Rayova pokémoní cesta

Poklad na konci duhy

Jak se nořili hlouběji a hlouběji do lesa, Mark přidával do kroku.

„Nežeň tolik!“ křikla Mia a popoběhla kupředu.

Mark však nezpomalil. Místo toho řekl: „Ta duha je vážně zvláštní.“

Až teď si Ray uvědomil, že se k duze opravdu přibližují, což bylo přinejmenším zajímavé. Duha přece vždycky byla něco, co se zkrátka nedalo dostihnout, ale tahle byla docela hmotná…

Slunce jim pálilo do týla, když dorazili na louku, ukrytou hluboko v lese. Bylo téměř přesné poledne.

Na louce před nimi se rozkládala vesnice. Bylo zde množství domků, několik statků i s políčky a dalších budov. Tou nejpodivnější stavbou však byla vesnická studna na návsi.

„No teda!“ vydechl Ray, když si uvědomil, co vidí.

Zlatá duha totiž prýštila přímo ze studny. Klenula se přes polovinu vesnice a mizela kdesi na severu za lesem. Někde tam, kde leželo Týkové Město.

„Jak je to možné?“ žasla Mia a všichni čtyři, včele s Markem, přišli blíž k podivné studni.

„Co je v ní?“ zajímal se Ray a i když se mu v tom Mia snažila zabránit, naklonil se nad zářící otvor.

Strčil hlavu do zlaté záře duhy a pohlédl dolů. Voda byla naprosto průzračná a prozářená světlem a na samém dně tak byl vidět neobvyklý planoucí předmět.

„Pojďte se podívat!“ vybídl Ray ostatní. Jeho přátelé se také naklonili a spatřili onu zářící věc.

„Tak je to ono,“ zašeptal potichu Mark, „tohle místo existuje.“

„Cože? O čem to mluvíš?“ ptal se Ray.

„A co je to tam dole?“ přihodil další otázku Arthur.

„Ocasní péro Slunečního Ho-oha,“ řekl hlas nějaké ženy.

Všichni odtrhli zrak od jiskřícího předmětu a otočili se.

Byla to mladá žena a na ruce houpala malé dítě. Na sobě měla jakési starobylé farmářské oblečení.

„Dobrý den,“ pozdravila je a s úsměvem dodala, „vítejte ve Sluneční Vesnici.“

Slunce nad nimi se již přehouplo přes pomyslnou polední čáru.

Ray, Mia, Arthur i Mark vypadali poněkud zmateně, a snad právě proto žena řekla: „Mohu vás pozvat na šálek čaje?“

Všichni s obrovskou zvědavostí přikývli.

Žena je provedla dřevěnou brankou a rozkvetlou zahradou k domku s doškovou střechou. Trenéři za ní vešli dovnitř a na její pokyn se usadili na lavice kolem stolu. Celý domek vypadal nesmírně starobyle. Jakoby se všichni ocitli v nějaké památce. Po celé sednici byly rozvěšeny hrnce, pánve a další kuchyňské náčiní. Na policích byly také spousty věcí. Mnohé z nich se už v dnešní době vůbec nepoužívaly. Ray však mezi nimi spatřil i svítilnu na baterie a Mia si mezi dřevěnými hračkami rozházenými po podlaze všimla i plastové kachničky.

„Tak tedy, vítám vás ve Sluneční Vesnici. Jmenuji se Mary a tohle je moje dcerka Lily,“ představila mladá maminka sebe i své dítko.

Všichni mlčeli. Přestože měli v hlavě plno otázek, nevěděli, co říci.

Hluchou, mírně trapnou chvíli nakonec přerušila Mia.

„Já jsem Mia, trénuju pokémony,“ řekla.

I jejím kamarádům se postupně rozvazovaly jazyky.

„Já se jmenuju Ray. Jsem trenér pokémonů jako Mia,“ představil se Miin kamarád a stejně jako ona předtím si i on potřásl s Mary rukou.

Malá Lily něco vesele žvatlala.

„Já jsem Arthur. Byl jsem hlavně trenérem, ale pomalu se stávám spíše chovatelem pokémonů, však víte…,“ pokračoval Arthur, jakoby Mary znal už bůhvíjak dlouho.

