Rayova pokémoní cesta

Souboj s Winonou

Všichni pokémoni následovali Winonino zrychlení a řítili se vzduchem jako šípy vystřelené z luku. Jejich jezdcům hučelo a pískalo v uších ze silného větru.

Po dlouhé době Ray konečně spatřil malé městečko na kraji lesa. V dálce před nimi leželo Azalkové Město.

Crobat s Winonou začali klesat a ostatní pokémoni je následovali. Za ten kus cesty, který na zádech trenérčiných pokémonů urazili, se les změnil téměř k nepoznání. Pořád sice byl hustý a neprostupný, ale stromy už nebyly listnaté jako kdesi vzadu u řeky. Pod sebou Ray viděl ostré jehlice vysokých stromů s vrásčitou kůrou.

Lehce přistáli. Winona ladně seskočila z Crobata, zavolala ho zpět do pokéballu a pak pomohla všem z jejich „nosičů“.

„Nejdříve ze všeho musíme do pokémonského střediska,“ rozhodla.

„Ale já myslel, že to je jen pro pokémony?“ namítl Ray.

„Ano, většinou ano. Ale Azalkové Město je dost malé a tak tady nemají obyčejnou nemocnici. Místo toho mají jedno velké pokémonské středisko i pro lidi,“ vysvětlila dívka, zatímco Arthur už Miu opatrně vedl po ulici. Winona pak zavolala všechny pokémony zpět do pokéballů a šla se skupinkou našich kamarádů do střediska.

Na to, jak zranění bolelo, to podle sestry Joy nebylo tak zlé.

***

„Ano, bude to trvat déle než obyčejná zranění, ale myslím, že za takových čtrnáct dní by už mohla být naprosto v pořádku,“ přesvědčovala Raye a Arthura, když za ní den co den chodili a ptali se, jak se jí daří.

„Čtrnáct dní,“ povzdychl si Ray. „Co tu budeme dělat tak dlouho?“

„No, je tady stadion,“ řekla Winona, se kterou se všichni dobře skamarádili.

„Vlastně máš pravdu!“ vykřikl Ray. „Skvělé! Půjdu a vyzvu místního trenéra na zápas!“

„A co bys řekl malé rozcvičce?“ zeptala se Winona a usmála se.

***

Na svěžím palouku kousek nad městem blízko lesa, stály proti sobě dvě postavy. Na jedné straně palouku stál Ray a proti němu, na straně druhé, Winona. Arthur byl rozhodčí.

„Každý smí použít dva pokémony. Zápas je bez časového limitu. Souboj Raye z města New Bark a Winony, trenérky stadionu ze Stromového Města, začíná!“ vykřikl.

„Tropiusi, do toho!“ vykřikla Winona a z vrženého pokéballu se vynořil onen hnědý ještěr s listovými křídly.

„Tropius – ovocný pokémon – tento pokémon miluje ovoce. Pod jeho krkem také rostou protáhlé bobule, které jsou velmi chutné. Milují je hlavně děti,“ informoval Raye jeho pokédex.

„Tropius, jo? Hmm. Winono!“ zavolal Ray na druhou stranu louky.

„Co se děje?“ zeptala se Winona.

„Můžu se na něco zeptat?“ křikl Ray.

„Samozřejmě,“ přikývla ona.

„Když máš stadion v Hoennu, proč vlastně jsi v Johtu?“

Winona se usmála. „Víš, Tropiusové jsou velmi vzácní. Jednou za dva roky se divoce žijící jedinci slétávají na svá hnízdiště, aby vyvedli mladé. Ta listnatá část Cesmínového lesa, nad kterým jsme před pár dny letěli, je jejich největší hnízdiště. Spousta jich sem letí až z Hoennu a já sem létám také, abych se o nich něco naučila. Jsou to fascinující tvorové!“

„Hmm,“ přikývl Ray.

„Ale teď už pojď zápasit!“ vykřikla Winona.

„Volím si Quilavu!“ vykřikl Ray a vypustil ven ohnivého pokémona.

„Uvažuješ skutečně jako trenér – na travního Tropiuse použít ohnivého Quilavu. Ale můj Tropius není obyčejný travní pokémon… Tropiusi, předveď zemětřesení!“

Tropius svými tlapami vší silou dupl. Země se zableskla a silný útok na sebe nenechal dlouho čekat. Quilavovi to ubralo spoustu energie, ale nevzdával to.

„Použij plamenomet!“ rozkázal Ray.

Quilava šlehl po tropickém pokémonovi silným proudem ohně. Útok byl opravdu silný, ale Tropius byl zkrátka dobře trénovaný. Náporem vzduchu z mohutných, tvrdých křídel poslal polovinu plamenů zpět, ale nějaké to zranění přecejen utrpěl.

„Dobře, Quilavo, a teď zkus rychlý útok!“

„Tropiusi, vzlétni a připrav se!“

Winona měla zjevně něco v plánu.

Quilava zůstal bezmocně na zemi a Tropius létal nad ním.

„Létací útok!“ vykřikla zprudka Winona.

Tropius se okamžitě snesl dolů a narazil do Quilavy. Ten byl mimo.

„Quilava není schopen pokračovat, vítězem je Tropius!“ vyhlásil Arthur ponurý výsledek prvního kola a Ray zavolal Quilavu zpět do pokéballu. K žádnému dalšímu kolu už však dnes dojít nemělo.

Ticho, které na palouku nastalo po Quilavově prohře, protrhl Rayovi dobře známý zvuk. Odněkud z oblohy se snesla černá helikoptéra s velikým písmenem R na boku a zamířila k Cesmínovému lesu.

„Tropiusové!“ vykřikla Winona, okamžitě vyskočila na hřbet svého pokémona, kterého ještě neodvolala z bitevního pole a vrhla se za vrtulníkem.

Ray to v prvním okamžiku nepochopil. Pak mu to ale došlo, vzpomněl si na Winonina slova:…“Tropiusové jsou velmi vzácní… Spousta jich sem letí až z Hoennu…“ a teď se tu objevili Rakeťáci! Musel jít Winoně a Tropiusům na pomoc, ale jak?! Neměl žádného létajícího pokémona na to, aby helikoptéru dostihl! Z temných úvah ho náhle vytrhl prudký stisk. Někdo neviditelný ho uchopil kolem pasu a vyletěl s ním k obloze. Obrovskou rychlostí se Ray, aniž by bylo vidět cokoliv, co by ho mohlo držet ve vzduchu, blížil k vrtulníku, kolem něhož už kroužila Winona. Arthur na něj jen zdálky volal. Zůstal na palouku.

„Ztraťte se!“ křikla Sibyla, jež vykoukla z okénka. „Nepleťte se do toho, to je náš kšeft!“

„To teda není, dokud do toho mám co mluvit já!“ vykřikla Winona. „Tropiusi, připrav si Sluneční paprsek!“ rozkázala nebezpečným hlasem.

Rakeťákům ve vrtulníku vyschlo v krku – sluneční paprsek je jedním z nejsilnějších travních útoků! Jestli ho ten pokémon použije na jejich helikoptéru, bude s nimi amen.