Rayova pokémoní cesta

Noc v divočině

Ráno se všichni tři nasnídali a s vyléčenými pokémony se vydali na další cestu. Zamířili teď k severu, po cestě, jež vedla do Fialkového Města.

„Nádherné ráno!“ řekla Mia a zvesela si vykračovala. Po obloze neplul ani jediný mráček a do teplých slunečních paprsků vál vlahý větřík.

„Jen aby to vydrželo,“ pochyboval Arthur.

„Neboj se!“ mávla Mia rukou. „Koukni na Raye, ten si s tím hlavu nedělá!“

Ray neřekl ani slovo, jen se zasněně usmíval.

„Co je ti?“ zeptali se jeho kamarádi, když viděli jeho omámený výraz. To, že si Ray nic nedělá z počasí, nebylo nic zvláštního, ale ten blaženě tupý výraz u něj Mia ještě neviděla.

„Uvědomujete si vůbec, jaké jsme měli štěstí?“ promluvil Ray a dál se blaženě usmíval.

„Hmm, jaké?“ ptala se Mia.

„No přece… viděli jsme Suicunea, nebo ne? Jistě, jen tak zamlženě, ale viděli! A pak ještě nějakého dalšího vzácného pokémona!“

„Ach tak,“ hlesli Mia s Arthurem. „No ano, OBROVSKÉ štěstí,“ přikývli trochu povadle, protože čekali, že Ray řekne něco, co sami nevěděli…

I když byl tak krásný den, moc toho nenamluvili. Jen šli a každý přemýšlel o něčem jiném. Odpoledne si uvařili pozdní oběd na malém palouku u cesty a pak zase pokračovali v putování. Jak rychle jen ten krásný slunečný den utekl.

K večeru se utábořili na kraji lesa.

„Chceš přidat?“ ptala se Mia Raye, a když přikývl, přidala mu další sběračku guláše. Z Mii se totiž vyklubala vynikající kuchařka.

„Já bych taky prosil!“ hlásil se Arthur a cpal se až poněkud přehnaným způsobem. Mia mu s úsměvem přidala a pak si zase sedla na své místo. Když se nadobro setmělo, ulehli do svých spacáků.

***

V noci Raye probudilo houkání Hoothootů. Vysoukal se ze spacího pytle a potichu, tak aby nevzbudil ostatní, poodešel stranou. Nevěděl proč (snad to mohlo být tím krásným srpkem měsíce na obloze), ale pocítil nepřekonatelné nutkání projít se nočním lesem. Ujistil se, že Mia i Arthur spí a vnořil se mezi stromy. Po chvíli chůze za tichého přemítání si připadl trochu osamělý.

„Cyndaquile, pojď ven,“ řekl a z pokéballu vyskočil jeho pokémon.

„Cyndaaa-a-a,“ zívl a tázavě se otočil na svého trenéra.

„Promiň, že tě budím, ale nemohl jsem spát a tak jsem se chtěl s někým projít. Ovšem jestli chceš spát, nechci ti v tom bránit,“ řekl Ray a namířil na Cyndaquila pokéball. Jeho pokémon se ale červenému paprsku vyhnul.

„Děkuju,“ přikývl Ray.

Šli dál, dál do hloubi lesa. Možná to bylo jen tím, že byli tak hluboko v lese, ale Ray i Cyndaquil pocítili rostoucí chlad.

„Víš, Cyndaquile, nevím, jestli jsem se měl pouštět do něčeho tak velkého jako je pokémoní cesta. Čeká mě spousta nesnází a překážek…“ Ray konečně upřímně promluvil o tom, proč byl celý den tak zamlklý. O tom, co říkal Mie a Arthurovi, mluvil pravdu, skutečně si myslel, že potkat Suicunea je obrovské štěstí, ale právě proto si pokládal tu otázku o svých schopnostech. Skutečně měl dost síly a kuráže na to, aby se třeba jednou znovu střetl se Suicunem nebo aby vytrénoval pokémony tak dobře, aby vyhrál Ligu?

Cyndaquil mu jemně šťouchl čenichem do nohy a pak přikývl. Věřil v Rayovy schopnosti. Věřil, že na to má.

