Náš příběh

Kapitola XV.

Den: sedmý - těsně po půlnoci

Mise: spát... chrrrrr

Tým: já, Týna a Filísek

Pokémoni: Torchic, Poliwag

Když Filísek domluvil, já už pomalu usínal. Jen jsem zamumlal něco jako že jsem ho poslouchal a vzápětí jsem se propadnul do hlubokého spánku.

Když jsme se ráno probudili a sešli se s Týnou, sedli jsme si v restauraci u Střediska a pořádně se nasnídali. Už jsem říkal, jak jsou výborný ty koblihy, co mají ve Střediskách? A ten Berry Juice... mmm...mňam X-D.

„Takže do Plzně, ano?“ zeptal se Filísek. „Jojo,“ zahuhlal jsem, protože jsem měl plnou pusu koblihy. „V Plzni je stadion, ne?“ zeptal se Filip. „Jasně,“ kývla Týna. „Mají tam psychické Pokémony.“.“A jéje, to bude něco,“ zatvářil se Filip ustaraně. „Ale to nás zatím trápit nemusí. Teď jdeme po týmu Sky. A mimochodem, co kdybychom to vzali přes Český Les?“ zeptal jsem se nenápadně, jak to jen šlo. „No... to můžeme, není to zacházka,“ podívala se na mě zkoumavě Týna. Já se zatvářil nenápadně jak sáňky (Sanky LOL) v létě a Týna začala mluvit o něčem jiném.

„Proč chceš jít přes Českej Les?“ zeptal se Filip, když jsme si na pokojích balili věci do baťohů. „No.. uvidíš,“ usmál jsem se a hodil si sbalený batoh na rameno. „Tak jdem?“.

„Chtěl bych si chytit dalšího Pokémona,“ pronesl jsem, když jsme kráčeli po louce směrem k vysokým horám na obzoru. „Jakého?“ začala se zajímat Týna. „No nevím, něco, co by mi pomohlo v zápasu s psychickými Pokémony,“ řekl jsem, ale v hlavě už jsem měl jasný obrázek. Ten Hiřin Umbreon... jenže bohužel, tady nejsme v Orre ani v Kanto, ale v ČR. A Eevee jsou tu prý dost vzácní. Dál mě z temných typů napadli Murkrow, Sneasel, Poochyena a Absol. Ale ani jeden z nich se mi nezdál, že by tady někde v okolí mohl žít. Možná Absol v těch horách... Páni, hory. Už abychom tam byli, čeká tam totiž menší překvapení X-D Tohle je ten důvod, proč jsem tudy chtěl jít, řekl jsem si a znovu se podíval na další MMS od Lapráska, která mi ráno přišla ^.^

Český les je pohoří na západě ČR a tudy jsme se tedy vydali. Podle mé mapy jsme se nacházeli tak v polovině pohoří, u místa, zvaného Suicunova studánka. „Víte, proč jsem chtěl, abychom jsme sem šli?“ zeptal jsem se, a když se mi dostalo dvou záporných odpovědí, tak jsem jim o Lapráskovi řekl (samozřejmě tak, aby to v Týně nevzbudilo zbytečné otázky ;) ). A tak vám teď Laprásek sama popíše, jak to všechno proběho :)