„Já jsem Morty,“ řekl Mark.

„Cože?!“ vyjekli Ray, Mia i Arthur, jak si jejich přítel potřásl rukou s paní domu.

„Co to říkáš?“ vzpamatoval se z šoku jako první Ray.

„Omlouvám se, že jsem vám to neřekl už předtím, ale… Já jsem Morty, trenér stadionu Týkového Města,“ oznámil trenér další nečekanou novinu.

„Já myslela, že se znáte?“ divila se Mary, když viděla překvapení v Rayově, Miině i Arhturově tváři.

„To my si mysleli taky,“ řekli sborově.

Mary nalila do pěti šálků čaj a postavila je před hosty na stůl. Pátý hrníček patřil jí. Posadila se na židli ke stolu a Lily si usadila na klíně. Dívenka si vzala umělohmotné autíčko a dělala ´brm brm´ po stole.

„Já, asi bych to měl vysvětlit,“ ozval se Morty.

„To bychom ti byli vděční,“ řekla kousavě Mia.

„Víte, tehdy, ten den, kdy jsme se potkali v Rozvalinách abecedy, něco jsem tam hledal. Předtím jsem se ještě kvůli jedné záležitosti stavil za Falknerem a on mi řekl, že ho den předtím přemohli dva trenéři. Vyprávěl mi o těch soubojích a musím říct, že bych je sám rád viděl. Ale to teď není důležité. Šel jsem k Rozvalinám, protože mi v poslední době hodně lidí říkalo, že Unowni se objevují mnohem častěji než dříve. Zajímalo mě tedy, co se děje, a tak jsem se k Rozvalinám vypravil. Jedna starší dáma, které si v Týkovém Městě velmi ceníme, je jasnovidka a říkala, že se brzy stane něco, co souvisí s naším městem. Že to bude něco, co už se v minulosti přihodilo. Nedokázala ovšem říci, o co se jedná, a proto jsem šel za Unowny. Doufal jsem, že dokáží předpovědět něco bližšího. A tam jsem potkal vás.“ Morty se zhluboka nadechl a pak pokračoval. „Neúspěšně jsem tam pátral několik hodin, a tak jsem si pak svou mrzutost neoprávněně vylil na vás. Omlouvám se, i když vím, že teď už je trochu pozdě.“ Morty přelétl pohledem po všech přítomných a mluvil dál. „Když se u Mii objevili Unowni, neuvědomil jsem si, co to znamená…už tehdy si ji vybrali pro přednesení celé věštby v případě, že bychom některou její část neviděli. To všechno mi ale došlo až dnes. A to je pozdě.“

Přestože Mary nevěděla, o čem mluví, poslouchala Mortyho velmi pozorně a dokonce i Lily na chvíli přestala brmbrmovat.

„Takže si myslíš, že ta věštba, kterou Unowni nakonec pronesli Miinými ústy, se týká toho, co říkala jasnovidka?“ zeptal se Arthur. Všichni byli jako na trní.

„Myslím, že ne. Myslím, že to, co bylo předpovězeno Unowny není totéž, o čem mluvila ta paní v Týkovém Městě,“ zakroutil Morty hlavou.

„A zjistil jsi něco dalšího?“ ptala se Mia. Už nemluvila nijak popuzeně.

„Ale ano, zjistil,“ přikývl Morty. „Jeden mnich z Týkového Města mi pověděl jistou věc. Ale neřekl mi ji celou. Prozradil pouze, že na světě není jen jediný Ho-oh. Není jen ten, jakého v našem městě mniši uctívají. Ho-ohové jsou legendární tvorové a nikdo neví, kde sídlí a kde se rodí. Někteří však mezi sebou bojují. Víc mi ale odmítl říci.“

Všichni chvíli tiše seděli. Potom promluvil Ray k Mary.

„Hmm, Mary, co je vlastně tahle vesnice zač?“ zeptal se. Byl si jistý, že něco z toho, co říkal Morty souvisí i s tímhle místem.

„To je velmi zvláštní. Moc lidí se sem nedostane,“ začala Mary. „Nejspíš je to tím, že Sluneční Vesnice je tu jen v čase okolo poledne.“