Rayova pokémoní cesta

Broučí duch

Jak bylo pro Miu a Raye zvykem, po vyhraném zápasu už zbytek dne jen odpočívali. Procházeli se se svými přáteli po městě a povídali si o všem možném. Odpoledne se šli vykoupat do moře a Ray udělal malou výjimku – s několika lidmi na pláži si dal zápas. Potom se objevilo pár lidí, kteří z neznámého důvodu prostě odmítali věřit, že Mia vyhrála nad Whitney a tak i ona pak zvítězila v několika zápasech. Celý zbytek dne tak rychle utekl.

Hned druhý den se vydali na další cestu. Prošli ještě ranním Zlatoprutovým Městem a jak si tak vykračovali po cestě na sever do Týkového Města, Mia by bývala přísahala, že na nedalekém kopci viděla Whitney.

„A co dělala?“ ptal se Ray.

„Coby? Trénovala,“ odvětila Mia. „Co je na tom divného?“

„Jsi si jistá, že to byla ona?“ ujišťoval se Arthur.

„Ano, jsem si stoprocentně jistá a už ji nechte na pokoji. Myslím, že sama pochopila vztah trenéra k pokémonům, a proto se tak brzy ráno vydala trénovat,“ vysvětlovala Mia.

Ray tedy změnil téma hovoru.

„Je tady někde něco zajímavého, co bychom neměli minout?“ zeptal se Arthura, který si právě rozkládal mapu.

„Hmm, trochu víc na východ je severní vchod k Rozvalinám abecedy, ale…,“ nedořekl to.

„Tam už jsme byli,“ řekla Mia a mávla rukou.

„Jo, máš pravdu, takže tady někde po cestě bychom měli narazit na vchod do Národního parku, kde se někdy koná Turnaj v chytání brouků.“ Arthur domluvil a hledal na mapě ještě něco zajímavého.

„Tak v tom případě bychom se tam mohli podívat!“ navrhla Mia, i když hmyzí pokémony zrovna nemusela.

Všichni souhlasili.

Přidali do kroku. Svůj studený oběd (obložené housky a nějaké ovoce) snědli přímo během chůze. Přestože nevěděli, kdy soutěž začíná, chtěli být v Národním parku co nejdříve. O to více je pak zklamalo oznámení správce parku.

„Dnes se turnaj nekoná,“ zavrtěl hlavou, „je středa a turnaj se koná v sobotu. Takže, je mi líto, ale dnes jste sem šli zbytečně. Ovšem, do parku se podívat můžete, tam je možno jít každý den.“

Ray, Mia, Arthur a Winona muži poděkovali a vyhrnuli se na malé prostranství v parku. Rozmrzele si tam sedli na lavičku a potichu přemýšleli, co dál.

„Takže, asi bychom měli jít rovnou dál. Co tady?“ ptal se Ray a rozhlížel se. Na druhé straně prostranství klimbal na lavičce nějaký muž.

„Promiňte,“ ozvalo se za nimi.

Všichni se naráz otočili. Pod stromem tam stál malý hnědovlasý chlapec se síťkou na motýly.

„Pomiňte,“ řekl znovu, „ale nevyměnili byste si se mnou někdo mého Shedinju? Já totiž chci mít jen hmyzí pokémony a Shedinja je duch. Když se mi vyvinul můj Nincada na Ninjaska, zničehonic se tu objevil i Shedinja.“

Za chlapcem zkroušeně přiletěla podivná bytůstka.

„Shedinja – hmyzí duch – tento pokémon je velmi zvláštní. Dokáže odvrátit naprosto kterýkoliv útok, ale jen tehdy, nemá-li tento útok na Shedinju absolutní výhodu typu. V opačném případě Shedinja po zásahu nepřítelem okamžitě omdlí. Dříve se říkalo, že Shedinja je pouze schránkou vyvinutého Ninjaska. Dnes ale víme, že je to úplně samostatný tvor, jakým má pokémon být. Málokdy dává najevo své city. Uchovává je totiž hluboko v sobě,“ oznámil pokédex.

Ačkoli hmyzí pokémony neměla příliš ráda, Mia si Shedinju se zájmem prohlížela.

„Jdi pryč!“ obořil se chlapec na pokémona ošklivě. „Nech mě na pokoji!“ křikl ještě.

Shedinja neměl daleko do pláče.

„Co ti udělal, že jsi na něj tak ošklivý?“ zeptala se Winona. Chlapec ji zjevně poznal.

„T-Ty jsi Winona, viď?!“ vyhrkl.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ řekla Winona přísně. Chlapec se s nehezkým výrazem otočil na Shedinju.

„Pořád to za mnou dolejzá!“ ukázal na pokémona a Shedinja se radši schoval za strom. „Vážně ho nikdo nechcete? Rád se ho zbavím. Nechci za něj žádného jiného pokémona, ale…“

„Vážně? Tak my ho berem!“ ozvalo se zpoza stromu a Shedinja, který se tam do té chvíle ukrýval, ucukl.

