Rayova pokémoní cesta

Ve víru velkoměsta

Pouliční lampy již jasně zářily, když naši přátelé dorazili do Zlatoprutového Města. Z policejního auta je Jenny vysadila hned na hlavní ulici a poradila jim, kudy do střediska. Potom odjela zpět na místo, kde se Rakeťáci snažili chytit toho záhadného pokémona.

Zářící velkoměsto teď Rayovi, Mie, Arthurovi a Winoně otevíralo svou náruč. Uklizené ulice, výškové budovy i malé krámky přímo vybízely k procházkám. Ale dnes večer byla skupinka nově příchozích trenérů už příliš unavená. Raye i ostatní mrzelo, že už teď nemohou nic udělat pro onen případ u lesa. Winona však nakonec prohlásila, že udělali co mohli, a že teď už je to v rukách policie. Nemá tudíž cenu se tím trápit.

Všichni čtyři došli do pokémonského střediska. Nechali si vyléčit své pokémony a odebrali se do pokoje pro trenéry.

Přestože byli tak unavení, při večeři, kterou si sem nechali donést, se rozhovořili o znepokojivých událostech, jež je dnešním dnem provázely. I když předtím věc považovali za uzavřenou, museli si o tom povídat. Co měla znamenat ona věštba na obloze? Ray předložil myšlenku, že věštba jakoby nebyla dokončená… A co mohli předpokládat od Rakeťáků, kterým se opět nepodařilo chytit Latias, či koho to vlastně chytali?

Všichni čtyři usnuli až hluboko v noci.

I přes včerejší pozdní ulehnutí byli všichni druhý den úplně svěží. Včera večer dospěli k závěru, že skutečně nemá cenu probírat, co by se stalo kdyby tohle a kdyby tamto… Mia naplánovala, že den všichni stráví ve městě, aby se po tom všem trochu uvolnili. Sama přitom doufala, že se dostane do velkého obchodního domu a do rozhlasové věže v samém centru města.

Po snídani skutečně vyrazili. Před sebou měli krásný slunečný den. Po větru a mracích včerejška už nebylo ani stopy. To zřejmě bylo tím přímořským podnebím. Vyrazili po jedné z hlavních ulic a zanedlouho spatřili vysokou budovu rozhlasu.

„Pojďme tam!“ navrhl Ray a zamířil k mrakodrapu.

Uvnitř je přivítala usmívající se žena, jež seděla za pultíkem.

„Dobrý den,“ pozdravila návštěvníky. „Vítám vás v rádiové věži Zlatoprutového Města. Předem vás upozorňuji, že veřejnosti je volně zpřístupněno pouze přízemí,“ informovala příchozí a ihned pokračovala. „Naše rádio vysílá spoustu zábavných i naučných pořadů. Stačí si jen vybrat z široké nabídky. Zde v přízemí můžete zkusit štěstí v Trenérské loterii. Je to jednoduché – ukážete mi svůj pokédex, já si do počítače načtu jeho číslo a bude-li se číslo vašeho pokédexu shodovat s číslem, které je v loterii právě taženo, můžete vyhrát zajímavé ceny a nic vás to nestojí. Hlavní výhrou je masterball, pokéball, jenž chytí jakéhokoliv pokémona. Ve velmi omezeném množství je vyrábí Silphova společnost v Šafránovém Městě v Kanto.“

Takovou šanci si nikdo nechtěl nechat ujít. Všichni, včetně Winony, ženě vypůjčili své pokédexy a žena si jejich čísla vložila do počítače. Ten chvíli pípal (zřejmě jak vyhodnocoval výsledky) a potom jim žena encyklopedie zase vrátila.

Štěstí se usmálo na Miu. Nevyhrála sice Masterball, zato obdržela sadu gumových zvířátek, která při zmáčknutí vydávala různé zvuky.

Když pak všichni vyšli z budovy rozhlasu ven, Ray, Arthur a Winona vyprskli smíchy.

„Kvák! Kvák!“ hýkal smíchy Ray a napodoboval zvuk příšerné růžové žáby, která celé sadě vévodila.

„Tos to teda chytla,“ usmíval se Arthur a Winona se řehnila ještě víc než Ray.

Mia zklamaně držela v ruce krabici s Extra sadou gumových zvířátek a zatrpkle zahlížela na křiklavě oranžovou rybu, která na ni z průhledné plastikové krabice poulila oči. V koutku úst jí zacukalo – i jí to přišlo poněkud k smíchu. Místo Masterballu, gumová zvířátka…

Kolem našich přátel zrovna procházela mateřská školka, včele s paní vychovatelkou. Miu něco napadlo.

„Ehm, promiňte,“ oslovila starší ženu, jež vedla skupinku prťousů na pláž k moři. „Nechtěla byste, třeba tady, no, pro děti tohle?“ Mia úslužně zamávala pikslou se zvířátky a ta hromadně zapískala.

Ray, Arthur i Winona se znovu rozesmáli.

„Žena se na Miu vlídně usmála a zeptala se: „To byste pro nás udělala? Vy byste nám chtěla dát tuhle Extra sadu zvířátek?“ ptala se nevěřícně.

„No jo. Víte, já už jsem na něco takového trochu velká,“ pokrčila Mia rameny a zašklebila se.

Stádo dětí ji pozorně sledovalo.

„Tady máte!“ vyhrkla Mia a strčila ženě do ruky krabici se zvířátky. Potom zamířila pryč. Ray, Arthur a Winona výpravu dětí obešli a vyrazili za Miou.

Děti okamžitě obklíčily ubohou paní vychovatelku. Všechny se dožadovaly růžové žáby, která byla v sadě zřejmě něco extra, kromě toho, že byla extra odporná.

Všichni tři trenéři Miu doběhli a srovnali s ní krok.

„No tak, Mio, snad se nezlobíš?“ ptal se smířlivě Ray.

Mia se ale usmívala.

„Víte, nejdřív jsem byla docela zklamaná, ale potom. Vlastně to byla legrace!“ řekla a roztáhla ústa v široký úsměv.

Na oběd se zastavili v restauraci na kraji města, z níž byl výhled na širé moře.

Ray i ostatní se nacpali k prasknutí. Chvíli pak lenošili na pláži a odpoledne se znovu vydali do města. Navštívili obrovský obchodní dům, kde jste mohli koupit snad úplně všechno – od trenérských potřeb až po prapodivné kompasy, které měly podle prodavače přesně ukazovat, kde se právě nachází nějaký pokémon v okruhu deseti metrů. Zjevně však moc nefungovaly, protože neustále ukazovaly na obtloustlou paní, která se právě hádala s prodavačkou.

Když se pak večer vraceli do pokémonského střediska, potkali znovu mateřskou školku. Růžovou žábu nakonec ukořistila malá holčička, jež žábě právě ožužlávala hlavu. Mia si z obchodního domu odnášela nové pokébally. Arthur si koupil léčivé prostředky pro pokémony, stejně jako Winona. Ray měl batoh napěchovaný levnými žvýkačkami, které pak stejně rozdal lidem ve středisku. Všichni pak v noci usnuli s příjemným pocitem, který za dnešek nabyli. A zítra už Raye a Miu čeká třetí stadion Johtové ligy a boj o Hladký odznak.