Rayova pokémoní cesta

V podzemí

Další den vyrazili brzy. I když nevěděli proč, chtěli jít rychle. Zkrátka je něco hnalo dopředu. Na obzoru se rýsovaly obrovské hory se zasněženými vrcholky a naši kamarádi putovali údolím mezi zdvihajícím se předhůřím. Zanedlouho dorazili k jeskyni. U temného vchodu byla tabulka s nápisem a ten hlásal: ,Jeskyně spojení – tato jeskyně je podle pověstí různými chodbami propojena s Rozvalinami abecedy a v jejím nitru je spletitý systém podzemních řek, které přitékají z hor nebo zde pramení. Jeskyně je domovem mnoha vzácných pokémonů a stejně jako většina jeskyní v Johto, je i rozlehlým bludištěm.‘

„Tak to už se těším dovnitř,“ řekl Ray a ostatní přikývli.

„Pojďme,“ pobídl je Arthur.

I když to tak od vchodu nevypadalo, v jeskyni byla hrozná tma. Ray, Mia a Arthur ušli sotva pár kroků a už se ani neviděli navzájem.

„Huh?!“ ozvala se Mia. „Ááá!“ zakřičela vzápětí. „Někdo tu je!“ vykřikla hystericky.

„To jsem já, promiň,“ ozval se Ray, zatímco Arthur zakopl o kámen a svalil se na vlhkou zem.

„Jsi v pořádku?“ ptala se Mia, když uslyšela to žuchnutí.

„Jo, uch, dobrý, ale takhle to dál nejde. Musíme si tady trochu rozsvítit,“ mínil Arthur a sbíral se ze země.

„Použijeme mého Quilavu,“ navrhl Ray. „Může rozžehnout plameny a tak uvidíme na cestu.“

„Skvělý nápad,“ přisvědčila Mia.

„Quilavo, pojď a posviť nám!“ řekl Ray a jeho pokémon se vynořil v záplavě plamenů a měkkého světla.

„Výborně, to je o moc lepší,“ pochválil si Arthur a držel si ruku u nosu, ze kterého mu tekl pramínek krve. „To bude v pořádku,“ ujistil Miu, která na něj starostlivě koukala. Ihned si krev utřel kapesníkem.

Jeskyní skutečně protékala voda. Někdy překročili malý potok, jindy však museli hledat jinou cestu – to když narazili na opravdovou podzemní řeku.

„Takový bludiště jsem v životě neviděl,“ řekl rozmrzele Ray po hodinách bloudění. Vzteky nakopl blízký kámen. Vzápětí toho zalitoval, protože si málem ukopl palec. A jakoby to nestačilo, z nakopnutého kamene se vyklubal pokémon, který vypadal opravdu rozlíceně.

„Geodude – kamenný pokémon – protože vypadá úplně jako kámen, je za něj často zaměňován. Má velmi silný útok Sebezničení,“ ohlásil pokédex.

„Sebezničení? To jako, že vybouchn…?Ááá! Honem pryč!“ zavřeštěla Mia a dala se na úprk. Ray s Arthurem jí následovali. Rozzlobený pokémon se však vrhl za nimi.

„Běžte! Utíkejte!“ křičel Ray.

Zničehonic se ozval strašlivý výbuch a hřmění kamenů. Část jeskyně, ve které právě všichni byli, se řítila.

„Pozor!“ vykřikl Arthur a než na Miu spadl kámen, stačil jí Arthur strhnout stranou.

„Není ti nic?“ ptal se jí.

„Auu!“ zaúpěla Mia. „Asi mám něco s noh…“ už to však nedořekla. Ozvala se další příšerná exploze a podlaha jeskyně se propadla.

„Ááá!“ Ray, Mia i Arthur se zřítili kamsi do tmy.

***

Ray se probral. Byla mu hrozná zima a strašně ho bolela hlava. Co ho to tak studí? Až za pár okamžiků si uvědomil, že na něčem pluje. Byl to pokémon. Ray se rozhlédl kolem. I Miu s Arthurem vezl stejný pokémon. Měl dlouhý modrý krk, velké upřímné oči a na hlavě mu rostly malé, zatočené růžky. Nohy byly přeměněny ve velké ploutve a na hřbetě, na kterém Ray ležel, měl pokémon tvrdý, jakoby kamenný krunýř.

Probral se i Arthur a stejně vyjeveně se rozhlížel. Potom překvapeně vydechl: „Lapras?“

Pokémoni, na kterých pluli, vydali nějaký přívětivě znějící zvuk a pokračovali dál po proudu ledové řeky.

„Kde je Mia?“ rozhlédl se Ray.

„Ta-tady jsem,“ ozval se její hlas zesílený ozvěnou.

„Jste všichni v pořádku?“ ptal se Arthur.

„Mě asi nic není. Jen mě bolí hlava,“ hlásil Ray.

„Já mám něco s nohou. Au-au. Bolí to,“ vzlykla Mia, ale neuronila ani slzičku. Tu bolest trpěla velmi statečně.

„Má naštíplou kost,“ ozval se náhle slabý hlásek, který zazněl v hlavách všech našich kamarádů. Kolem Mii něco proletělo.

Vzápětí se ozvalo hlasité zatroubení a další zvuky. Úplně vpředu, kam celá skupinka Laprasů mířila, se objevilo světlo.

Laprasové vydali nějaký zvuk a nabrali větší rychlost.

Blížili se k jednomu z mnoha východů z Jeskyně spojení.