Rayova pokémoní cesta

Sluneční Vesnice

„Cože?!“ vykřikli nezdvořile všichni Maryini hosté.

„Je to tak,“ přikývla Mary, aby je ujistila, že slyšeli správně.

„Ale jak to?“ ptal se Ray.

„Bohužel to vlastně nikdo neví. Do vesnice se můžete dostat jen v čase od deseti minut před polednem do deseti minut po poledni. Pak se nějak uzavře a až do stejné doby dalšího dne ji nikdo nenajde,“ vysvětlila Mary. „Samozřejmě to má i své výhody, ale spíše nám to přináší problémy,“ dodala.

„A to nikdo neví, proč to tak je?“ divila se Mia.

Morty mlčel.

„Ne, neví,“ zakroutila Mary hlavou. „Nejstarší lidé, kteří ve vesnici žijí, říkají, že vesnice je prokletá, ale nevědí proč. Nejspíš to ale souvisí s tím pérem ve studni,“ domnívala se jejich hostitelka.

Arthur si až teď uvědomil, že ve vesnici kromě Mary nikoho neviděl.

„A kde jsou ostatní obyvatelé? To jsou všichni zalezlí doma?“ vyslovil Ray svérázně Arthurovu otázku.

„Část je doma, další jsou v lese a zbytek se vypravil do Týkového Města, aby prodali výrobky, které tu vyrábíme,“ řekla Mary.

„Takže se všichni vrátí až zítra?“ ptala se Mia, které to (ostatně jako všem) přišlo nadmíru podivné.

„Jen ta část, co šla do města. K naší vesnici totiž patří i kus lesa, který je také tou prazvláštní kletbou postihnut. Je to asi tím, že kousek v lese za vesnicí je věž. Byla postavena na poctu Slunečnímu Ho-oh. A právě ten pruh lesa ležící mezi vesnicí a věží má stejné vlastnosti jako vesnice,“ povídala Mary.

„A co ta věž?“ promluvil Morty.

„Jak jsem řekla. Byla postavena na počest Slunečního Ho-oh, který k nám dříve přinášel blahobyt. Ta věž taky patří k vesnici. Takže přes den také zmizí,“ odpověděla žena a pohupovala na klíně Lily, na kterou toho povídání bylo už trochu moc a tak se znovu pustila do hraní s autíčkem.

Na Rayovi, Mie, Arthurovi i Mortym bylo vidět, že mají spoustu otázek a Mary to věděla. Koneckonců, kdo by se neptal, když se dostane do takové vesnice?

„Myslím, že vás vezmu na malou procházku vesnicí,“ řekla Mary. „Stejně odsud můžete odejít až zítra v poledne, takže vám to aspoň rychleji uběhne.“

Všichni se zvedli od stolu a vyšli před domek. Lily šla s maminkou za ruku.

Mary skupinku vedla celou vesničkou, která byla opravdu malá. Kolem kruhové návsi s podivnou studnou bylo pár domů a za nimi také, ale v menším množství.

„Jak dlouho už je tu ta duhy ze studny?“ zeptal se Morty, když procházeli kolem zahrádky, na které se právě nějaká stará paní lopotila s úporným plevelem. Měla na sobě dlouhé hnědé šaty a zástěru. Bílé vlasy měla v týlu stáhnuté do uzlu.

„Dobrý den, Viktorie,“ pozdravila Mary ženu a ona zase ji.

„Dobrý, dobrý,“ pokývala hlavou paní za plotem. Pak někam odběhla a vrátila se s mísou červených bobulí. „Tumáš, Mary, Lily je má ráda,“ usmála se a podala mísu Mary přes plot. Lily jí okamžitě začala tahat za sukni, aby jí maminka dala lákavé ovoce.

„Mockrát děkuji,“ přikývla Mary a už se všichni měli k odchodu, když si Viktorie uvědomila, že Ray, Mia, Arthur a Morty nejsou zdejší.

Všichni čtyři si s Viktorií potřásli rukou a představili se a Mie babička zastrčila do vlasů bílé kvítí.

Když se vzdálili od Viktoriina domku, vzpomněla si Mary na Mortyho.

„Promiň, na co ses to ptal?“ otočila se.

„Kdy se objevila ta duha,“ připomněl jí trenér stadionu.

„Ach tak, ano. Ta se objevila právě dnes. Chvilinku před polednem,“ odpověděla Mary trochu temnějším hlasem, protože sama nevěděla, co to znamená.

Obešli celou vesničku a přitom potkali pár lidí. Všichni se tu navzájem dobře znali. Viděli dokonce i několik dětí zápasících v pokémonu. Ray by se k nim býval přidal, ale nakonec pokračoval dál v procházce s přáteli.

„Ehm, říkala jste, že vaše výrobky prodáváte ve městě?“ zeptal se Arthur a pozoroval postaršího muže, který pod stromem něco vyřezával.

„Je to tak. Většina lidí tady vyrábí věci ze dřeva. Hlavně drobnosti a menší nábytek. Lidé ve městech se po našem zboží shání,“ vysvětlila Mary s potěšením.

„To se ani nedivím,“ řekla Mia a prohlížela si překrásnou sošku zvláštního pokémona, jež stála na dřevěné lavici u domu na kraji vísky.

„To je Ho-oh,“ usmála se Mary, když viděla, na co Mia kouká. „My tady ve vesnici Ho-oh chováme ve velké úctě. Proto mu naši předkové také postavili svatyni v lese. S Ho-oh přichází do kraje štěstí a blahobyt. Ovšem, abych řekla pravdu, ani nejstarší lidé ve vesnici ho nikdy neviděli. Všichni doufáme, že se jednou objeví.“

„To je podobné jako v Týkovém Městě,“ poznamenal Morty se zachmuřeným výrazem.

„Tak mě napadá,“ ozval se Arthur jak hleděl do lesa, „může někdo odejít z vesnice, aniž by bylo poledne?“

„To ne. Jak jsem říkala, příchod i odchod z vesnice je omezený. A teď pojďte, co kdybychom se podívali k věži Slunečního Ho-oh?“

Mary je provedla hustým pruhem lesa. Zakrátko se vynořili před krásnou věží. Byla ještě o pár pater vyšší než Bellsproutí věž ve Fialkovém Městě.

„Vítejte u Paprskové věže,“ usmála se Mary, když viděla, jak na nádhernou stavbu všichni zírají.

Věž byla dřevěná. Rozmanité druhy dřeva však vytvářely nevídané kontrasty a harmonický dojem. Tmavé, téměř černé trámy se v divoké eleganci střídaly se dřevem světlým, až zlatým. Střechy s nazpět obrácenými okraji byly temně hnědorudé a úplně na samém vrcholku věže něco zářilo.

„Co to je?“ zeptali se všichni a Mia ukázala k vrcholku.

Mary mlčela.

„Tohle se ještě nikdy nestalo,“ řekla pak pomalu. Nevěřícně.

„Ale co je to?“ ptal se Ray.

„Je to socha Slunečního Ho-oh,“ řekla ohromeně Mary a nespouštěla z ní oči. I v očkách její dcerky se odrážel jas sochy.

„A proč tak září?“ zeptala se Mia s neskrývaným zájmem.

„To nevím,“ řekla Mary zmateně.