Rayova pokémoní cesta

Rival

Byl krásný den. Tím krásnějším ho dělalo to, že Ray konečně získal svůj první odznak Johtové ligy. Byly dvě hodiny odpoledne a Ray sám seděl na lavičce před vysokou Bellsproutí věží, kde čekal na Miu a Arthura. Mia totiž šla na stadion bojovat o Zefírový odznak. Ray nepochyboval o tom, že to Mia zvládne a odznak získá. Byla to opravdu skvělá trenérka.

„Rayi!“ ozvalo se zavolání.

Ray se otočil. Běžela k němu Mia s Arthurem. Měl pravdu. Jeho kamarádka očividně skutečně vybojovala svůj odznak, protože doslova zářila štěstím.

„Zvládla jsem to!“ vykřikla, když byla pár kroků od Raye. „Mám Zefírový odznak, Rayi!“

„To je super!“ řekl Ray – své nadšení opravdu nemusel předstírat.

„To je,“ přikývl Arthur, „ale zezačátku to s Miou vypadalo špatně.“

„Jo, to máš pravdu. Falkner si zvolil Farfetch´da a ten dal Totodilovi vážně zabrat. Nakonec ho ale přemohl skvělým Kousacím útokem,“ přisvědčila Mia.

„A koho si zvolil jako dalšího pokémona?“ ptal se Ray.

„Už nikoho,“ zakroutila Mia prostě hlavou. „Je to férový trenér. Když viděl, že mám jen jednoho pokémona, řekl, že zápasit budeme každý jen s jedním.“

„Myslím, že by sis měla nějakého pokémona chytit!“ řekl Ray.

„Ano, to bych měla,“ souhlasila Mia. „A zjistil jsi už něco o Bellsproutí věži?“

„Jo, zjistil. Zjistil jsem, že je teď zavřená. Prohlídka začíná až v devět hodin večer.“ Ray pokrčil rameny.

„To jako noční prohlídka?“ ptal se Arthur.

„No, něco takového…“ Ray to řekl poněkud strnule. Díval se přitom někam za své kamarády.

„Co je?“ divila se Mia.

„On tam totiž asi bude i …“

„Rayi!“ ozvalo se za nimi. Všichni se okamžitě otočili. Vstříc jim kráčel sebevědomě vyhlížející mladík. Tmavé kalhoty měl sepjaté černým páskem, na kterém měl připnuto šest pokéballů. Bílé triko zpola zahalovala temně hnědá košile. Na krku se mu pohupoval řetízek s nějakým znakem.

„Matte?“ zeptala se Mia poněkud zaraženě.

„To jsi ty? Ty cos na mě minule křičela, co? Ale teď už tu není žádný Elm, aby mi zabránil říct, co si o tobě myslím. Takže klidně můžu říct, že jseš pěkná kr…“

„Drž klapačku!“ vyjel náhle Ray s Arthurem na Matta.

„Ale, ale… Copak? Neříkej, že si nemyslíš, že je to… Hej, tebe neznám!“ Matt se otočil na Arthura.

„Tak to mě poznáš!“ vykřikl Arthur a sjel rukou k pokéballům.

„Chceš zápas? Fajn, ale budeš brečet! Heracrossi, do boje!“ vykřikl Matt.

„Na něj, Seele!“ Arthur vypustil z pokéballu tuleního pokémona, zatímco ze sokova míčku se vynořil bojový brouk.

Pokédex skupinku poučil o schopnostech obou pokémonů a boj začal.

„Heracrossi, rohový útok!“

„Seele, ledový vítr!“

Heracross vyrazil proti Seelovi a Seel přivolal mrazivý vzduch.

Oba útoky zasáhly cíl. Ovšem Seel nesl rohový útok broučího hrdiny mnohem lépe než Heracross ledový vítr.

„Výborně, Seele! A teď polární záři!“

Seel vyvolal další ledový útok. Tenhle byl ale mnohem silnější a krásnější než ten předchozí. Na okamžik se objevila nádherná barevná stuha na obloze a pak náhle Heracrosse zasáhla řada ledových vln. Padl k zemi a prohrál.

„To né! To snad není pravda! To-to…!“ Matt byl vzteky bez sebe.

„Fajn, už brečím,“ ušklíbl se Arthur. „Jen pro tvoji informaci – Heracross je opravdu silný pokémon, ale v rukách tupce ho dokáže porazit i můj nejslabší pokémon…i když je pravda, že měl výhodu typu.“

Matt dál skřípal zuby a zlostně na Arthura zahlížel.

„Už se těším na tu noční prohlídku Bellsproutí věže,“ řekl náhle Ray. „Určitě to bude bezva. Co myslíš, Mio?“

„Jo, bude to fajn. Půjdeš tam taky, Matte?“

Na Mattovi byly znát známky vnitřního boje – do věže jít chtěl, ale s nimi?

„Samozřejmě, že se těším! Vy tupci!“ vyhrkl, dodal ještě ubohou nadávku a odběhl pryč.

„Tak a je to,“ oddychl si Arthur.

„Bezva! Tohle teda vážně nečekal!“ pochvaloval si Ray. „A proč jsi nenechal bojovat mě?“

„Vždyť už jsi s ním jednou bojoval, ne? A taky… No, prostě jsem nechtěl, aby to dořekl… No a víš co? Už se vážně těším na tu prohlídku. Slyšel jsem, že noční prohlídky Bellsproutí věže jsou vážně dobrý. Prý jsou i dost strašidelný.“

„Tak to už se vážně HODNĚ těším!“ vykřikla najednou Mia a kluci se na ní podívali poněkud zaraženě.

„No, přece, mohla by to být docela zábava, ne?“ pokrčila Mia rameny a rozesmála se.