Rayova pokémoní cesta

V hlubinách starobylé věže

V chodbě za stěnou hlavního sálu druhého patra Bellsproutí svatyně byla černočerná tma.

„Mio!“ vykřikl Ray znovu, ale nikdo neodpověděl. Dokonce se ani neozvala Anne s jejími připomínkami, aby nelezli do tajných chodeb. Bylo jasné, že zdi mezi hlavními a tajnými chodbami pohlcují zvuky.

„Jdeme jí hledat!“ řekl Arthur.

„Dobře,“ přikývl Ray.

Z chodeb se vyklubalo hotové bludiště. Narazili už na několik rozcestí a nikde ani známky po tom, že by tudy jejich kamarádka prošla. Koneckonců, jak byste chtěli hledat nějaké znamení v chodbě, kde není vidět ani na krok?

Když stáli Ray, Mia a Arthur venku před věží, rozhodně by je nenapadlo, že je tak strašně rozlehlá.

Náhle se ozvalo nějaké zachřestění.

„Co je to?“ zeptal se Ray.

Odpovědi se mu dostalo okamžitě. Z chodby nalevo od nich se vynořilo něco děsivého. Bílý, rozdrásaný přízrak s vyceněnými zuby a chrastícím řetězem.

„Uáá!“ vykřikli Ray s Arthurem.

„Ale Anne říkala, že je to pokémon!“ vzpomněl si náhle Arthur.

„A jseš si tím jistý?!“ vykřikl zděšeně Ray, když obluda otevřela odpornou tlamu a snažila se je spolknout.

„Ani náhodou!“ vykřikl Arthur a rozběhl se. Ray mu byl v patách.

Strašidelný přízrak se rozletěl za nimi.

„Ááá!“ křičeli Ray s Arthurem. I když byli jinak poměrně stateční, v takovéhle situaci je přecijen lepší vzít nohy na ramena. Křik našich kamarádů se tlumeně nesl chodbou.

„Uííí!“ ozvalo se zavřeštění napravo od nich a náhle se s někým srazili. Všichni spadli na zem a zůstali ležet.

„Duch! Duch! Můj děda, pomoc!“ křičela Mia, když zakopla o Rayovu nohu.

„Mio?“ Ray s Arthurem si uvědomili, s kým se to srazili.

„Áááá!“ ozval se další křik. Náhle všichni spatřili temnou siluetu nějakého chlapce, jak jim přelétl nad hlavami. Mia mu totiž nastavila nohu naschvál a on se naplácl na podlahu vedle nich. Byl to Matt.

„Já to věděla! Věděla jsem, že běží za mnou! Je to úplný pitomec!“ běsnila Mia. „Chtěl mě vyděsit, ale pak se objevil můj děda a…“

„To nám řekneš potom!“ vykřikli Ray s Arthurem současně a strhli Miu stranou, když po ní bělostný přízrak máchl rukou.

Všichni se znovu dali na zběsilý úprk. Hned za nimi byl Matt a v nebezpečné vzdálenosti i Miin mrtvý dědeček s chrastivou příšerou v zádech.

Ozval se zvuk zašupovacích dveří. Jednoho po druhém je náhle někdo strhnul z chodby do další místnosti a zavřel dveře.

„Ticho!“ vyštěkl a skupinka trenérů ani nedutala. Bledý přízrak i s Miiným dědečkem propluli kolem jejich úkrytu a byli pryč.

„Noctowle, použij záblesk!“ ozvalo se za jejich zády a malou místnůstku, kde stáli, zaplavilo šeré světlo, které jakoby pocházelo odevšad a přitom odnikud zároveň. V tom světle všichni čtyři uviděli svého zachránce. Byl to jeden z mnichů.

„Co tady děláte?“ zeptal se okamžitě.

„No, my jsme se, eheh, jaksi…ztratili,“ vysvětloval chabě Ray.

„Víte, viděla jsem v sále ducha mého dědy a pak mi náhle projel hlavou takový zvláštní pocit a pak jsem vůbec nevěděla, co dělám. Probral mě až tenhle blb, když na mě vybafl zpoza rohu někde na rozcestí v tajných chodbách.“

„Jo, a my jsme se jí vydali hledat,“ doplnil Miu Ray.

„Hmm, dobře, to stačí. Musíte odejít. Duchoví pokémoni jsou velmi nebezpeční a také se vsadím, že vás už zbytek skupiny hledá. Dovedu vás teď co nejrychlejší cestou k východu z věže,“ řekl mnich, odsunul dveře, rozhlédl se a pak jim pokynul, že mají jít za ním.

Mnich je ostražitě vedl spoustou klikatých chodbiček, když tu náhle někdo Mie zaťukal na rameno. Otočila se. Za ní stál opět duch jejího dědečka.

„Noctowle, použij pravé vidění!“ rozkázal muž a jeho pokémon ho poslechl. Duch se náhle proměnil v Gastlyho.

„Huh?!“ vyhrkla Mia. „Aha! Tak takhle to je! V tom případě, Totodile, bojuj!“ vykřikla a z jejího pokéballu se vynořil Totodile. Pokédex mezitím oznámil: „Gastly – duchový pokémon – dokáže se proměňovat do strašidelných jevů a děsit tak lidi i pokémony. Žije na tmavých místech a vylézá většinou až v noci.“

„Gaastlyy!“ řekl pokémon, kterému se zjevně Noctowlovo vidění nelíbilo.

„Totodile, vodní dělo!“ rozkázala Mia. Totodile zasáhl Gastlyho silným proudem vody. Gastly se však ubránil a použil zmatení. Miin pokémon se po chvíli otřepal a zaútočil znovu, tentokrát mu jeho trenérka rozkázala použít temný, kousací útok. Svého protivníka zasáhl naplno a ten omdlel.

„Pokéballe, leť!“ ozvalo se za nimi. To Matt chtěl využít situace.

„Tak to teda ne!“ vykřikla Mia a vší silou pokéball nakopla. Ten se obrátil zpět a praštil Matta do hlavy.

„Pokéballe, leť!“ křikla potom. Hozený míček vtáhl Gastlyho do svého nitra. Spadl na dřevěnou podlahu a chvíli se kolébal ze strany na stranu. Potom se uklidnil.

„Bezva! Mám Gastlyho!“ vykřikla Mia a zvedla pokéball se svým novým pokémonem ze země.

Matt už se jejich debatu, která vyplňovala cestu ven z věže, ani neodvážil narušit. Když pak vyšli ven do čerstvého nočního vzduchu, schytali ještě pár výčitek od Anne a Matt se rychle vytratil. Poté všichni tři vhodili do kasičky na dobrovolné vstupné další mince. Hned na to se rozloučili s mnichem a s Anne a vydali se do pokémoního střediska.

„Ta prohlídka byla opravdu něco, co říkáš?“ začal Ray.

„To teda ano!“ vykřikla Mia nadšeně. „Naprosto skvělá prohlídka!“

A ve výborné náladě došli až do střediska. Tam se ubytovali v pokoji pro trenéry a s vědomím, že se zítra vydají na další cestu, spokojeně usnuli.