„Děkuju,“ řekl znovu Ray, který (i když nevěděl proč) neměl daleko do pláče.

Do tichého nočního lesa se ozvalo čiré zacinkání.

***

Daleko od místa, kde teď Ray stál, se probudila jeho kamarádka. Mia se otočila na místo, kde spal Ray a v matném světle, už tak zpola zakrytého měsíce, uviděla, že spacák je prázdný.

„Arthure. Arthure, vzbuď se!“

Arthur se vzbudil a zjistil, že s ním třásla Mia. „Co se děje?“ zeptal se ospale.

„Ray je pryč!“ řekla Mia a z jejího hlasu bylo znát trochu strachu. „Je tu jen jeho spacák.“

Arthur byl rázem vzhůru. „Půjdeme ho najít,“ řekl okamžitě. „Ta mračna nevypadají nijak dobře.“

Oba se vydali do lesa a než jim oblohu zakryly koruny stromů, Mia si všimla, že měsíc je již úplně skryt za těžkými oblaky.

***

„Slyšels to?“ zeptal se poněkud vylekaně Ray. Cyndaquil přikývl.

Lesem hvízdal lezavě studený vítr, který sem přihnal šedivé mraky. Do toho hvízdání však něco zvonilo…

Ray se rozhlížel všemi směry, ale tma se mu tlačila do očí tak, že neudělal ani krok. Neměl z toho dobrý pocit. Takové zlověstné cinkání…

„Huh?! Cyndaquile, kde jsi?“ zeptal se vyplašeně.

„Cynda!“ ozvalo se kdesi za ním. Vzápětí se ze stejného místa ozvalo další zacinkání.

„Co je to?!“ vykřikl Ray do tmy, teď už s neskrývaným strachem. „C-Cyndaquile, rozžehni plameny, abych tě našel!“

Cink! Cink! Ci-cink! Cink! Ozvalo se už nepříjemně blízko.

Ihned potom se malý palouček, na kterém Ray stál spolu se svým pokémonem a slyšitelně ještě s něčím dalším, rozzářil měkkým světlem Cyndaquilových plamenů.

„Tady jsi!“ vykřikl Ray a vrhl se ke svému pokémonovi. Vzápětí však ztuhl.

Vzadu, tak, že ho Cyndaquil nemohl vidět, se vznášel nějaký stín. Povlával ve větru jako komíhající se plamen svíčky, který se nikomu nedaří sfouknout.

„Co je to?!“ vykřikl Ray.

Cink! Cink! Cink! Do světla plamenů vplul onen stín. Byla to prazvláštní bytost, kterou Ray v životě neviděl.

Vypadalo to jako dlouhý vlněný šál modré barvy s šikmým a kostrbatým červeným dolním okrajem a pár červenými pruhy. Uzoučké “tělo“ bylo asi jeden metr dlouhé a vznášelo se nad zemí. Na jeho horním konci seděla hlava. Dvě mrňavá očka a poměrně veliká ústa se na něj nervózně usmívala z modrého kulatého obličejíku. Z hlavy toho tvora vyrůstalo po stranách pár zvláštních hrbolků a na vrchu hlavy měla ta bytůstka jakýsi žlutý pohárek. Zafoukal vítr, ona postava se roztřásla a všude kolem se začalo šířit ono podivné, čiré zvonění.

„Čááájm,“ řeklo to. Teď už nebylo pochyb o tom, že je to pokémon.

***

„Rayi! Rayi!“ ozývalo se lesem volání.

Mia s Arthurem běželi co nejrychleji, aby stihli Raye najít dřív, než se přižene bouřka.

Cink! Cink!

„Co je to?!“ lekla se Mia.

„To nevím,“ dostalo se jí odpovědi od Arthura, jenž v té tmě nebyl vidět.

Cink! Cink! Cink! Ozvalo se znovu, jakoby naléhavěji.

„Pojďme za tím!“ navrhl Arthur a Mia na něj zůstala zírat. Jít za něčím, co tak divně, strašidelně cinká, se jí zrovna dvakrát nechtělo. Nakonec však přikývla a oba vyrazili.