|
Rayova pokémoní cesta |
|
Rozloučení s Třešňovým Městem „To bylo…,“ začal Ray. „Nádherné,“ vydechli ostatní. Naši tři kamarádi stáli uprostřed sadu a dívali se na Gunara, jak opatrně zvedá ze země Liechi bobuli. „Tumáš,“ řekl a podával ji Rayovi. Ten na něj překvapeně zíral. „Vem si ji,“ zdůraznil Gunar. „To-to jako já?“ divil se Ray. „Ovšem. Zasaď ji, až si budeš myslet, že přišla pravá chvíle. A neboj se, Liechi bobule je opravdu trvanlivý plod. Vůbec nebude vadit, když s tím sázením pár týdnů nebo i měsíců počkáš.“ Gunar se usmál a Ray náhle pocítil touhu opravdu si to zvláštní ovoce vzít. „No tak, vezmi si ho!“ pobízela ho Mia. „Dobrá,“ přikývl Ray a vzal Liechi bobuli do ruky. „Budu ji střežit jako oko v hlavě.“ A s těmito slovy ji šetrně uložil do batohu. „Um, pane, pane Gunare?“ ozvala se Mia. „Jak jste věděl, že ten tvor, který tady proběhl byl Suicune?“ „Víš, to ten déšť. Byl stejný jako před osmdesáti lety. Tenkrát byl také tak silný a zvláštně šuměl a bubnoval. Vím, že ho přivolal Suicune.“ „Nakonec vše dobře dopadlo,“ řekl spokojeně Arthur. „Ano, ale jen málem. Pamatuješ, co říkala Sibyla?“ začal Ray. „Prý se ze sadu snažili vypudit nějakého tvora. Myslíte, že myslela Suicunea?“ „Možná tím chtěla říct, že chtěli mého Ivysaura…,“ přemýšlel Arthur. „Myslím, že tu nebyli ani kvůli Suicuneovi, ani kvůli Ivysaurovi,“ řekla nahlas Mia. Ostatní, kromě Gunara, se k ní otočili. Starý pán se však jen tajemně usmíval do svého plnovousu. „A proč by se tu tedy objevovali, nevíš?“ ušklíbl se Ray, ale Mia si ho nevšímala a mluvila dál: „Víte, než jsem za sebou zavřela dveře Gunarova domku, když jsme k němu šli na návštěvu, zahlédla jsem něco zvláštního…“
„A co to bylo?!“ vykřikli Ray s Arthurem nedočkavě. „To nevím,“ zakroutila hlavou Mia a chlapci si zklamaně povzdechli. „Ale bylo to modré, velmi rychlé a létalo to. Jenže se to stačilo ukrýt…Huh? Vlastně se to ukrylo přímo v koruně stromu Liechi!“ „Ano, ano,“ pokýval hlavou Gunar. „Sady byly odjakživa navštěvovány spoustou zvláštních pokémonů…“ pokračoval a dál se usmíval do vousů. „Ale teď… Měli byste se vydat na další cestu.“ „Um, ano. To asi ano. Ovšem, asi počkáme až do zítra. Je už skoro večer a…“ Rayovi zakručelo v žaludku. „…a my jsme ještě nic nejedli.“ „Dobrá tedy, přeji vám hodně štěstí na cestě za pokémony,“ řekl Gunar. „Víš, dědečku,“ ozval se Arthur. „Já bych chtěl jít s nimi. Víš, to jsem ti vlastně původně chtěl říct už předtím.“ „Hmm, musím říct, že jsem to tak trochu čekal. No a proč ne? Samozřejmě nebudu ti bránit. Koneckonců, je to tvoje pokémoní cesta a je jen na tobě, jak a s kým ji prožiješ. A myslím, že tví kamarádi budou v tomhle směru ti nejlepší. Takže, jelikož nemám rád příliš dlouhá loučení – přeji vám všem hodně úspěchu a doufám, že se zase někdy setkáme. Tak tedy nashledanou!“ Všichni se Gunarem rozloučili a tepanou brankou vyšli ze sadu. „Kam teď?“ ptala se Mia. „Půjdeme do pokémoního střediska. Dáme tam své pokémony a Arthur si vyzvedne Charmandera,“ navrhl Ray. „To je dobrý nápad,“ přikývl jejich kamarád.
Charmander už byl v naprostém pořádku a sestra Joy ochotně přijala do ošetřování ostatní pokémony.
„Co kdybychom si teď zašli někam na jídlo?“ napadlo Raye, jenž si pak připínal k opasku pokéball s vyléčeným Cyndaquilem. „No jasně!“
Usadili se v nedaleké restauraci blízko moře a pořádně se najedli. Povídali si a smáli se a tak si pomalu ani nevšimli, že už se dávno setmělo. Kolem však byla spousta lidí. Podél pláže svítily lucerny a do šumění moře cvrčel nějaký hmyz. Zbytek toho večera strávili procházkami po pláži a když se pozdě v noci vrátili do pokémoního střediska, všichni ulehli v pokoji pro trenéry a okamžitě usnuli. Rayovi se zdál sen, jak sází Liechi bobuli. Vytáhl ji z batohu a chystal se ji položit do země, najednou se ale objevil Psyduck, otevřel zobák a plod spolkl. Pak se začal kdákavě smát a proměnil se v Matta, smál se mu, že prohrál v souboji proti Magikarpovi. Pak se Ray vystrašeně probudil, vyndal z batohu Liechi bobuli a oddychl si – byl to jenom sen. Když potom znovu zalehl, ihned usnul. |