Rayova pokémoní cesta

Nový kamarád

Když přišli o něco blíž k městu, všimli si, že je ze všech stran obklopeno sady s ovocnými stromy. Cesta, po které šli, se vlnila právě mezi nimi, takže měli výborný přehled o tom, co se v jakém sadu děje.

„Máš v té knížce o Johtu ještě něco, co se týká tohohle města? Myslím, něco zajímavého?“ ptal se Ray a pozoroval Bulbasaury, jak v nejbližším sadu češou ovoce a ukládají ho do košíků.

Mia si otevřela Průvodce a začetla se do něj.

„Třešňové Město – s mnohaletou ovocnářskou tradicí… bla, bla, bla… založeno… bla, bla,“ Mia přeskakovala celé věty, jež se týkaly historie města a hledala něco, co by se jim – jako trenérům, mohlo hodit. Konečně na něco narazila.

„Díky sadům a zahradám je okolí města obýváno hlavně hmyzími a travními pokémony. Podle místních pověstí a pamětníků jsou prý městské zahrady oblíbeným místem i pro velmi, velmi vzácné pokémony. Podle svědků jsou sady nejvíce navštěvovány Suicunem, legendárním pokémonem, kterého někteří lidé považují pouze za výmysl,“ dočetla Mia.

„Suicune?“ zbystřil Ray. „Třeba budeme mít štěstí! Jak, žes to říkala? Nejvíce navštěvovány Suicunem? To by bylo skvělé, potkat nějakého legendárního pokémona…“ Ray si představoval, jak chytá jednoho legendárního pokémona za druhým a jak je trénuje… a to jich moc neznal, jen podle jména.

Sady se pomalu prostřídávaly s městskými budovami a naši přátelé brzy dorazili do pokémoního střediska.

„Pojďme, necháme si vyléčit své pokémony,“ navrhl Ray.

„Dobrá, jdeme.“

„Dobrý den,“ pozdravila je sestra Joy. „Co pro vás mohu udělat?“

„Sestro Joy! Sestro Joy!“ do střediska vběhl asi čtrnáctiletý chlapec a v rukou držel Charmandera. „Prosím, pomozte mému Charmanderovi, nadýchal se Vileplumova pylu!“

„Oh, já, no… Teď zrovna…“ sestra Joy se podívala na Raye a Miu.

„To je v pohodě,“ řekl Ray. „Ten Charmander vypadá špatně. Naši pokémoni nejsou zas až tak vyčerpaní, takže můžeme počkat.“

„Ano, hmm, jistě,“ přikývla sestra Joy.

„Děkuju!“ usmál se chlapec a podal Charmandera sestře. Ta si ho zběžně prohlédla a pak řekla: „Vypadá to, že bude v pořádku, zřejmě to není nic horšího než ten pyl. Nechám si ho tady do večera a pak uvidíme, dobře?“

„Samozřejmě, děkuji.“

Sestra Joy odešla do ordinace a naši kamarádi se i s chlapcem usadili na sedačkách.

„Ještě jednou vám děkuju,“ řekl chlapec. „Jmenuji se Arthur.“

„Trenéři si musí pomáhat,“ usmál se Ray. „Já jsem Ray a tohle je moje kamarádka…“

„Mia,“ doplnila ho.

„Takže vy jste taky trenéři pokémonů?“ zeptal se Arthur.

„Jasně!“

„Hmm, já jsem získal už všech osm odznaků v Kanto, ale v Pokémoní Lize, jsem neuspěl. Já pocházím z Blankytného Města a možná, že teď trochu změním můj přístup k pokémonům a stanu se chovatelem… Od prof. Oaka jsem si na začátku své cesty vzal Bulbasaura a doufám, že se mi nakonec vyvine do Venosaura, jako má můj děda, ale zatím je to Ivysaur. Chcete ho vidět?“

„No jasně, ukaž!“ přikývli nadšeně Ray i Mia.

„Ivysaure, volím si tebe,“ řekl Arthur a z jeho pokéballu se s třpytivým prachem vynořil Ivysaur.

„Ivysaur – pokémon – kytka – další vývojové stadium Bulbasaura. Jeho poupě na zádech je zatím zavřené a neznatelně zapáchá, ale po evoluci ve Venosaura začne vonět,“ hlásil Rayův pokédex.

„Hmm? Ale vždyť…“ Mia kmitala očima z obrázku Ivysaura v pokédexu, na živého Ivysaura, kterého měla před sebou. „Tady v pokédexu je ten Ivysaur víc zelený. Ty máš ale pokémona se zářivě světlezelenou kůží!“

„Ano, to mám. Je to obrovská vzácnost, mít takového pokémona. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem ho poprvé vypustil z pokéballu, i když jsem ještě tak trochu… úplně nevěděl, co to znamená,“ Arthur se zašklebil.

„To ti ho dal profesor Oak?“ divil se Ray. „Jako začátečního pokémona?“

„No, abych řekl pravdu, trochu se zdráhal, chtěl tu jeho barvu trochu lépe prostudovat, ale nakonec řekl, že mu jen prospěje, když bude mír trenéra.“

„Já myslela, že sis vzal Charmandera, když jsi ho sem přinesl,“ řekla Mia a nespouštěla oči ze zářivě zeleného Ivysaura se zlatým poupětem.

„To ne. Toho jsem si chytil až v horách, nedaleko New Bark,“ zakroutil Arthur hlavou a bylo vidět, že si o Charmandera dělá starosti.

„Neboj se,“ utěšovala ho Mia. „Určitě bude v pořádku. Vždyť to říkala i sestra Joy,“ řekla, když si všimla výrazu v jeho tváři. „Do večera je teď spousta času.“

„Ale co mezitím budeme dělat?“ ptal se Ray, který byl jako vždy pro nějaké dobrodružství.

„Nezlobte se, ale já tu zůstanu s Charmanderem, dokud mu nebude líp,“ řekl Arthur.

„To nemusíš,“ řekla sestra Joy, která právě vyšla z ordinace. „Jsem si jistá, že bude v pořádku. Teď ale stejně spí, takže mu nemůžeš být nijak prospěšný, viď, Chansey?“

„Chansi, chansi!“ zatleskala Chansey.