Rayova pokémoní cesta

Na návštěvě u Arthurova dědečka

„Hmm, děkuju, sestro Joy,“ řekl Arthur.

„V tom případě bych vás snad mohl pozvat k mému dědečkovi na čaj?“ obrátil se na Raye a Miu.

„No samozřejmě,“ přikývli ihned. „Bude nám potěšením.“ A za hovoru se zvedli ze sedaček a odešli z pokémoního střediska.

Šli po svěží louce, která se líně táhla do kopce k lesu za městem. Kolem to vonělo lučním kvítím a další vůně se linuly ze sadů, které byly kousek za nimi.

„Tvůj děda je trenér pokémonů?“ ptal se Ray.

„Teď už ne, ale býval. Potom, když s trénováním skončil, začal se starat o nejstarší sad v celém městě. Zdědil ho po svém otci a ten zas po svém otci a tak dále… Takže ten sad vlastně založil můj praprapraprapra…dědeček. Děda jinak není chvástavý, ale každému rád připomíná, jak moc starý ten sad je. Myslím, že nejstarší strom v sadu má přes sedmset let a rostou na něm Liechi bobule. Nikdo neví, kde se tu vzal, ale prý má svůj původ někde v zemi Hoenn. Tak to aspoň říká děda.“

„To je vážně záhada,“ přikývla Mia.

„Ano. A když už jsme u těch záhad, nevíš něco o legendárních pokémonech? Třeba o Suicuneovi?“ vyzvídal Ray.

„O Suicuneovi? Jestli chcete vědět něco o Suicuneovi hned z první ruky, tak to vám musím představit dědu!“

„Tvůj děda o něm něco slyšel?“ ptal se dál Ray.

„Uvidíte,“ usmál se tajemně Arthur.

Došli k velmi staře vyhlížející zdi, kterou byl obehnán prastarý sad na kraji lesa. Zdobenou brankou s tepaným obrazem tvora, jenž nápadně připomínal legendárního vodního pokémona, vešli do příšeří pod stromovými korunami. Onen nejstarší strom uviděli okamžitě. Přímo uprostřed zahrady stál prazvláštní strom se skroucenými větvemi a kmenem, jenž by neobjalo ani devět dospělých lidí. Na větvích v nádherné rozložité koruně s listy, jež se podobaly listům palem, se pohupovaly ještě zelené, nezralé plody. Na to, jak byl strom starý a jak zdravě a nádherně vypadal, měl plodů opravdu poskrovnu.

„Hmm, to asi není moc výnosná odrůda, co?“ zeptal se bez obalu a rádoby znalecky Ray.

„Ba právě naopak!“ ozval se tajemný skřípavý hlas za nimi.

Mezi stíny stromů k nim pomalu kráčel respekt budící stařík.

„Předkové stromu, před nímž právě stojíte, pocházejí ze Zázračného ostrova, jenž je sám o sobě tak tajemný, že většina lidí tvrdí, že neexistuje,“ pokračoval. „Ovšem jeden zvláštní pokémon kdysi dovedl Arthurova a mého praotce na onen ostrov. A právě s přispěním onoho pokémona se i jeden plod toho stromu, jenž na Zázračném ostrově roste, dostal až sem.“

Stařík domluvil a s úsměvem pozoroval obličeje hostů, jež na něj zírali s otevřenými ústy.

„Tak tohle je můj dědeček,“ řekl Arthur, ačkoli si byl jistý, že to všem dávno došlo.

„Gunar, jméno mé,“ představil se Arthurův děda a když na něj nikdo nepřestával civět s téměř posvátnou úctou, trochu veseleji dodal: „Ale no tak, to byl ten příběh tak uchvacující?“ usmál se.

„Pojďte dál,“ řekl a vedl je mezi dalšími překrásnými stromy k malému kamennému obydlí, ukrytém pod větvemi prazvláštní rostliny v rohu sadu.

Mia vešla dovnitř jako poslední. Ovšem, než za sebou zavřela dveře, stačila si ještě všimnout, jak se do koruny jednoho stromu ukryl nějaký zvláštní, modrý, létající pokémon. Byl však moc rychlý na to, aby si Mia uvědomila, jak vypadal. Zavřela dveře.

„Dědečku, chtěl bych ti představit Raye a Miu. Moje nové kamarády,“ řekl Arthur a všichni si sedli na lavice k dřevěnému stolu v rohu místnosti.

