|
Rayova pokémoní cesta |
|
Seznámení Tajemný mladík nesl Miu jemně v náručí a za ním kráčeli Ray s Arthurem. „Chtěl bych se zeptat, co víte o tom nápisu, co nám zanechali Unowni?“ ozval se náhle hoch. „Vůbec nic. Nechápeme, co tím myslí,“ zakroutil hlavou Ray, „ty ano?“ „Říkejte mi Mark,“ požádal je mladík v kápi a dál vyrovnaně pokračoval v chůzi. „Víš tedy o tom něco, Marku?“ ptal se Arthur. „Víte, já pocházím z Týkového Města a něco tady v okolí hledám,“ řekl Mark, vyhýbaje se přímé odpovědi. „A co?!“ vyhrkl okamžitě Ray. Mia se pomalu probouzela a tak ji Mark opatrně položil do trávy a přiklekl si k ní. Ray s Arthurem se sehnuli také. „Kde to jsem?“ byla Miina první slova, když se probrala. „Jsme v lese, Mio, nedaleko Týkového Města,“ odpověděl jí Ray, ale Mark nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Neřekl bych, že jsme nedaleko. Do města je to ještě pěkný kus cesty,“ pravil. „Co se stalo?“ ptala se dál Mia. Ray a Arthur jí popsali, jak viděli Unowny a jak potom upadla do transu. Mia přikyvovala. „Hm, pamatuji si to,“ přisvědčila pak, „ale jen do chvíle, jak jsme uviděli Unowny.“ „To se stává,“ ozval se Mark, který až do tohoto okamžiku mlčel. „Když nějaký duchový nebo psychický pokémon použije člověka jako prostředníka mezi pokémonem a lidmi, většinou je pak onen člověk trochu zmatený. Ale neboj se, za chvíli se to úplně ztratí,“ řečnil mladík a ve tmě pod kápí se usmál. „Odkud to všechno víš?“ zeptala se Mia a taky se usmála, i když nevěděla, že Mark udělal totéž. „Hmm, řekl bych, že s tím mám jisté zkušenosti,“ vysvětlil. „Ale teď, musíme jít spát. Ráno vyrazíme do Týkového Města. Ještě předtím snad…řekněte mi svá jména,“ vyzval je. „Já jsem Ray,“ představil se chlapec. „To vím,“ přikývl Mark. „Jak to víš?“ otázal se s podivem Ray. „Řekl mi o tobě Falkner,“ pokrčil rameny Mark. „Ty ho znáš? Jste přátelé?“ ptal se Arthur. „Tak trochu,“ přikývl nejasně Mark. „Kdo jsi ty?“ otočil se náhle na Miu. „Já se jmenuji Mia,“ představila se. „Tak i tebe znám,“ přitakal znovu Mark. „No, a já jsem Arthur, pocházím z Blankytného Města,“ řekl jejich kamarád. „Nebyl jsi v Kantové pokémoní lize?“ zpozorněl Mark. „Ano, to byl,“ potvrdil Arthur jeho domněnku, „ale moc se mi to nepovedlo,“ dodal trochu zklamaně. Mark však zakroutil hlavou. „Bojoval jsi výborně, máš mou úctu.“ Rayovi Mark připadal čím dál podivnější. „Takže, dobrou noc,“ řekl zničehonic jejich nový přítel. Pak si sedl pod strom. Zavřel oči a dál již tu noc nepromluvil. Ostatní si poněkud zaraženě vybalili spacáky a zachumlali se. Netrvalo dlouho a všichni, až na Raye, spali. Mladý trenér pokémonů si ještě prohlížel hvězdnatou oblohu a pak usnul také. *** Ráno Raye probudily skotačivé paprsky slunce, které probleskovaly mezi listy stromů. Do krásného rána cvrlikali ptáci a Arthur. Tedy, Arthur si pískal, necvrlikal. Mia se procházela kolem. „Dobrá ráno,“ pozdravil je Mark, který se náhle vynořil z lesa. „Dobré ráno,“ odpověděli všichni tři. „Jste připravení na cestu?“ zeptal se mladík, i když viděl, že Ray se ještě potýká se spacákem. „A-ano!“ řekli všichni včetně Raye. Tomu už se spací pytel podařilo složit a uschovat do batohu. Vydali se na cestu lesem. Jak se tak rozhlíželi, uvědomili si závažnou věc – v noci sešli z cesty a ztratili se. „Ty to tu znáš?“ ptala se Mia Marka s nadějí. Mark hned neodpověděl. „Upřímně řečeno, nemám ponětí, kde jsme,“ řekl nakonec. „Já se spíš vyznám v krajině na sever od Týkového Města, ale teď jsme asi na jihovýchodní straně…“ Ray, Arthur i Mia si povzdychli. „Podívejte, duha!“ řekl náhle Mark. Pak se zarazil. „Ale vždyť…“ „Jů, podívejte, kluci!“ ukázala Mia. V dálce před nimi se opravdu klenula duha. „Ale vždyť vůbec neprší,“ namítl Arthur. „To je trochu divný.“ „Ona je vůbec celá taková divná,“ řekl Ray a prohlížel si krásný úkaz. Vpředu se klenula podivná duha. Měla tři pruhy – zlatý, stříbrný a oranžový. „Pojďme k ní,“ napadlo Miu. Navrhla to ale jen z legrace. „No, třeba na jejím konci najdeme poklad,“ rýpl si Ray. „Dobrý nápad,“ řekl Mark a vydal se kupředu. Všichni tři se zarazili. Ohlédli se po sobě a vyrazili za ním.
|