Rayova pokémoní cesta

Tropiusové

Vrtulník, Tropius s Winonou i Ray, nesený nějakou záhadnou postavou, se vysokou rychlostí řítili k řece v hloubi lesa. Řev helikoptéry se strašidelně rozléhal po lese a plašil tak spousty pokémonů. Z okna helikoptéry se náhle vynořila dlouhá hlásná trouba.

„Co to…?!“ vykřikla Winona. Vteřinu nato se ozvalo silné zatroubení, jež bylo téměř úplně stejné jako troubení, které vydávali Tropiusové.

Zarostlé břehy náhle oživly. Z lesa vylétávaly desítky Tropiusů a odpovídaly dalšími zvuky na troubení vrtulníku.

„Né! Zpátky! Zpátky!“ křičela nešťastně Winona a mávala rukama.

I její Tropius zatroubil, ovšem ne v odpověď Rakeťákům, ale jako znamení síly. Z jeho tlamy vyrazil ohromný paprsek světla a rozdrtil zadní vrtuli helikoptéry. Téměř neovladatelný stroj se pomalu točil a klesal k zemi.

„Výborně!“ vykřikli Ray a Winona zároveň. Ta se na Raye ohlédla a usmála se. Pak si uvědomila, co vidí.

„Rayi! Co to!? Ty-ty létáš!?“ vykřikla, naprosto překvapená.

„Někdo mě drží!“ zazubil se Ray.

Winona na něj mrkla a pak rozkázala svému Troupisovi, aby začal klesat. I Rayův tajemný tvor klesal. Přistáli na břehu řeky, kde se před několika dny poprvé setkali s Winonou. Kolem Raye prosvištěl tvor, jenž ho předtím nesl, a byl pryč. V řece ležela helikoptéra, ze které vylézali příslušníci rakeťáckého týmu. Ti se okamžitě vrhli na úprk. Stádo hnízdících Tropiusů jim však zastoupilo cestu a utvořilo kolem nich sevřený kruh. Několik travních pokémonů odletělo směrem k městu.

„Výborně!“ pochválila si Winona. „Ty krysy už nám neutečou!“ vykřikla vítězoslavně.

Radovala se však předčasně. Na obzoru se vynořila druhá černá helikoptéra. Její posádka na nic nečekala. Vystřelila mrazící střely přímo do lesa. Ozvalo se strašlivé zatroubení a vzneslo se početné hejno Tropiusů. Mezi nimi byl i jeden velmi podivný. Tělo neměl hnědé, ale zářivě zlaté jako med a listoví bylo zářivé, světle zelené narozdíl od ostatních Tropiusů.

Winona i Ray stáli s otevřenými ústy.

Vrtulník vypálil další střely. To bylo příliš kruté.

Ray si na něco vzpomněl. Vytáhl pokédex a zeptal se ho na útoky svého Slowpokea. Encyklopedie skutečně ohlásila to, v co doufal.

„Slowpokeu, ukaž jim, co je to mráz!“ vykřikl Ray a povolal svého pokémona. „Ledový paprsek na tu helikoptéru!“ rozkázal bez lítosti.

Slowpoke zasáhl přesně, ale Rayův záměr se nezdařil. Helikoptéra byla ještě stále schopna pokračovat ve své odporné činnosti.

Rakeťáci usoudili, že Tropiusové jsou už dost slabí. Vyhodili síť. Najednou chytili osm Tropiusů. Síťová lana se do nich bolestivě zařezávala. Mezi chycenými Tropiusi byl i ten zlatý. A nejen kvůli němu Ray vykřikl:

„Slowpokeu! Použij ten nejsilnější Ledový paprsek, co dokážeš!“

Nestalo se vůbec nic. Slowpoke jen seděl v řece. Sibyla se rozesmála a ostatní Rakeťáci se přidali. Náhle se však rozzářilo bílé oslepující světlo. Slowpoke se začal měnit.

„Vyvíjí se!“ vykřikl nadšeně Ray a Winona radostně zavýskla.

Ve vodě stál Slowbro. Rakeťáci sklapli – tohle pro ně nebylo dobré.

Slowbro se nadechl a pak s tříštivým zvukem vypustil z tlamy zářící paprsek. Vrtulník okamžitě zamrzl a řítil se k zemi. Hrozilo nebezpečí, že spadne na Tropiuse, kteří byli chyceni v síti.

