Rayova pokémoní cesta

Tajemství pod pavučinou

Byla vlahá noc a celá Sluneční vesnička spala. Přestože ji nikdo, kdo se právě nenacházel ve vesnici, nemohl vidět, do tmy zářila socha Slunečního Ho-oh. Spočívala na samém vrcholku jeho svatyně a její zlatá záře se rozplývala nocí.

Celý Maryin domek spal. Vlastně téměř celý. Zatímco naši přátelé, Mary i její dcerka klidně oddychovali, byl zde jeden tvor, který nespal. Jistý Gastly. Prohledával celý dům. Znepokojeně nahlížel do každého místečka – od sklepení až po půdu. A právě tam našel to, kvůli čemu nemohl spát.

Pokémon se potichu vrátil ke své trenérce. Jemně Miu probudil.

„Co-Co se děje?“ zeptala se Mia svého pokémona. „Chtěla bych spát, Gastly,“ dodala ospale a mžourala na jeho neklidný obličej.

Gastly se zatočil ve vzduchu a rozletěl se směrem k chodbě, ze které vedlo schodiště nahoru na půdu.

„Kam to letíš?“ podivila se Mia a vylezla z postele. Ona, Mary a Lily spala každá v jedné posteli, zatímco Ray a Arthur spali na zemi ve spacácích. Morty spal vsedě opřený o zeď.

„No jo! No jo, už jdu,“ šeptla Mia spěšně, když viděla, jak Gastly nepokojně poskakuje.

Gastly letěl schodištěm vzhůru a bosá Mia musela brát studené schody po třech, aby mu stačila.

U dveří na půdu se Gastly zastavil. Z malého okénka ve stěně nad schodištěm sem pronikalo matné světlo.

„Ale Gastly, tohle je Maryin dům. Nemůžu si tady chodit jak chci,“ namítla Gastlyho trenérka. Pokémon kroužil kolem starobylé kliky a upíral na ni své velké oči.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec ztrápeně Mia. Neochotně zabrala za kliku.

Na takhle vrzající dveře snad ještě nikdy nenarazila. A bylo to taky to poslední, co teď potřebovala.

„Ajajaj,“ sykla s přimhouřenýma očima a proklouzla na půdu za Gastlym.

Podle vrstvy prachu a pavučin ležící na podlaze se dalo soudit, že sem už hodně dlouho nikdo nevkročil. Mia se od dveří rozhlédla. Podkroví bylo plné dávno nepoužívaných věcí. Lesknoucí se kyvadlo stojacích hodin v koutě se kupodivu ještě houpalo. U vikýře ve štítě domku přímo naproti Mie stála mohutná truhla pokrytá prachem. Podél stěn byly naskládány knihy, nábytek a další harampádí.

Gastly se rozletěl k truhle, jíž ozařovalo nazlátlé světlo přicházející vikýřem.

„Počkej na mě, Gastly!“ zaúpěla úzkostně Mia. Trochu se tady bála. A tak rychle vykročila za svým pokémonem.

Jestli dveře na půdu vrzaly strašlivě, pak prkna v podlaze byla stokrát horší.

„Tak jestli při tomhle kraválu neprobudím celý dům, tak to bude zázrak,“ povzdychla si Mia a došla tak až ke Gastlymu. Náhle oba něco zaslechli. Byly to kroky na schodech. Dole se zřejmě někdo probudil a šel se podívat,co se na půdě děje. Mia s Gastlym rychle skočili za veliké staromódní zrcadlo. Právě včas.

Dveře na půdu se s příšerným zvukem otevřely.

„Do háje,“ špitla osoba, která se v nich ve světle svíčky objevila. V jedné ruce držela svícen a v druhé pánev. Mia si v tu chvíli uvědomila, že nechce skončit v nemocnici.

„Je tu někdo?“ zeptala se Mary a s pánví v pohotovostní poloze vešla na půdu.

´Já nechci umřít!´ proběhlo Mie hlavou, a tak usoudila, že bude lepší se ukázat. Pomalu vylezla ze svého úkrytu.

„Mio?!“ vyjekla Mary překvapeně.

„Ehm, promiňte,“ omlouvala se honem Mia. „Já, víte, omlouvám se, ale tady můj Gastly mě sem přivedl a já nevím proč.“

Mary si oddychla, sklopila svou ´zbraň´ a zamířila přes půdu k Mie. Ozvaly se další zvuky vrzající podlahy.

