Rayova pokémoní cesta

Kdo to leží ve tmě?

Pokémon podobný slonovi zatroubil a výhrůžně dupl nohou do promoklé půdy.

„Donphan – slonovitý pokémon – tento pokémon je velmi silný. Naražením do skal, ve kterých umí nalézt drahé kameny, dokáže způsobit jejich rozštěpení či sesunutí. Vyvíjí se z Phanpyho,“ ozval se pokédex.

„Čajm!“ řekl rozhodně zvonivý pokémon a zakroutil kulovitou hlavičkou. „Čajm-čajm! Čajm!“

Donphan přikývl a celé stádo pokémonů se vydalo dál do skal.

„Čajm!“ křikl jejich průvodce a celá skupinka kamarádů se vydala dál.

Bouře neustupovala. Blesk stíhal blesk a hromy byly přímo ohlušující. Do toho všeho duněly kroky a troubení zvětšujícího se stáda pokémonů, které nečítalo jen Donphany.

„Miltank – pokémon – dojnice – mléko tohoto pokémona je léčivé. Miltank je velmi vzácný a hodný pokémon, ale v případě, že ho něco rozzuří, je to velmi obtížný protivník,“ prohlásil pokédex, když ho Ray namířil na růžového pokémona, který se skutečně podobal krávě.

Stádo se hrnulo do kopce mezi skály – vstříc běsnící bouři. Tma ještě zhoustla, jakoby se snažila chránit každé místečko těch skal.

Zvonící pokémoni byli opravdu velmi rozrušení a letěli kupředu čím dál rychleji. Pak se zastavili. Před nimi se vypínala skalní stěna.

„Co budeme dělat teď?“ špitla Mia. Měla pocit, že v téhle chvíli by neměla mluvit vůbec.

Do čela celého stáda se prodral obrovský Donphan. Hlasitě zatroubil a pak se vrhl proti skále. Znovu a znovu narážel do balvanů, až se pohnula a odhalila skrytou jeskyni, jež se nořila do jejího nitra, dál do neprostupné tmy.

Do jeskyně se rázem navalila voda, spolu se stádem pochodujících pokémonů. Ray měl znenadání pocit, že musí splnit nějaké tajné poslání, že musí splnit něco nadmíru důležitého, ale co to je, to se teprve dozví.

V jeskyni nebylo vidět absolutně nic. Bylo jasné, že všichni se řídí jen podle cinkavých zvuků, které vydávali dva podlouhlí modří pokémoni s pár červenými pruhy. Po stěnách jeskyně stékala voda, která také padala přímo ze stropu.

Po dlouhé době chůze jeskyní si Ray, Mia i Arthur všimli, že šumění deště a rány hromů, které byly až dosud v jeskyni málo slyšitelné, zesilují. Blížili se k východu. Daleko vpředu do jeskyně dopadaly záblesky světla z bouře. Všichni se hrnuli ven.

Jeskyně vyústila na malé travnaté prostranství s oválným jezírkem uprostřed, jehož voda byla i teď, přestože všude bylo plno bahna, křišťálově čistá. A tam vzadu za jezírkem, ve tmě pod ostrým skalním převisem někdo ležel.

Odněkud ze stáda se vyhrnuly Chansey a Miltank, které spěchaly do tmy pod skálou. I naši kamarádi přišli blíž. V temnotě pod skalním převisem se ukrýval pokémon ve strašném stavu. Bylo patrné, že ho někdo, pár chvil předtím, než sem všichni přišli, napadl a ošklivě zranil.

„Kdo to mohl udělat?!“ zajíkla se Mia, když nakoukla pod roušku tmy.

„Nějaký pokémon?“ ptal se Ray potichu sám sebe.

„Myslím, že to nebyl pokémon,“ ozval se Arthur. „Pokémoni spolu sice zápasí, ale nikdy ne tak, aby si doopravdy ublížili. Tohle neudělal pokémon. Myslím, že to byli Rakeťáci, které jsme předtím viděli.“

Všichni přišli ještě blíž, aby si pokémona lépe prohlédli. Dostat se blíž ovšem nebylo tak snadné – tvora pod převisem totiž obletovaly spousty Chansey a Miltank, které se ho snažily vyléčit.

Konečně se jim naskytla příležitost si toho pokémona prohlédnout.

Byl to prazvláštní tvor. Byl jasně červeno-bílý a měl krásné, medově zbarvené hluboké oči. Tak hluboké oči Rayovi připomněly jisté setkání… do stejných očí se díval i tenkrát, když usnul při čekání na Miu a probudila ho ta zvláštní dívka. I Mie ty oči přišly povědomé… Když tehdy v lese vypadla ze sítě Rakeťáků, srazila na zem nějakou dívku. Dívku, která vypadala stejně jako ona sama a měla také tak hluboké oči, jako pokémon, který tu ležel.

Další zvláštností bylo, že tvor jakoby neměl nohy. Jen jakési výrůstky, které by úlohu nohou jen těžko zastaly. Zato však měl velmi dobře vyvinutá křídla. V klínu křídel vyrůstal poměrně dlouhý krk s malou hlavou se špičatýma ušima. Na čele měl ten pokémon jakýsi červený znak. Kousek od křídel vyrůstaly i ruce.

Ačkoli byl pokémon v takovém stavu, že byl sotva s to se pohnout, usmál se a bylo vidět, že má z příchodu dětí radost. Potom…omdlel.

Chansey a Miltank tvora stále ošetřovaly. Ray na něj namířil pokédex. Ten však, stejně jako v případě zvonícího pokémona, pouze zabzučel a řekl: „Tento pokémon není naprogramované databázi znám.“

Skupina ošetřovatelek mluvila se zvonivými pokémony. I když jim Ray nerozuměl, bylo jasné, co říkají: ony sami toho pokémona nedokáží vyléčit. Musí se rychle něco udělat nebo bude konec…

Arthur duchapřítomně rozložil mapu. „Kus odtud je pokémoní středisko, možná bychom ho tam mohli odnést?“

„Výborný nápad!“ přikývli okamžitě Ray s Miou.

„Poslouchejte!“ vykřikl Ray. „Musíme toho pokémona okamžitě dopravit do pokémoního střediska. Nechceme mu ublížit. Musíme ho tam odnést!“

Nikdo ze stáda se nerozmýšlel a nikdo nebyl proti. Chansey přikývly. Ray vzal pokémona šetrně na záda. Tvor se nehýbal. Bylo to zlé.