To už se ale s hlasitým troubením vzneslo další hejno travních pokémonů. Listovou břitvou přeťali hlavní lano a padající síť šetrně chytili. Všichni byli zachráněni.

Na východě se náhle nad korunami stromů vynořili další tvorové. I když… tři z nich vlastně nebyli živí – tři z nich byly vrtulníky. Přiletěly tři vrtulníky v doprovodu asi pěti Tropiusů a z jedné modré helikoptéry už vykukovala důstojnice Jenny.

Chycené hejno Tropiusů se mezitím vyprostilo ze sítě a jeden z nich se teď pomalu blížil k Rayovi. Byl to ten zlatý. Ray nebyl schopen slova a Winona se usmívala. Tropius přišel blíž, naklonil se k Rayovi a olízl mu tvář. Chtěl, aby se Ray stal jeho trenérem.

Ray ohromeně vyndal z kapsy prázdný pokéball a nechal ho ležet na své dlani. Tropius se sám přiblížil, ťukl do něj hlavou a v záplavě rudého světla zmizel uvnitř.

V mladém trenérovi rychle nabýval pocit štěstí až pak nakonec vyskočil a zdvihl pokéball do výšky.

„Chytil jsem Tropiuse!“ vykřikl nadšeně. Winona se zvesela rozesmála – byla šťastná, že onen Tropius získal tak dobrého trenéra.

Vrtulníky přistály na břehu toku a z nich se vyrojila spousta lidí. V jejich čele byla samozřejmě důstojnice Jenny a její tým ale hned za nimi se objevila i Mia s Arthurem, který ji podpíral.

Ray se k nim rozběhl.

„Chytil jsem zvláštně zbarveného Tropiuse!“ vykřikl nadšeně.

Oba jeho kamarádi zářili štěstím.

„Já mám taky něco nového,“ usmála se Mia a něco si odepjala z trička. „Tohle!“ řekla rozradostněně a podala Rayovi malou, plochou věc. Byl to odznak v podobě berušky. Rojový odznak z Azalkového stadionu.

„To je…?“ divil se Ray. Nedostávalo se mu slov.

„Jo, odznak,“ potvrdil to Arthur, „Mia už totiž byla na stadionu. I když, jaksi… nemůže chodit s tou zraněnou nohou,“ doplnil se Arthur a Mia se šibalsky usmála.

„Jak ses tam teda dostala?“ ptal se Ray.

„No, já ti to vysvětlím,“ promluvil znovu Arthur. „Já jsem totiž byl u pana Kurta, to je jeden muž, který je mistrem ve výrobě různých druhů pokéballů z ovoce. Taky mi pro nás dal nějaké speciální pokébally.“ Arthur vytáhl z kapsy hrstku malých pestrobarevných míčků. „Potom si je rozdáme,“ řekl, když po nich Ray zvědavě natáhl ruku. „No, tak abych to dořekl. Byl jsem u Kurta a mezitím tady Mia,“ Arthur se začal pobaveně usmívat a Mia se zubila na celé kolo, „tady Mia prostě odešla se zraněnou nohou ze střediska, aniž by někomu cokoliv řekla a vydala se na stadion.“ Rayův kamarád se teď už nezakrytě smál.

„Mě už tam prostě nebavilo ležet!“ pokrčila Mia rameny a Ray se rozesmál.

„Tak vidíš. Ono to s tou nohou nebude tak zlé, když už jsi v klidu došla na stadion a vyhrála odznak,“ řekl chlapec.

„No, to je právě ono,“ řekla Mia, „já jsem tam nedošla. Zjistila jsem, že se mi s tím zranšním hrozně špatně chodí a upadla jsem. A potom mě najednou někdo zdvihl a já jsem náhle letěla na stadion. Vůbec nevím, kdo to byl… ani nebyl vidět.“

Policejní tým pozatýkal všechny Rakeťáky a helikoptérami odletěli do města. Ray, Mia, Arthur i Winona, kteří letěli zpět do města také vrtulníkem, si ještě o všem tom pozdvižení povídali. Winona se zeptala Jenny, co bude s těmi havarovanými vrtulníky v lese a důstojnice jí odpověděla, že už na tom pracují. Samozřejmě, že je z lesa musí dostat pryč.

***

Do pokoje pro trenéry všichni čtyři přišli až pozdě v noci, protože se procházeli venku s Miou, které se už začalo dařit chodit.

Ray v posteli usnul s vědomím, že zítra musí dobojovat ten zápas s Winonou a pak i vyzvat místního trenéra stadionu.