Procházím se pomalu po jednom z nejvyšších vrcholů Českého Lesa. Je tu krásný výhled a dokonce i pár jezírek. Sejdu o něco níž, k jezírku; Sui se stejně hned tak nevrátí. Podívám se do křišťálově čisté vody. Najednou se okolo mě cosi šílenou rychlostí mihne. Podívám se před sebe, ale už nic nevidím. Zato když se otočím, uvidím jakousi holku. „Co ta tu dělá?“ pomyslím si sama pro sebe. Rozhodnu se si jí nevšímat a posadím se vedle jezírka. A znovu, už asi posté, začnu přemýšlet o tom, co se stalo. To světlo u nás doma v lese, přesně na tom místě, které pro mě tolik znamená.. i chudák Nakami z toho byla vedle. Pomalu otevřu svůj batoh a podívám se na ten podivný Pokéball. „Zajímalo by mě… co mě tu ještě čeká…“ Trochu zvednu hlavu k obloze, přesně jako Ash v endingu AG. Vtom ze skály nade mnou kdosi seskočí. „Hej, dávej pozor.“ Je to ta holka, co jsem ji před chvílí viděla. „Ahoj, jak se jmenuješ?“ Chvíli přemýšlím, co jí říct. „No… Tereza.“ Napadlo mě, že jméno Kanya by jí asi moc radost neudělalo. „Já jsem Týna, ráda tě poznávám.“ Nedala mi ani možnost nějak odpovědět a už chrlila dál: „Prosímtě, neviděla jsi tu jednoho kluka? Tmavohnědý vlasy, brýle, je mu asi šestnáct…?“ „Že by… Mistian?,“ napadlo mě. „A co má za Pokémony?“ – „No, Tor-„ – „Ne, Mistiana jsem tu neviděla, ale můžu mu zavolat, jestli je to nutné.“ Týna na mě vyvalila svoje světle modré oči. Trochu jsem se na ni usmála a vyhrabala jsem z kapsy telefon. „Ahoj Mistiane. Hledá tě Týna.“ – „Počkej, jak o ní víš? A kde jste? A co spolu děláte?“ Na čele se mi objevila kapička. „Hele, to neřeš. Prostě dojdi k… hmmmm.. jak se to tu jmenuje? Aha, k Suicunově studánce, oki?“ Poté, co se mi Mistian začal tlemit do telefonu, jsem prostě zavěsila a řekla si, že až se tu objeví, že mu jednu vrazím, protože Týna mě očividně měla za blázna. „Rock a pop, rock a pop, Mistiane, ty kreténe, netlem se mi do telefonu, neb dostaneš přes pračku…“ pomyslela jsem si a vzápětí jsem se začala šíleně chechtat. Týna se tvářila dosti vyděšeně a proto jsem jí vysvětlila, že se s Mistianem známe už dlouho a že mých občasných poznámek si nemá všímat, protože jsem tak trochu na hlavu. Mezitím, co jsme si povídaly, už přijuchal Mistian i s Torchicem a poté, co nás uviděl, se zase začal stupidně smát. Se sladkým úsměvem jsem se na něj podívala a zavelela: „Clefairy, Pound na támhletoho!“ Moje Clefairy seskočila ze skály nademnou a uštědřila Mistianovi parádní políček. Mistího hned smích přešel. Vstala jsem, došla jsem k němu a mrkla na něj. „Rock a pop, rock a pop, Mistiane, ty kreténe, netlem se mi do telefonu, neb dostaneš přes pračku…“ Mistian se touhle dobou už zase pomalu válel na zemi smíchy. Týna se na nás podívala jako na pacienty Primeapovy psychiatrické léčebny v Praze a řekla nám, že radši půjde najít Filíska. „Tak, když jsme se jí zbavili… prosímtě, nevíš, co se to tu děje?“ – „Ne, nevím.“ – „Tak děkuju. Já jen, že…“ Naklonila jsem se blíž k Mistianovi. „Jsem tu s Akelou. Hledáme tady Suicuna.“ Mistian se už zase málem začal tlemit, ale tentorkát jsem ho vážným pohledem umlčela. „Dej pokoj. Víš ty vůbec, co se stalo s mou Pokémon Sapphire?“ – „Copak?“ – „Není tám žádnej Hoenn. Je tam EVROPA.“ – „ … … wow.“ – „Jinak, kdo všechno tu ještě je?“ Mistian mi vyjmenoval spiklence. „Aha…“ Vtom mi kdosi zaklepal na rameno. Už jsem byla připravená ohnat se drápama, ale ještěže jsem to neudělala, protože za mnou stála Sui. „Fuj, jsem se tě lekla. Koukej, kdo přišel na návštěvu.“ Poté, co jsme si navzájem vyměnili informace, co známe, jsme se zase všichni usadili u studánky, kde jsme vtipkovali a blbnuli, jak už to Pokémoni dělávají. Za chvilku se vrátili i Týna a Filisek – pozdravila jsem ho a pochválila mu Dragonita. Sui nám ukázala svého Dunsparce a já zase všem ukázala Laprase a Clefairy. Potom jsme se rozhodnuli, že si uděláme večeři a půjdeme spát. Ovšem poté, co jsem zalehla do spacáku, mě z něj začal tahat Filísek, s tím, že se s námi všemi chce promluvit. Vylezli jsme na nejvyšší kopec, co v okolí byl, a chvíli jsme pozorovali hvězdy a debatovali o tom, co bude dál. Ale vtom se jezero, které bylo nejblíže nám, modře rozzářilo. Sui rychle vstala a běžela k němu, s námi v patách. A byl tam. Na druhém konci jezera stála překrásná modrá kočkovitá šelma, která jako by zářila jemným modrým světlem. Všichni jsme jen zírali, nikdo neměl odvahu se ani pohnout. Pomalu vykročil k Akele. Vzpamatovala jsem se. Podívala jsem se na ostatní Pokémony a odešli jsme o něco dál, mezi stromy. Otočila jsem se zády k jezeru a podívala se na ten kousek oblohy, který byl mezi stromy vidět. Vtom se mi zdálo, že se na obloze zalesklo cosi bílého – nebo už mám zase halucinace? Akela se po chvíli vrátila a mlčky jsme se vydali do spacáků.

Příští ráno byl čas se s Mistianem zase rozloučit. Naposledy jsem mu zamávala a znovu se podívala na oblohu. Bylo zamračeno a mě na nos dopadla první kapka deště. „Ale ne…“ pomyslela jsem si. Vtom se v mracích zase mihlo cosi bílého… byl to snad drak? Pořádně se rozpršelo. Trochu jsem se usmála. „Čeká mě tu… ještě hodně věcí.“ Sama pro sebe jsem se usmála a začala si potichu zpívat Chiisaki Mono.

Den: osmý - ráno

Mise: Super, že jsme potkali Akelu a Lapráska. Ale něco se mi nezdá na Filískovi... začíná mě z těch myšlenek bolet hlava. Teď chci jen chytit nějakého Pokémona a zjistit, co má tým Sky za lubem.

Tým: já, Týna a Filísek

Pokémoni: Torchic, Poliwag