„Kdo jste?!“ vyhrkl chlapec.

„Zas budou problémy!“ začali Rakeťáci s “firemním“ motem.

„A když dovolíš,“ vynořil se Jack z lesa a srazil chlapce surově na zem, „vezmeme si…Uáá!“ vykřikl náhle. Z jediného pokéballu, který chlapec vlastnil, vyskočil pokémon a zaútočil na Jacka. Jak Jack uskočil dozadu, srazil k zemi Sibylu. Oba se natáhli na zem a chlapcův pokémon na ně dorážel kdykoliv se pokusili vstát.

„Ninjasku?“ vydechl hoch úžasem. Zřejmě totiž pochopil, stejně jako včera Whitney, jaké pouto je mezi trenérem a pokémonem. Pochopil, že ho má jeho pokémon rád. Proto teď Ninjask útočil na Jacka, aby mu oplatil, jak chlapce srazil k zemi.

„Ariadosi, použij jedové bodnutí!“ rozkázala Sibyla a její zrovna povolaný pokémon zaútočil na Ninjaska.

„Víš co? Sraz rovnou i toho spratka!“ napadlo Sibylu a Ariados se otočil k chlapci se Shedinjou. Shedinja náhle vyskočil. Ariados zaútočil bodnutím na hocha, ale Shedinja útoku vletěl do cesty.

„Sh-Shedinjo?!“ vyjekl chlapec udiveně.

Shedinja oplatil Ariadosovi překvapivě silnou stínovou koulí. Ariados měl namále.

Jack náhle vykřikl: „Nechte si tu hmyzí plechovku! Sibylo, padáme odsud!“ kývl na svou parťačku.

Sibyla přikývla také. Vrátila svého pavoučího pokémona zpět do pokéballu a oba Rakeťáci zmizeli z parku.

Chlapec stál nehybně, v ruce držíc síťku na motýly. Všechno se to událo tak rychle!

„Děkuju!“ vykřikl náhle. „Shedinjo, Ninjasku,…vy jste…Děkuju!“ Bylo vidět, že to, jak se pokémoni zachovali, ho dojalo.

„Konečně jsi to pochopil,“ řekla Winona. Stále však poněkud přísně.

„A-Ano,“ přikývl kluk a objímal Ninjaska a Shedinju zároveň.

„Aspoň k něčemu byli Rakeťáci dobří,“ zasmála se Mia.

„Hmm, jak se vlastně jmenuješ? A kde jsi chytil v Johtu Nincadu?“ ptal se Arthur.

„Víte, já jsem ze Starého Údolí, to je měs…“

„Městečko v Hoennu, ano,“ přikývla s úsměvem Winona.

„Přesně tak,“ přikývl chlapec, potěšen tím, že mu do řeči skočila právě ona. „Ano, tak. A jmenuji se Brian.“

Všichni se Brianovi přestavili, a pak si sedli na lavičku. Brian jim řekl, že rád trénuje hmyzí pokémony, a tak si v Hoennu chytil Nincadu. Ten se mu potom, když přijel na Turnaj v chytání brouků, vyvinul na Ninjaska a zároveň na Shedinju.

„Ale dnes turnaj není,“ namítl Ray a sám si přitom vzpomněl na jejich zklamání.

„Já vím,“ přikývl Brian. „Bohužel jsem to ale zjistil až dnes. Takže teď tady v okolí budu několik dní trénovat a pak v sobotu se přihlásím do turnaje.“

Když si pak dál povídali, ze všeho nakonec vyplynulo, že Brian už Shedinju vůbec opustit nechce. Pochopil už dokonale jeho úlohu trenéra a jeho pokémonů a taky se našim přátelům přiznal, že se Shedinji trochu bál.

S Brianem se rozloučili kolem páté hodiny odpoledne. Ovšem, ten chlapec nebyl jediný, kdo se s nimi dnes loučil.

Jak šli po cestě ke vzdálenému Týkovému Městu, Winona za zbytkem skupinky trochu zaostávala. Ray se otočil.

„Co se děje?“ zeptal se.

Winona zvedla oči od země a s patrným smutkem řekla:

„Víte, já už se vrátím. Musím zpět do Hoennu, abych mohla přijmout další vyzyvatele a tak…prostě…“ Neříkalo se jí to lehce.

„My to chápeme,“ přikývl Arthur a Mia se usmála.

„Bylo mi s vámi dobře!“ řekla náhle o něco veseleji trenérka a odepjala si od opasku pokéball. „Mějte se hezky…A ty, Rayi, nezapomeň, cos mi slíbil. Pamatuj, že si někdy dáme zápas!“

„Samozřejmě!“ přikývl Ray a zazubil se.

Winona povolala Skarmoryho, aby ji odnesl domů, přes oceán. Nasedla na svého pokémona. Skarmory se vznesl do vzduchu, vstříc temnící obloze.

„Nashledanou!“ zavolala na ně Winona z oblohy.

„Ahoj!“ volali naši přátelé a mávali své kamarádce na rozloučenou. „Nashledanou!“