Rayova pokémoní cesta

Tma a medium

Winona byla pryč. Tolik toho spolu prožili a teď byla pryč… Všichni tři tam na cestě ještě chvíli stáli a dívali se na oblohu, jakoby doufali, že se jejich kamarádka otočí a poletí zpět, ale nestalo se tak.

Ray si povzdychl.

„Ale no tak!“ Ozvala se Mia a mile se usmála. „Taky mě mrzí, že Winona musela zpátky, ale prostě to nezměníme. Nemá cenu tady stát a vzdychat.“

Arthur jí dal zapravdu. „Pojď, Rayi, půjdeme dál. Někde tam před námi je spousta věcí, které na nás čekají a my je musíme objevit!“

To Raye povzbudilo. A tak znovu vyrazili.

„Půjdeme tak dlouho, dokud si nebudeme muset odpočinout,“ rozhodla Mia, která se ujala úlohy, jíž jindy zastával Arthur.

„Dobrá, zastavíme se, až budeme chtít jít spát,“ řekl Ray.

Tma padala rychle. Okolní lesy tiše šuměly svou ukolébavku, ale skupinka tří trenérů putovala dál.

„Není vám chladno?“ ptal se Arthur starostlivě.

„Ne, dobrý,“ řekl Ray a Mia přikyvovala.

***

Hluboko v noci putovali pořád dál. Vpředu šel Ray, za ním Arthur a poslední šla Mia, která v jednom kuse zívala.

„Áááh,“ zívla a zakryla si ústa rukou.

„Nepůjdeme už spát?“ ptal se Arthur.

„Ne, ne, to je v pohodě,“ řekla Mia a úplně svého kamaráda vyděsila, když si Arthur všiml, jaké má Mia kruhy pod očima.

„Půjdeme spát. Mia je už hodně unavená. A abych řekl pravdu, já…ááh,“ zívl Arthur, „já taky.“

„Souhlasím,“ přikývl Ray. Klidná, jasná, vlahá noc ho pomalu přemáhala.

„Tak dobře,“ řekla nakonec Mia, „jdeme spát.“

Zašli trochu do lesa po jejich pravé ruce a chystali se připravit si spaní na malém palouku.

„Nemáte hlad?“ zeptala se Mia. „Ještě můžu něco uvařit.“

Ray s Arthurem však jen zakroutili hlavami.

„Ne, díky, já tady mám ještě nějaké housky, jestli chcete, abys už teď nemusela nic připravovat,“ odpověděl Arthur. Mia mu byla vděčná.

Každý pak svou večeři s potěšením snědl.

Dali se do vybalování spacáků. Jak tak Mia zápolila s tím svým, ozvalo se jakési zabublání. A potom další.

„Co je to?“ ptal se Ray.

„To už jsem někdy slyšela,“ rozpomněla se Mia. „No samozřejmě! Tenkrát v Rozvalinách abecedy! Ozval se tenhle zvuk a pak se objevili Unowni.“ Mia se zasekla – Unowni? Přepadlo ji jakési neblahé tušení.

Náhle se ozval výkřik. Bylo to blízko, hodně blízko.

„Tudy!“ vykřikl Ray a vrhl se mezi stromy.

Několika kroky se všichni dostali na další lesní palouk. Uprostřed stál chlapec se síťkou na motýly. Kolem něj poletovala písmena.

„J-Jste to vy?!“ vykřikl hoch a s úlevou se vrhnul k nim. Byl to Brian.

Unowni ve vzduchu přestali kroužit dokola. Místo toho se zastavili vedle sebe.

…A SRDCE ZLOBY BUDE VYRUŠENO.

Nápis visel před nimi.

„Ale, vždyť,“ probleskl Rayovi hlavou nápad. „Vždyť něco takého už jsme viděli! Tenkrát nad Cesmínovým lesem, ti Unowni! Taky nám ukázali nějaký nápis!“

„Neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít,“ pravila Mia jako v transu.

„A Srdce zloby bude vyrušeno,“ dořekl to Arhur.

„Ale co to znamená?“ nechápal Ray.

„Ještě jste nepochopili dar Unownů?“ ozval se hlas za nimi.

Ze tmy stromů vystoupil vysoký mladík. Byl to onen hoch, kterého potkali v Rozvalinách abecedy.

Ray se v duchu podivil, kolik lidí lítá v noci po lese.

„Ještě jste,“ chtěl pokračovat mladík, ale Mia ho přerušila. Ovšem nebyl to její obvyklý hlas. Jakoby opravdu byla v transu.

„On ani ona chyceni býti nesmí ženou v černých šatech, neboť ona pak jejich přátele bude chtít najít a Srdce zloby bude vyrušeno,“ pronesla dívka nepřirozeným hrdelním hlasem a prázdnýma očima hleděla před sebe.

„Unowni mají dar vidění!“ vykřikl najednou Arthur. Přišel na to, o co tu šlo.

„Cože?“ divil se Brian.

„No ano!“ pochopil i Ray. „To znamená, že ty nápisy jsou…“

„Věštba,“ řekl mladík v černém hábitu, „přesně tak. Ovšem nikdo vlastně neví, co znamená. Nebo vy to snad víte?“ otočil se na Raye, Miu a Arthura.

Mia znovu promluvila.

„Beznaděj a strach obemkne všechny,“ řekla a zhroutila se do trávy.

Unowni se zabubláním zmizeli.

„Pojďte,“ vybídl mladík v plášti Raye a Arthura. Miu pak opatrně zvedl do náruče. „Půjdeme všichni do Týkového Města.“

„Eh, promiňte, ale já zůstanu tady,“ ozval se Brian. „Budu tu ještě trénovat před turnajem v parku,“ dodal beze strachu, jakoby tady před pár minutami vůbec nebyl.

„Jak chceš,“ odvětil cizinec, „ale vy pojďte prosím se mnou.“

Ray s Arthurem byli ohromeni slušností, s jakou s nimi teď neznámý mluvil.