřmi a za nimi se skrývala moderní laboratoř,plná přístrojů a technických vymožeností.V rohu místnosti stál menší stolek,na kterém byly položeny tři Pokébally.Byl to úžasný pohled.Opravdové Pokébally! A není to jen pouhý sen,je to skutečnost!

"V těchto Pokéballech se skrývají tři Pokémoni.Ohnivý Pokémon Torchic,vodní Pokémon Mudkip a travní Pokémon Treecko.Každý z nich je něčím výjmečný.Pořádně si to rozmysli.Jeden z nich se už brzy stane tvým partnerem na cestě začínajícího trenéra.Přeju ti šťastný výběr.",řekla profesorka Willowová a odstoupila kousek od stolu.

Ze začátku jsem nevěděl kterého si vybrat.Tedy přesněji řečeno jsem váhal mezi dvěma Pokémony,Torchicem a Mudkipem.Oba se mi velice zamlouvali,ale oba jsem si bohužel vzít nemohl.Jednoho jsem si prostě musel vybrat.Porovnával jsem klady a zápory každého z nich,když najednou jsem si vzpomněl na svého přítele Mistiana,který vždycky snil o tom mít Torchica.Byl to jeho nejmilejší Pokémon."Co by na to asi Mistian řekl,kdybych mu přivedl jeho nejoblíbenějšího Pokémona.",řekl jsem si.Tento fakt mi usnadnil volbu.Rozhodl jsem se pro Torchica.

Profesorka Willowová mi s úsměvem podala Torchicův Pokéball a kývla na mě,abych ho vypustil.Byl to nepopsatelný pocit.Držel jsem v ruce Pokéball,v kterém je ukrytý opravdický Torchic! Podíval jsem se na Pokéball,usmál jsem a řekl jsem :"Torchicu,volím si tebe!"Vedle mě se objevil krásný malinký Torchic."Tor-čik čik"Šťastnýma očima si mě prohlížel a po chvíli začal běhat okolo mě.

"Vypadá to,že se mu zamlouváš.",řekla profesorka Willowová a usmála se na mě.Prožíval jsem nejšťastnější okamžik mého dosavadního života.

Profesorka mi ještě předala Pokédex a 5 Pokéballů."Takže,nastal okamžik vydat se na cestu.Co říkáš?" "Nemůžu se dočkat.",řekl jsem nadšeně."Přeju ti hodně štěstí.Občas mi dej vědět,jak se s Torchicem máte.",řekla profesorka Willowová."Určitě vám dám vědět." Profesorka mi chtěla něco říct,ale než vyslovila první hlásku,ještě jsem dodal :"Chtěl bych vám moc ...moc poděkovat.Splnila jste mi sen.Můj sen.Jsem vám moc vděčný." Profesorka se trochu začervenala a řekla :"Nemáš za co.Hlavně už se vydej na cestu za Pokémony." "Ano,nashledanou a ještě jednou děkuji.",řekl jsem a procházel jsem mohutnými dveřmi směrem k cestě.Profesorka stála ve dveřích a mávala mi.Naposledy jsem se otočil,zamával jsem a odcházel jsem zpět směrem k našemu domu.