Rayova pokémoní cesta

Bellsproutí věž

Jelikož měli teď do devíti hodin volno, strávili naši přátelé odpoledne procházkami po Fialkovém Městě. Bylo vidět, že lidé tu mají nejvíce oblíbené travní pokémony, nepochybně to souviselo s množstvím zahrad.

Před devátou hodinou večer se sešli u Bellsproutí věže. Byla zde už spousta dalších lidí, kteří si prohlídku nechtěli nechat ujít.

Přesně v devět hodin se objevila jejich průvodkyně. Měla dlouhé hnědé vlasy, hluboké oči a jasný hlas.

„Dobrý večer,“ pozdravila všechny a dav lidí jí huhlavě odpověděl. „Jak jistě víte,“ pokračovala, „vstupné je dobrovolné, takže vaše případné příspěvky můžete vhazovat do kasičky u vchodu. Teď prosím pojďte za mnou.“

Celá skupina lidí se hrnula do věže. I když ještě nevěděli, co je čeká, vhodili Ray, Mia i Arthur do kasy pár mincí.

Vešli do hlavního, vstupního sálu věže.

„Dobrá. Takže vás všechny vítám v Bellsproutí věži. Mé jméno je Anne a budu vás po věži provázet. Hned na začátek bych si vás dovolila upozornit na pár věcí. První z nich je, že naše skupina bude procházet pouze a výhradně po hlavních chodbách věže. Budova má totiž spoustu tajných chodeb a zákoutí, která ještě ani nejsou pořádně probádaná.“ Odmlčela se a lidé se kolem sebe rozhlédli vzrušenýma očima. „Další věcí je, že ve věži, která je vlastně chrámem, bydlí mniši, takže bych vás požádala, abyste je při naší výpravě nerušili. Děkuji. A teď už se můžeme přesunout do dalšího patra, kde vám povím něco o smyslu této stavby.“

Z chodby napravo zrovna vycházel mnich v tmavém plášti a vzápětí zase zmizel v zašupovacích dveřích na druhé straně sálu.

Skupina včele s Anne prošla kolem mohutného sloupu vprostřed věže, jenž procházel všemi patry až ke střeše.

Po dřevěných schodech vyšli do dalšího poschodí, které bylo jednoduše a velmi skromně zdobeno soškami Bellsproutů.

„Teď se nacházíme v prvním poschodí sedmipatrové věže. Bellsproutí věž byla postavena jako první stavba města. Je tudíž nejstarší budovou ve Fialkovém Městě. V dávných dobách ji postavili mniši, kteří byli zakladateli dnešního řádu. Tento řád je dodnes úzce spojen s přírodou. Věž byla postavena na počest a také jako výraz obdivu pokémonům zvaným Bellsprouti. Lidé totiž odpradávna obdivovali pružnost a stabilitu těchto travních pokémonů. Důvod postavení věže též splýval s oblibou Bellsproutů u obyvatel zdejšího kraje. Jak jste si jistě všimli, po celém Fialkovém Městě je spousta travních pokémonů.

Řád místních mnichů samozřejmě není jediným v Johtu. Jedněmi z nejznámějších a zároveň nejtajemnějších jsou i mniši z Týkového Města, ale o těch vám vyprávět nebudu. Pokud ale máte nějaké dotazy, prosím ptejte se.“ Anne domluvila a čekala na případné otázky. Všem však bylo zjevně všechno jasné.

„Dobrá tedy. Teď si můžete prohlédnout tento sál a pak bychom pokračovali vzhůru.“

Turisté se okamžitě roztrousili po patře. Ray, Mia a Arthur si věž prohlížely společně. Trošku se vzdálili od ostatních a obcházeli místnost podél stěn. Matt se o něčem bavil s Anne. Mia narazila na zvláštní místo na zdi. Nahmatala odsouvací dveře. I když věděla, že by to dělat neměla, rozhlédla se a pomalu dveře odsunula. Jakmile však nahlédla za ně, zděšeně vyjekla a okamžitě dveře přibouchla.

„Co se děje?“ ptal se Ray.

Mia měla oči rozšířené leknutím. „B-Byl tam můj d-dědeček!“ řekla zděšeně.

„No a?“ divil se Ray. „On je mnich?“

„Ne, to není,“ zakroutila jeho kamarádka hlavou. „Jenže on už dávno umřel.“

Do Raye i Arthura, jakoby uhodil blesk.

„Cože?!“ vyhrkl Arthur.

„Hej, vy tam!“ ozval se Annin hlas. „Pojďte, pokračujeme!“

„Cože?“ptal se Mii Ray, ale zřejmě to bylo slyšet po celém sále.

„Žádné ´cože´! Jdeme do dalšího patra!“ zopakovala jejich průvodkyně a už mířila k nim.

„Pojďte, prosím, nezdržujte se daleko od skupiny,“ řekla Anne, když přišla k nim.

„Uch, a-ano,“ přikývla Mia a ještě poněkud zmateně vyrazila ke schodům. Ray s Arthurem se ale chtěli Anne na něco zeptat.

„Um, slečno,“ začal Ray, „víte, naše kamarádka viděla nějaký přelud…“

„Ach, ano. V noci se ve věži objevují pokémoní duchové. Člověk si řekne, že když ví, že je to pokémon, nemusí se těch přeludů bát, ale duchoví pokémoni mají zvláštní schopnost vyvolávat silný strach. Říká se, že takového strachu se člověk zbaví, když si nějakého duchového pokémona chytí. Ale teď už pojďte, čeká na nás spousta lidí.“ Anne rázně vykročila a Ray s Arthurem jí byli v patách.

Po schodech vystoupili do dalšího patra. To už bylo více členité a stálo zde několik zástěn. Po celém poschodí byly rozestavěny malé misky se zvláštními stromky a osvětlovalo ho množství luceren.

„Jste všichni?“ zeptala se Anne pro jistotu a pokračovala. „Právě se nacházíme v ´relaxačním patře´ věže. Zde mniši odpočívají. Jak si můžete všimnout, je zde množství bonsají – to jsou ty zvláštní zakrslé stromečky. A-A-Ano ty, ano, paní – jééé! Nesahat! Nesahat!“ Anne se najednou splašeně vrhla k nějaké paní, jejíž malé dítě málem převrátilo misku s malým stromkem. Anne rostlinu na poslední chvíli zachránila. „Uch! Prosím, nesahat. Jsou to opravdu mistrovská díla – nesmí se poškodit. Nejstarší strom zde je stejně starý jako tato věž.“

Ray s Arthurem si bonsaje zaujatě prohlíželi.

„Podívej, Mio, tahle už musí být hodně star… Mio? Kde jsi?“ Ray se zarazil. „Arthure, kde je Mia?“

„Cože?“ Arthur se rozhlédl a pak pokrčil rameny. „Před chvílí tu ještě byla.“

„Támhle je!“ ukázal najednou Ray.

Mia stála u zdi a nepřítomně civěla před sebe. Anne mezitím začala vysvětlovat statiku budovy a úlohu prostředního sloupu.

Ray s Arthurem přišli blíž k Mie. Ta zničehonic vyjekla a rozběhla se k protější stěně. Rozevřela zašupovací dveře a zmizela v černé chodbě za nimi.

„Mio!“ vyhrkli kluci a vrhli se do chodby za ní.

Jejich zmizení ze skupiny turistů si nikdo nevšiml.