Rayova pokémoní cesta

Za zvukem zvonícího pokémona

Ray stál a díval se na podivného pokémona, jenž se vznášel před ním. Za chvíli se ozvalo praskání větévek a ve světle Cyndaquilových plamenů se vynořili další tři postavy. Byla to Mia s Arthurem, v doprovodu úplně stejného pokémona, jaký Raye před chvílí vyděsil.

„Rayi!“ vykřikli jeho kamarádi.

„Mio, Arthure! Kde jste se tu vzali? A co je tohle?“ ukázal na podivnou cinkavou šálu, která si teď nervózně cinkavě povídala s druhou šálou, jež sem právě přivedla Miu s Arthurem.

„To nevíme!“ vykřikla hystericky Mia, když konečně uviděla jejich zvonivého průvodce a poplašeně sebou škubla.

„Nejspíš je to nějaký pokémon,“ mínil Arthur.

„Jo, a taky je pořádně rozrušený!“ řekla Mia, když se trochu uklidnila a se zájmem si prohlížela svíjející se pokémony. „Jsou docela roztomilí!“ řekla nakonec.

„Co je to?“ zeptal se Ray a vyndal pokédex. Ten však jen zabzučel a nakonec se ozvalo: „Tento pokémon není naprogramované databázi znám.“

„To je zvláštní,“ řekl Ray, „ani pokédex ho nezná… Hej! Počkat, kam letíte?!“ vykřikl najednou, když viděl, jak oba pokémoni mizí v lese. Vrhnul se za nimi a Cyndaquil mu byl v patách.

„Jdeme!“ řekla Mia rázně a spolu s Arthurem vběhli do lesa.

***

Vítr mezitím ještě zesílil a začalo krápat. Dostavilo se nepříjemné chladno.

Ray, Mia i Arthur zatím doběhli oba zvonící pokémony a rázně kráčeli za nimi.

***

Dalo se do hustého deště. Lesní půda nasakovala vodou a ve skalnatějších oblastech (do kterých se celá skupinka právě dostávala) se tvořily potoky.

Vyšli z lesa a dál se pustili po jeho okraji. Po levé straně tedy měli les a po pravici se jim rozprostíralo nějaké hluboké a rozlehlé údolí, po jehož vrchním, blátivém a místy se nebezpečně bořícím břehu právě šli. I přesto šli pevně za svými průvodci. Oba pokémoni byli čím dál nervóznější. Hlasitě zvonili a ten zvuk se rozléhal daleko po údolí.

Prudký liják se změnil v obrovskou bouři. Ray, Mia i Arthur už byli promoklí na kůži a Cyndaquil se je snažil zahřát plamínkem, jenž stále sálal teplo z jeho zad.

„Děkuji ti, Cyndaquile, ale teď si odpočiň,“ řekl Ray a Cyndaquil zmizel v pokéballu.

Zastavili se. Stáli na vysokém, skalnatém útesu, který čněl vysoko nad údolí pod nimi. Přímo nalevo od nich se vstříc temné obloze tyčila rozeklaná skaliska, ke kterým to z jejich stávajícího místa bylo ještě pěkný kus cesty. Bylo však nasnadě, že třepetající se pokémoni, kterými vítr cloumal seč mohl, míří právě tam. Ovšem, najednou, jakoby neměli naspěch.

„Co se děje?“ ptala se Mia.

„Těžko říct, možná, že…“ Arthur to nedořekl.

„Podívejte!“ ukázal Ray.

Jeden ze zvonivých pokémonů plul přímo proti větru, do prostoru, vysoko nad rozbahněným dnem údolí. Vzduchem se náhle rozneslo pronikavé zacinkání – jako když jeden rampouch břinkne o druhý. Další cinknutí, a znovu. Ozvěna je roznesla daleko. Pokémon ještě chvíli vlál nad údolím a pak se odněkud ozvalo silné zatroubení. Nejdříve jen jediné, ale ihned se přidávala další. Celé údolí hřmělo troubením nějakých tvorů. Země pod Rayovýma nohama se třásla a stále to narůstalo.

Údolím duněly stovky nohou nějakých pokémonů a do toho dunění se ozývaly ještě desítky, ba stovky zatroubení. Hřmění se stupňovalo a přidávaly se další zvuky, už to nebylo jen troubení. Jasně bylo slyšet i jakési bučení.

Náhle celé údolí ozářil mrazivě bílý blesk a odhalil neskutečnou podívanou.

Údolím putovaly stovky pokémonů, troubily, bučely a dupaly kopyty a zrohovatělými chodidly. Údolí hřmělo dusotem a dalšími zvuky, které přehlušovaly i hlasitý řev bouře. Byl to velkolepý pohled.

Další záblesk. Ten odhalil neméně podivnou scénu. Ze skalisek, kam všichni ti pokémoni mířili, a kam mířili i oni sami v doprovodu dvou zvláštních pokémonů, se do vzduchu vznesla helikoptéra. Následující blesk ozářil velké rudé R na jejím boku. Celé stádo rozzuřeně zařvalo a pár pokémonů vypálilo oslepující paprsky, které vrtulník poslaly k zemi. Desítky dalších hyperpaprsků dopadaly do místa, kam se helikoptéra zřítila – do místa, jež bylo kousek odsud.

„Pojďme!“ zavelel Ray a vrhl se kupředu. Nikdo nad ničím nepřemýšlel, všichni se rozběhli k místu, kam vrtulník dopadl.

Po chvíli běhu tam dorazili. Stálo tu šest příslušníků Týmu Rakeťáků, kteří se vzpamatovávali z havárie. Zjevně tu byli na nějaké tajné misi.

„Co budeme dělat?“ ptal se zrovna nějaký muž, Rayovi povědomým hlasem. Byl to Jack.

„Utečeme!!!“ zakřičeli mu v odpověď jeho parťáci. Do skalnatého průsmyku, kde všichni stáli, se totiž právě řítilo stádo vrcholně rozzuřených slonovitých pokémonů.

„Ááá!“ všichni Rakeťáci s křikem zmizeli mezi skalami. Stádo pokémonů, jenž se za nimi vrhlo, napadrť rozdupalo zbytky helikoptéry.

Nějaký pokémon uviděl i Raye, Miu a Arthura. Část stáda se vrhla proti nim. Do cesty se jim však postavili šálovití pokémoni, kteří je sem dovedli. Stádo se zastavilo.