Rayova pokémoní cesta

Všichni vypráví

„Cože?!“ vyjekli všichni.

„Jak to myslíte, profesore?“ ptal se Arthur.

„Bohužel přesně tak, jak to říkám. Právě před chvílí jsme totiž zjistili, že utekl.“ Profesor posmutněl, ale pak o něco veseleji dodal: „Ale to vůbec nevadí, protože jsme už zjistili, co byl ten pokémon zač, a musím říct, že se tím potvr…“

„Že to vůbec nevadí?!“ rozkřikla se Mia. Podruhé ji dnes Ray s Arthurem viděli tak rozběsněnou. „Nevadí?!“ vykřikla znovu. „Vždyť vy vůbec nemůžete říct, jestli to vadí nebo ne! Nevíte vůbec nic o tom, co se dnes v noci stalo!“

Arthur se až lekl a řekl si, že není zrovna moc slušné na profesora takhle hulákat. Ovšem Ray se přidal:

„Ovšem, Mia má pravdu!“ křikl. „Nevíte ani ň o tom, co se stalo!“

„No tak mi to laskavě povězte,“ řekl profesor Birch zvýšeným hlasem – bylo nasnadě, že se mu tahle situace nelíbí.

„Samozřejmě, řekneme vám to,“ přikývl Ray a trochu se uklidnil. „Všechno to myslím začíná tím, že jsem se v noci vypravil do lesa. Chtěl jsem se projít…“

A tak začali vyprávět. Na to, jak na něj předtím křičeli, byl profesor více než pozorným posluchačem. Zvědavě hltal každé jejich slovo a Ray si říkal, že nebýt tak důstojným vědcem, určitě by teď profesor Birch slintal napětím.

„Ano,“ říkal zrovna Arthur. „Byli takoví modří, úzcí a podlouhlí a zvonili.“ Dostal se totiž zrovna do části, kdy se jim v lese ukázali jejich budoucí průvodci.

„Proboha!“ vyjekl nadšeně profesor Birch. „Chimechové v Johtu! To si musím poznamenat! Kde přesně jste je viděli? Jak byli velcí? Kolik měli výrůstků na hlavě? Jak vysoko nad zemí se vznášeli? Zvonili mohutně nebo spíše jemně?…“

„Profesore…,“ přerušila ho Mia poněkud káravým hlasem.

„Uch, omlouvám se, jistě, pokračujte.“ Profesor se trochu uklidnil.

V průběhu celého vyprávění si prof. Birch dělal zápisky. Byl jako malé dítě, kterému někdo vypráví pohádku, až na to, že malé děti si ji nezapisují do notesu.

V okamžiku, kdy Ray popisoval příchod stáda, mu skočil profesor do řeči: „Takže Chimechové přivolali celé stádo?“

„No, ano, vypadalo to tak. Byly v něm spousty druhů pokémonů, například Miltank a Donphan,“ řekl Ray.

„Ano, ano, to je zajímavé, velice zajímavé, ano, ano.“ Profesor horlivě přikyvoval a psal do notýsku.

Celou pasáž s Rakeťáky Mia odvyprávěla velmi strhujícím a napínavým způsobem a když se dostala k tomu, koho našli pod útesem, profesor ohromeně vydechl: „Latias!“

„No a pak jsme s tím pokémonem na zádech utíkali sem. Ale byli jsme moc vyčerpaní… ani vlastně nevím, jak jsme se sem dostali?“ Mia se otočila na Raye a Arthura.

„Do střediska nás přinesl Suicune,“ řekl Arthur.

„Suicune?“ vykulil oči Birch. „Můj bože, děti, kolik legendárních pokémonů jste ještě potkali?“

„Jenom tu…jak jste to říkal? Aha. Jenom tu Latias a Suicunea,“ řekl Ray.

„Jenom,“ ušklíbla se Mia ironicky.

„To bylo úžasné, děti. Ano, omlouvám se, to co jsem předtím řekl bylo hloupé. Ale proč chtěli Rakeťáci chytit Latias?“ ptal se profesor sám sebe.

„Jakoby nestačilo, že je dost vzácná,“ ušklíbla se Mia znovu.

„Ano, a zkoušeli ji chytit opravdu dost krutě,“ mínil Ray. „A v tom sadu, v Třešňovém Městě, byl také nějaký zvláštní pokémon, vzpomínáš? Říkalas, že byl modrý a létal…“ otočil se Ray na Miu. „A s Latias jsme se už přece setkali. Hned první den naší cesty!“

„Opravdu?“ ptal se Birch.

Ray s Miou mu vše odvyprávěli a pozorně poslouchal i Arthur.

„Ano, je to zvláštní, ale známe asi dva pokémony, kteří mají schopnost proměňovat se v lidi, ovšem i když mohou jako člověk vypadat, neznamená to, že v této podobě mohou také mluvit lidskou řečí…,“ profesor si odkašlal.

„No, shrnul bych to asi takto,“ promluvil znovu Birch. „Jak vás tak poslouchám, viděli jste nejméně dva Hoennské pokémony, což dává velkou pravděpodobnost tomu, že tu budou i další druhy. V tom případě,“ profesor sáhl do kapsy a vytáhl tři malé přístroje, „vám všem předávám tyto vylepšené pokédexy, kde jsou obsažena data o VŠECH známých pokémonech, tedy i o těch z Hoennu.“ Každý z našich kamarádů obdržel nový pokédex. „A teď bychom se asi měli jít dolů najíst. Zítra už vás čeká první stadion johtové ligy,“ řekl profesor Birch a měl se k odchodu.

„Hmm, profesore?“ ozval se Ray. „Kde se tu vzali naše věci?“ Ukázal na hromádku batohů a spacáků.

„Víš, to je také zvláštní. Objevily se v ordinaci, kde ležela Latias, chvíli předtím, než utekla. Sestra Joy ale říká, že v tu chvíli by Latias v žádném případě nezvládla letět takovou dálku pro vaše věci a zase zpět, z čehož tedy vyplývá, že je musel přinést někdo jiný… Nakonec, myslím, že ani Latias neutekla sama, ale že jí nejspíš někdo pomohl… Kdo ví, jak to bylo, třeba se to ještě někdy dozvíme… Každopádně doufám, že se teď Latias bude tam venku dařit dobře. Od teď se budeme muset snažit, aby ji Rakeťáci v žádném případě nedostali. Okamžitě to všechno půjdu nahlásit profesoru Elmovi i Oakovi.“

Odešel.

Všichni tři trenéři se chvíli dívali sami na sebe a pak odešli dolů za ním.