|
Rayova pokémoní cesta |
|
Zápas o sad „Proboha!“ vykřikla Mia a ukázala k oknu. Tím bylo vidět mohutné plameny. Celá skupinka se vyhrnula z domku do hořícího sadu. „Kdo to udělal? Kdo to byl?!“ rozkřikl se hněvivě Gunar. „Zas budou problémy!“ ozvalo se za zahradní zdí. Okamžik na to se vynořili Rakeťáci – Sibyla s Jackem. „Mio, to jsou zase oni!“ ukázal Ray. „Co tady chcete? Proč jste to udělali?!“ křičel na ně Arthur. „Hmm, snažíme se z vašeho sadu vypudit jistého tvora! Chachachachá!“ rozesmála se Sibyla a Jack se přidal. „Totodile, leť!“ vykřikla Mia a z pokéballu se vynořil Totodile. „Pokus se to uhasit!“ Sad už byl v jednom ohni. „Tak to ne, holčičko! Tentokrát Rakeťáci získají, co chtějí. Leť, Ariadosi!“ Do vzduchu vyletěl pokéball a z něj vyskočil Sibylin Ariados. „Zadrž toho Totodilea!“ Ariados Miina pokémona uvěznil v pevné síti. „Totodile!“ „Teď já! Rhyhorne, leť!“ přidal se Jack. „Slowpokeu, do boje!“ vyslal Ray svého pokémona. „Ty taky Ivysaure!“ křikl Arthur. Z pokéballů se vynořili oba pokémoni a Rakeťáci spatřili Ivysaurovu zvláštní barvu. „Chyťte ho! Chyťte ho!“ křičela Sibyla a ukazovala na Ivysaura. „Ale, Sib, vždyť on je tááámm…!“ vykřikl Jack, který civěl opačným směrem a něco ho bleskurychle srazilo ze zdi na které se Sibylou stáli. V okamžiku se mu podařilo strhnout s sebou i Sibylu. „Ty…ty…tupče!!!“ řvala Sibyla na Jacka. „Co to děláš?! Vždyť jsme ho mohli chytit!“ „No právě o tom mluvím, řítil se přímo na nás!“ „Co-cože?!“ zarazila se. „Ty-tys ho viděl?! Tak proč tu ještě čučíš? Za ním, dělej! Honem, rychle!“ křičela Sibyla a táhla Jacka do lesa. Jejich pokémoni zmizeli za nimi. Oheň hučel a spaloval stromy. Z lesa se náhle ozval výkřik. Padla mlha. Nebyl to dým z ohně – ten, jakoby zmizel a po celém městě až sem, nahoru na stráň se rozprostřela mlha. „Co se to děje?“ divil se Ray. Do praskotu požáru se ozvalo dlouhé, silné zavytí. Začalo pršet. Ten déšť byl opravdu silný. Padaly kapky velké jako vejce. Oheň skomíral. Ozvalo se další zavytí a sadem prosvištěl nějaký tvor. „Děkuji, Suicune!“ vykřikl náhle Gunar. „Děkuji za všechno!“ Oheň uhasl a přestalo pršet. Za okamžik se rozplynula i mlha. Ovšem sad byl zničen… až na jediný strom. „Strom Liechi!“ vykřikl Arthur. „Září,“ vydechl s úžasem Gunar. A opravdu. Nejstarší strom, který v sadu rostl, zářil. Do všech stran a ke všem stromům okolo se šířily jeho zářící kořeny. Jakmile se dotkly nejbližších stromů, ze kterých zbyly jen spálené pahýly, zmizely. Ovšem stromy v celém sadě, jakoby znovu ožily. Znovu jim vyrašily nové výhonky a větvičky. Strom Liechi bobulí, léčil. Ještě chvíli se mezi novými, svěžími větvemi stromů proháněly zářící paprsky a pak vše skončilo. Sad byl vyléčen a z nejstaršího stromu spadl jeho první letošní zralý plod.
|