Rayova pokémoní cesta

Nad stromy Cesmínového lesa

Nazítří je Winona probudila velmi časně. Slunce ještě ani nevstalo. Mie z batohu nějakým záhadným způsobem vypadl rendlík na vaření, ale předtím, než stačil vzbudit celé středisko, ho na schodech chytila sestra Joy, která jim v druhé ruce právě nesla podnos se snídaní.

„Děkujeme,“ špitla Mia a rendlík i tác od ní převzala.

Potichu se nasnídali a oblékli se na cestu. Potom sešli po schodech do hlavního sálu a rozloučili se se sestrou Joy. Už tak brzy ráno měla plné ruce práce.

Vyšli před středisko. Byla ještě tma, ale světlý východ už přisliboval nový den. Studený vítr se proháněl po kraji a všichni čtyři vzhlédli k obloze. Hnaly se po ní velké mraky.

„No,“ začala Winona, „asi bude trochu vítr, ale jinak by to snad nemělo být tak zlé.“

Znovu zavál silný vítr a chrstnul jim do obličejů mrak zvířeného prachu. Všichni se rozkašlali. Winona se snažila něco říct, ale nakonec to vzdala. Povolala se svých pokéballů Skarmoryho, Tropiuse a Altariu. Ray vyvolal svého Tropiuse. Dál na nic nečekali. Winona nasedla na Skarmoryho, Mia na Altariu a Arthur na Tropiuse. Ray vylezl na záda svého pokémona.

„Takže vzhůru do Zlatoprutového Města!“ křikla Winona a přidržovala si svou leteckou čepici, kterou jí vítr nebezpečně strhával z hlavy. „Poletíme nad lesem. Všude jinde v okolí jsou jen hory a letět nad nimi by nebylo bezpečné!“ překřikovala vítr.

Čtveřice pokémonů se vznesla do studeného ranního vzduchu.

Celé kvarteto okamžitě nabralo správný směr a rozletělo se kupředu.

Zatím se drželi níž, pár metrů nad korunami stromů. Vítr zde nebyl tak silný jako jinde, ale i to stačilo.

„Půjdeme trochu výš!“ hulákala Winona, aby překřičela kvílící živel.

„Cože?!“ zařval Ray v odpověď. Jeho kamarádce vůbec nebylo rozumět.

Winona něco křičela a přitom ukazovala rukou vzhůru.

Všichni to pochopili.

Čtyři pokémoni se svými letci vyletěli o několik desítek metrů výš.

I když byl takový vítr (a možná právě proto), Ray si uvědomil, jak krásně a svobodně se cítí. Vzápětí mu do obličeje přiletěl nějaký papír. Než si ho však stačil prohlédnout, vítr ho zase odnesl.

Stálo na něm: “Dva členové týmu Rakeťáků propuštěni. Byla za ně zaplacena kauce…“ zbytek novin už vichr rozedral.

Nahoře v mracích bylo sice větší světlo (to od probouzejícího se slunce) zato tu však vládla strašlivá zima.

„C-co to b-bylo z-za n-nápad, letět s-sem nahoru?“ ptala se Mia a drkotala zuby. Ani Altarie se to chladno příliš nelíbilo.

„Je tady míň prachu a tak,“ pokrčila rameny Winona, která byla na vítr zvyklá. „Chvíli tu poletíme a až budeme víc nad lesem, klesneme zase dolů. Tam už bude vzduch čistý.“

Všichni se tedy snažili řídit Winoniným příkladem. Dívka na Skarmorym letěla elegantně a se vztyčenou hlavou. Byla na takové podmínky zkrátka zvyklá. Ostatní se na hřbetech pokémonů drželi jako klíšťata a hlavu měli skloněnou. Rayův Tropius přimhouřenýma očima sledoval něco v dálce v mracích.

Nikdo si vůbec neuvědomoval, jak dlouho už letí, dokud přímo nad nimi nezaplálo slunce. Divili se, jak se jeho paprskům vůbec podařilo prodrat se skrze mračna. O slovo (nebo spíše o sousto) se přihlásily i jejich žaludky.

„Pojďme dolů! Odpočineme si!“ křikla Winona. Prudce změnila směr Skarmoryho letu a oba Tropiusové i Altaria ji následovali.

Přistáli hluboko v lese, na prťavém paloučku s kamennou svatyňkou uprostřed.

„Brr, něco takového jsem ještě nezažila,“ otřásla se Mia.

„Nemusela jsi letět. Klidně jsi mohla jít skrz les,“ prohlásila Winona trochu podrážděně. Ani jí totiž neustupující chlad příliš netěšil, a tak si mrzutost neoprávněně vylila na Mie.

„Tak jsem to nemyslela,“ zakroutila Mia hlavou. Raye i Arthura překvapilo, že se nenechala vytočit. „Chci říct, že je dnes docela chladno a vůbec…“

„To máš pravdu,“ přikývla Winona a vybalovala z malého batůžku jídlo pro sebe a své pokémony.