Gastly mezitím zuřivě narážel do truhly pod oknem.

„Co to dělá?“ zeptala se Mary a posvítila na Gastlyho svíčkou. Na Miu už se nezlobila. Byla ráda, že pánev nemusela použít.

„Proto jsi mě sem vedl, Gastly? Abys mi ukázal tu truhlu?“ zeptala se Mia, přestože si byla jistá Gastlyho nesouhlasem. Ten se zavrtěl přesně tak, jak Mia čekala.

„Je něco v té truhle?“ otázala se Mary a Gastly horlivě přikývl.

„Copak vy nevíte, co tam je?“ divila se Mia. „Je to přece vaše truhla,“ dodala.

„Patřívala mé prababičce,“ řekla Mary, „ale nikdy se nám ji nepodařilo otevřít.“

„Co se děje?“ ozval se za Miou a Mary Rayův ospalý hlas. Hned za ním ve tmě schodiště stáli Arthur s Mortym. Nejspíš je všechny probudila ta vrzající prkna.

„Gastly nám chce něco ukázat,“ vysvětlila Mia a sama ukázala na svého pokémona.

Chlapci se chystali vykročit přes půdu ke Gastlymu, ale Mary je zastavila.

„Ne, ne! Ať nevzbudíme Lily!“ vyjekla prosebně.

Náhle se zezdola ozval pláč.

„Ach,“ hlesla Mary a rázně přešla půdu. Prošla dveřmi a sestoupila po schodech dolů. Za chvíli se vrátila s Lily v náručí.

„Ona by už neusnula, když tu budeme pořád chodit,“ řekla Mary na vysvětlenou, když se na ni všichni tázavě podívali.

„Bubák!“ vyvalila Lily náhle oči a malým prstíčkem ukázala na Gastlyho.

Mary se usmála. „Ano, bubák. Přesně tak, Lily.“

Teď, když se už nemuseli obávat, že někoho vzbudí, přišli všichni blíž k truhle.

„Tak to otevřeme,“ navrhl Arthur.

„To asi nepůjde. Už jsme to zkoušeli dříve, ale nešlo to,“ zakroutila Mary hlavou a Lily se se svým ´bubák´ připojila k diskusi. Zřejmě se jí to ponocování líbilo.

Mia se sehnula k zámku truhlice.

„Chybí klíč,“ oznámila a paní domu přikývla.

„Vím, že bychom ten zámek mohli rozbít, ale…,“ kousla se Mary do rtu.

„Nic rozbíjet nebudeme,“ pravil Morty klidně a ukázal na Gastlyho. „Tvůj pokémon klíč už našel, Mio.“

Všichni se otočili k duchovi. Zářily mu oči a on svými nadpřirozenými silami odkrýval prkno v podlaze. Mia do otvoru strčila ruku a vytáhla malý klíček.

„Tak tohle nás nenapadlo,“ řekla obdivně Mary. „Totiž, prababička prý byla hrozně jedinečná osobnost a tak by prý nikdy neukryla nic do nějaké jednoduché skrýše. Právě proto jsme prohledali i ta nejnemožnější místa, ale klíč jsme nenašli. Nikdo by totiž nečekal, že ho ukryje tak jednoduše,“ usmála se Mary.

Mia už mezitím strčila klíč do zámku a ten cvakl.

„Výborně,“ řekla Mary napjatě.

„Výbouně,“ zopakovala Lily.

Jak Mia odklápěla víko truhly, napjetí se stupňovalo. Přestože na to byli všichni připraveni, úplně nadskočili, když se truhlice se skřípnutím otevřela dokořán a odhalila tak svůj obsah. I když vlastně neodhalila nic. Alespoň na první pohled.

„Teda, fuj,“ řekla Mia s odporem, když nahlédla do truhly. Jako všechno na půdě, byla truhlice plná prachu a pavučin. Světlo ze sochy Ho-oh, které se sem linulo z nedaleké věže pak spleť vláken trochu prosvětlilo. A v množství dalších věcí tak odhalilo jakousi knihu.

Přestože to Mia dělala nerada, sáhla do pavučin a předmět z nich vysvobodila.

„Fuj,“ řekla Lily a mávala ručičkama.

„Do toho, otevři to,“ pobízeli Miu ostatní. Mia tázavě pohlédla na Mary, ale ta přikývla. „Do toho,“ pobídla ji a Mia poslechla.

S obrovskou zvědavostí knihu otevřela.