Celý domek měl v podstatě dva pokoje – tento, se stolem, krbem, truhlou, lavicemi a třemi malými okny, která byla zpola zakrytá větvemi nějakých rostlin a po úzkých schodech se dalo vyjít do podkrovní světnice, kde Gunar spával. Na stejné straně, jako byly schody nahoru, se za dveřmi do tmy spouštěly i schody do sklepa. Po celém obydlí byly spousty svazků sušených rostlin a ovoce.

„Moc nás těší,“ řekli Ray s Miou a oba si s Gunarem potřásli rukou.

„Mia s Rayem mi totiž…,“ začal Atrhur a pověděl dědečkovi vše, co se událo v pokémoním středisku. „No, a potom, když jsme šli k tobě, Raye napadlo, jestli nevím něco o legendárních pokémonech, jako třeba o Suicuneovi. A tak jsem si řekl, že ty budeš tou pravou osobou, která by jim o něm mohla něco říct.

Arthurův děda se tajemně usmál do svého plnovousu a pak přikývl.

„Víte, naše město bylo už odedávna navštěvováno spoustou pokémonů kvůli krásným zahradám a sadům,“ začal Gunar, zatímco Arthur všem do připravených kalíšků naléval čaj z krásné malované konvice. „Dokonce i přímo v tomto sadu byl několikrát spatřen nějaký bájný pokémon. Ovšem nejvíce se mi do života a do mysli vryl právě Suicune…“ odmlčel se a zasněně hleděl oknem ven.

„Proč?“ vletěl do jeho promluvy okamžitě Ray a Mia ho bolestivě dloubla loktem do žeber a zamračila se. Ray se tak trochu vzpamatoval.

„Proč, ptáš se? Nejspíš proto, že mi zachránil život.“

„Zachránil vám život?!“ vykřikli naši kamarádi.

„Přesně tak. Stalo se to už před více než osmdesáti lety,“ začal stařík vyprávět svůj příběh. „Byl jsem ještě hodně malý, snad jsem ještě ani neuměl mluvit. Spal jsem v tomhle domku ve své kolébce, když mě náhle probudil podivný dusivý zápach. Otevřel jsem oči a uviděl, že celý náš dům je v plamenech. I když jsem byl ještě tak malý, slyšel jsem matku, jak zvenčí tluče na dveře. Chtěla mě zachránit. Ostatní lidé z města ji však z domu dostali ještě dřív a zadrželi ji, protože kdyby pro mě do domu šla, určitě by uhořela. Naprosto vše, co mohlo v domě hořet, hořelo. Začal jsem plakat a venku křičeli lidé. Párkrát jsem zaslechl i sykot toho ohně, jak se ho někdo snažil uhasit. Vypadalo to beznadějně. Pak, náhle jsem uviděl bledě modrou pentli, jak mi poskakuje před obličejem. Jako malé mimino jsem přestal brečet a uchopil pentli do ruky. Ta věc mě náhle obmotala a prudce se mnou trhla. A pak jsem byl náhle venku. Suicune mě pevně svíral a vyskočil se mnou ven hořící střechou. Před domem mě položil do trávy a potom, před zraky užaslých obyvatel města, zmizel v lese. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jak požár vznikl, ale bylo jisté, že po odchodu Suicunea se dalo do prudkého deště a oheň uhasl. Matka byla opravdu šťastná. Můj otec však v tu noc nebyl doma, byl v lese a hledal Bulbasaura, který se nám z našeho sadu někam zatoulal. Když se ráno vrátil, říkal, že v lese potkal Suicunea, který na něj pokývl, aby se rychle vrátil domů. Toho Bulbasaura jsme pak našli nedaleko místa, kde otec potkal Suicunea. A právě ten Bulbasaur je teď mým Venosaurem. A tvůj zvláštní Ivysaur, Arthure, je jeho potomek.“

Gunar domluvil. Rozhlédl se po všech přítomných a zjistil, že jsou všichni svými obličeji úplně namáčklí na něm, jak hltali každé jeho slovo, a tváře mají zkřivené dojetím.

„Aaaach! To bylo úžasné!“ vydechla Mia se slzami v očích.

„Opravdu, to je neuvěřitelné, jak…“ Ray to však nedokončil.

„Co, co to je za zápach?“ zavětřil Arthur.

„Někde hoří!“ vykřikli ostatní svorně.