Rayova pokémoní cesta

Do střediska

Ray věděl, že to musí zvládnout. Byla to právě jedna z těch těžkých situací, o kterých přemýšlel v lese, když si povídal se Cyndaquilem. Tohle prostě musel zvládnout, kdyby ne…

Běžel, jak nejrychleji mohl. I když měl na zádech bezvládného pokémona, utíkal tak rychle že mu Mia s Arthurem těžko stačili. Běžel s vypětím všech sil, doslova, všech sil.

Utíkal tak už opravdu dlouho, jenže...

Zhroutil se na cestu a nemohl popadnout dech.

„Teď ho vezmu já,“ řekl Arthur a dal si pokémona na záda.

Byl to závod s časem.

Všichni tři běželi krajinou, která se už ze skalnatých údolí pomalu měnila ve svěží louky a lesy, jež teď zahalovaly ranní mlhy.

Arthur už byl na pokraji svých sil. Takhle běžel už přes hodinu, stejně jako předtím Ray. I když to na mapě tak nevypadalo, středisko bylo ještě pěkný kus cesty odsud.

Arthur vyčerpaně padl na kolena do trávy. Zhluboka, rychle oddychoval a červený pokémon vedle něj se nehýbal. Doběhla sem Mia s Rayem v patách.

„Vezmu ho dál!“ řekla rozhodně Mia. „Už to nemůže být daleko!“ Uložila si pokémona na záda a rozběhla se. Ovšem to, že předtím běžela nejméně dvě hodiny plnou rychlostí a v podstatě bez přestávky, bylo dost.

Běžela pár minut a zhroutila se.

Nemohli to stihnout. Toho pokémona nestihnou včas dopravit do střediska…

Svítalo a na obzoru se v jiskřících paprscích vycházejícího slunce objevil zvláštní pokémon. Byl to Suicune.

Aniž by věděli jak, ocitli se všichni tři včetně zraněného pokémona na Suicuneových zádech a rychlostí větru uháněli ke středisku.

Slunce ještě pomalu ani nevstalo, když vpadli do dveří.

„Sestro Joy! Sestro Joy!“ křičeli, ani nevěděli, kde na takový křik vzali sílu.

Sestřička se okamžitě objevila u dveří ordinace.

„Co je? Proboha! Rychle sem!“ vykřikla a okamžitě převzala zraněného pokémona do své péče. Za oknem se objevil Suicune.

„Děkujeme,“ vydechli naši kamarádi a naprosto vyčerpaní usnuli na lavičkách.

***

Ray se probudil v měkké posteli, v útulném pokoji, kam otevřeným oknem vál vlahý větřík. Oranžové sluneční paprsky, jež sem okno vpouštělo také, se kradly Arthurovi do obličeje a svítily mu do očí. Probudil se.

„Kde to jsme?“ zeptal se Ray a rozhlížel se kolem.

„Nejspíš v pokémoním středisku, v pokoji pro trenéry,“ mínil Arthur a stoupl si k oknu. „Už je skoro večer,“ dodal.

„Spali jsme dlouho.“

„Jo, a kdo by nespal, po tom, co jsme v té noční bouři prožili?“ usmál se Arthur Rayovi v odpověď.

Mia se probudila.

„Co se děje?“ zeptala se ospale a promnula si oči.

„Zřejmě jsme v pokémonském středisku,“ řekl Ray.

„A kde se tu vzaly naše batohy a spacáky?“ Mia ukázala do rohu místnosti. Opravdu tam byly všechny jejich věci, které včera v noci nechali na kraji lesa.

Ozvalo se zaťukání na dveře.

„Dále,“ řekli všichni jednohlasně.

Do pokoje vešel profesor Birch.

„Dobrý den!“ pozdravil je rozverným tońem. „Tak jak jste se vyspali? Doufám, že dobře. Koneckonců po tom, co jste dnes v noci dokázali…“ Usmál se. Bylo vidět, že má velmi dobrou náladu.

Do pokoje vešla důstojnice Jenny a v patách jí byla nějaká reportérka s kameramanem.

„Ale Jenny, říkal jsem přece, že tady o žádnou televizi nestojím,“ řekl Birch a zkoumavě se podíval na důstojnici.

„No ano, já vím. Omlouvám se, ale zkuste si je vyhodit. To prostě nejde – jsou jako štěnice!“ Důstojnice Jenny bezradně krčila rameny a zlostně zahlížela na reportérku.

Ta mezitím už zahájila přímý přenos a vzrušeně něco žvatlala do kamery. „A to jsou oni! Dámy a pánové! Trenéři, kteří dnes v noci…“

„Buďte zticha!“ vykřikla zničehonic Mia. „Natočte tu kameru jinam!“

Reportérka, jakoby ji neslyšela. „To jsou trenéři,“ opakovala sveřepě, „kteří dnes v noci…“

„Držte sakra zobák!“ vykřikla Mia znovu, o dost průbojněji. Reportérka opět předstírala, že ji přeslechla: „Takže tohle jsou trenéři, kteří dnes v…“

To už Mia nevydržela. Seskočila z postele a vrhla se proti reportérce. „Dejte mi to!“ vyštěkla na ni.

Všichni stáli jako solné sloupy. Mia se přímo před jejich očima přetahovala s reportérkou o mikrofon.

„Co si to dovoluješ?!“ vykřikla ta žena. „Ty jedna mrňavá, pitomá… Áááuu!“ Mia ji chytla za temně hnědé vlasy, které měla vzadu stáhnuté do drdolu.

„Ááá!“ reportérka se snažila Miu setřást. Nakopla ji naleštěnou botou do holeně.

„Jaúú!“ zakvílela Mia. „No počkej!“

Ray, Arthur, prof. Birch, důstojnice Jenny i kameraman zírali s pokleslými čelistmi, jak se před nimi doslova strhla bitka. Jindy upravená reportérka, teď rozcuchaná a s divým výrazem ve tváři, právě kousala Miu do ruky a Mia ji zase mlátila molitanovým mikrofonem přes hlavu.

„Ty jedna…! Já ti ukážu!“ hrozila reportérka pěstí a snažila se Miu utlouct svými brýlemi.

„Ty mě? To teda ne!“ odpověděla Mia a vyhodila mikrofon otevřenými dveřmi na chodbu, aby měla volné ruce.

„Uh?!“ vyjekla reportérka a vrhla se za ním ze schodů. Kameraman vyběhl z pokoje také.

„Teď už se postarám, aby se do televize nic nedostalo!“ řekla rozhodně důstojnice, odešla za oběma novináři a rázně za sebou práskla dveřmi. Okamžitě bylo slyšet, jak rozpouští dav lidí z celého pokémonského střediska, který se na tu bitvu přišel podívat.

„Tak to by bylo,“ oddychla si Mia.

Všichni chlapci včetně profesora Birche ještě chvíli stáli a zírali na ni.

„No, přece nechceme, aby se Rakeťáci dozvěděli, ve kterém pokémonském středisku ten záhadný pokémon leží, ne?“ řekla na vysvětlenou.

Profesor konečně promluvil.

„Víš, to je trochu problém. Ten pokémon už tu totiž není.“