„Co je to?“ přistoupil Ray ke kamenné stavbičce na palouku. Zaujatě si ji prohlížel až našel nápis, vytesaný do jednoho z kamenů. „Toto jest svatyně Ducha lesa. Když on ti nakloněn jest, les pro tebe není nebezpečným. Měj v úctě les a jeho Ducha. Pak možná uslyšíš i Hlas lesa,“ přečetl Ray nahlas.

„Jů!“ řekla Mia, přestala se cpát sendvičem a přišla blíž. Nápis si přečetla taky. „Huh? Co je to tady?“ Mia si prohlížela místo se zvláštní prohlubní a několika peckami.

„Myslíš, že sem máme odkládat pecky?“ zeptal se Ray hloupě a taky se pobaveně usmál.

„Samozřejmě, že ne,“ protočila Mia oči v sloup, „nejspíš…“ Arthur jí do toho skočil.

„Nejspíš sem někdo položil ovoce, ale teď už z něj zbyly jen pecky. Byl to asi dar tomu Duchovi lesa,“ řekl.

„Aha!“ přikývl chápavě Ray a Winona vytáhla z batohu nějaké ovoce.

„V tom případě to uděláme taky tak,“ řekla a položila dvě jablka na kamennou plošinku. „Tak a teď, když jsme si k sobě naklonili Ducha lesa, se můžeme vydat na další cestu.“

„Ale vztahuje se moc Ducha i na oblohu nad lesem?“ přemýšlel Arthur, ale nikdo ho už neposlouchal. Všichni nasedli na pokémony a vzlétli.

Po vydatné svačině se všem naráz letělo mnohem lépe, i když s nimi vítr stále lomcoval. Popravdě, vichr během jejich lenošení opravdu zesílil a velmi rychle přerůstal ve vichřici.

Včele skupiny letěla Winona na Skarmorym. Hned za ní se držel Ray s Tropiusem a za ním Mia na Altarie a Arthur na Winonině Tropiusovi.

Nad lesem se stahovala těžká mračna. Vítr se opíral do vysokých stromů a do křídel pokémonů. Rayův Tropius se neustále nervózně ohlížel.

„Co je to s tvým Tropiusem, Rayi?“ ptal se Arthur a přiletěl blíž. Pokémon, na kterém seděl, se dal s tím Rayovým „do řeči“. Zlatý Tropius něco znepokojeně vysvětloval.

„Co se děje?“ zeptala se Mia a i Winona se otočila k nim.

„Nemám ponětí,“ zakroutil hlavou Ray. Konečně se ale ohlédl směrem, kam se celou dobu ohlížel Tropius.

I když je bylo v mracích sotva vidět, zlověstně se v dálce vznášelo několik teček.

„Co to je?!“ vyjekla Mia.

„Poleťme k tomu!“ navrhl Ray. Schytal však od Mii pohled „přeskočilo ti snad?!“ a jeho nadšení opadlo.

„Letět k tomu nebude třeba,“ ozvala se Winona a vítr, jakoby se ztišil, „ono to totiž letí k nám.“

Všichni viseli ve vzduchu, plni očekávání a strachu z neznámého.

Černé tečky jistě nabíraly svých pravých tvarů. Blížily se rychle.

„Rychle pryč!“ křikli všichni, ale pokémoni je odmítali odnést.

„Co je to…?“ vykřikl Ray. Všichni ostatní se nechápavě ohlíželi po tečkách. Ty už ale nebyly tečkami. Dokonale již nabyli svých tvarů. Vznášely se totiž jen pár metrů od nich.

…NEBOŤ ONA PAK JEJICH PŘÁTELE BUDE CHTÍT NAJÍT…

Nevyřčený nápis doslova visel ve vzduchu, poskládán z prapodivných písmen a psychicky vytvořeních znamének.

„Unown – písmenový pokémon – většina schopností tohoto bájného pokémona není známa. Ví se však, že je to psychický typ a že má dar vidění,“ ozval se do hvízdání větru pokédex, až sebou všichni trhli.

„Unown?“ řekl Ray.

„Dar vidění?“ podivila se Mia.

Unowni se náhle pohnuli. Obkroužili Raye a za ním se vnášející Miu a pak zmizeli.

„Neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít? Co to mělo znamenat?“ nechápala Winona. Nikdo to nechápal.

V tichém přemítání je náhle strhl vítr stranou. To je probralo.

„Musíme okamžitě vyrazit a dostat se za les!“ vykřikla Winona a ihned se rozletěla. Všichni ostatní se vrhli za ní. Letěli nízko nad stromy.

Vichřice síla každou vteřinou. Ray by čekal, že už brzy začne pršet, ale nic se nestalo. Místo deště se náhle ozvalo bouřlivé zvonění. A pak se odkudsi z lesa vynořilo hejno pokémonů Chimecho. Jindy usměvavé obličejíky teď budily děs a hrůzu, když do nich trenéři pohlédli. Sborově a rozlíceně něco zakřičeli a s dalším zvoněním celé hejno zmizelo za lesem.