Rayova pokémoní cesta

Ze zažloutlých listů

Starobylé stránky byly počmárané spoustou nápisů a obrázků.

Mia knihou vzrušeně listovala a úplně tajila dech, snad aby se jí v rukou nerozsypala. Narazila v knize na dlouhé psaní.

„Co se tam píše?“ zeptala se Mary a podala Mie svícen, aby lépe viděla. Potom smetla z rozpadajícího se houpacího křesla vrstvu prachu a posadila se. Lily si posadila na klín.

I Ray, Arthur a Morty si sedli. Podařilo se jim najít velkou starou lavici.

Mia se dala do čtení:

„Kdysi, asi před čtyřmi sty lety odehrál se velký souboj. Souboj dvou pokémoních fénixů – souboj Duhového a Slunečního Ho-oh. Duhový Ho-oh, jemuž lidé z Týkového Města postavili svatyni, přelétával právě nad Sluneční Vesnicí. Z daleka od východu však náhle přiletěl Ho-oh Sluneční – tvor, jež byl uctíván lidmi z vesnice, a proto mu také dlouho předtím postavili věž.

Když Duhový Ho-oh přilétal, za jeho křídly se tvořila sedmibarevná duha. Když však přilétal Sluneční Ho-oh, přinášel jasný slunce svit a duha jeho tři barvy měla – zlatou, stříbrnou a oranžovou. Duhový Ho-oh vyzval Slunečního na souboj, poněvadž podle něj v tomto kraji uctíváni nemohli být dva fénixové. Ačkoliv byl Sluneční pták mírumilovný tvor, výzvu přijal a boj začal. Plameny a zkáza, kterou oba práci dštili, nebrala konce. Obloha se barvila ohněm po mnoho dní. Souboj se přesouval, jak se jednomu ze soků zatlačiti toho druhého jinam podařilo. A tak nakonec Týkové Město stálo v plamenech. Duhový Ho-oh však nebral ohled na lidi, kteří mu vystavěli svatyni a dál s Tvorem slunce bojoval. Ani jeden z Ho-oh nebyl unaven. Sluneční pták si však uvědomoval hrůzu, kterou oba dva napáchali. Přestože sám boj nezačal, rozhodl usmířit se tak, aby zápas byl bez vítěze a oba ptáci měli vlastní uctívající. Proto si zlaté ocasní péro vytrhl a jako znak usmíření svému soku ho podal. Duhový Ho-oh však mír krutě odmítl. S křikem plivl na předmět a ten se rozzářil spalujícím žárem. Oslepující světlo zmizelo až tehdy, když předmět padajíce dotkl se hladiny studny Sluneční Vesnice. Dopadl na její dno a to způsobilo prokletí. Jakožto je studna srdcem vsi, bude i poledne srdcem Sluneční Vesnice. Ona celá prokleta byla i s kusem lesa a věží. Nikdy ji tak neuvidí tvor, jenž sem v čase poledním nepřijde a jen tehdy se do vesnice a z ní může někdo dostat.

Sluneční Ho-oh, rozezlen činem svého soka, zapálil Cínovou věž, chloubu Týkového Města. Nebohá však měla brzy čelit dalšímu ohni – tentokrát však ohni svého pána. Potom Sluneční Ho-oh odletěl. Avšak kletba zůstala. Každých sto let se den před souboje výročím rozzáří socha Slunečního fénixe na vrcholu jeho svatyně a barvou vzplane i péro na dně studny. Zlatavá duha věštit bude, že den následující se boj bude opakovat – možná se všemi hrozivými následky. Však v den výročí souboje – a pouze na tento jeden den – se také zruší kletba. Vesnice tak bude jeden den, od půlnoci dne, kdy se rozzáří socha až po půlnoc dalšího dne, přístupná kdykoliv.

Vyhraje-li výroční a tak i celý čtyřsetletý souboj Duhový Ho-oh, pak vězte, že vesnice se rozplyne se všemi, kdo v ní se právě nacházet budou. Vyhraje-li však Ho-oh Sluneční, z povrchu zemského smeteno bude Týkové Město. Skončí-li souboj nerozhodně, vyčerpáním obou pokémonů, vrátí se oba dva za dalších sto let, aby souboj pokračoval. Přijme-li však Ho-oh Týkového města dar usmíření, kletba bude sejmuta a Sluneční Vesnice se stane obyčejnou se všemi, kdo do ní patří.“ Mia se zhluboka a rozechvěle nadechla, aby mohla pokračovat. Kniha se jí přitom třásla v rukách stejně jako hlas v hrdle.

„Onen pradávný požár, jenž po souboji zůstal, se nakonec uhasit podařilo, ale vše, co jím zasáhnuto bylo, shořelo. Snad štěstí se slitovalo nad temným osudem místa, nedlouho po odletu bojovníků se dalo do deště. Ten pomohl oheň udolat. Spousty let však trvalo, než kraj se vrátil do stavu původního.

Zapsáno podle vidění Cynthie z domku s Červenobobulovým stromem.“

Miin hlas utichl. Všichni byli zděšeni tím, co v knize stálo. Temná minulost odhalila příčinu podivnosti vesnice.

„Proto dnes nikdo neví, proč se vesnice objevuje jen v poledne. Ta kniha tu byla zavřená desítky, ba stovky let, a nikdo to nikdy nepřečetl,“ mluvila rychle a s děsem v očích Mary, jakoby se to snažila dostat ze sebe co nejrychleji. Se stejným výrazem pak pohlédla vikýřem ven, na věž, kde zářila socha Ho-oh.

„Kolik let je nejstaršímu člověku ve vesnici?“ zeptal se Arthur. Vrtalo mu hlavou, proč o tom nikdo nevěděl.

„Devadesát-osm. Nejstarším člověkem ve vesnici je Viktorie, kterou jsme potkali. Ona je zřejmě i vnučkou oné Cynthie. Červenobobulový strom zde totiž roste jen v její zahradě,“ odpověděla Mary bílá jako křída a stále zdrceně hleděla z okna.

„To je ten důvod, proč dnes nikdo nemůže říct, co se každých sto let děje. Nikdo to ještě nezažil,“ přikývl Arthur.

Svíčka postavená na podlahu už téměř dohořela a Lily usnula.

„To ale znamená, že když dnes září socha a studna, zítra dojde k souboji,“ řekl Morty pomalu.

„A tak zmizí Sluneční Vesnice nebo Týkové Město,“ přikývla Mia, ukládajíce knihu zpět do prachu truhly.

„Tak to ale přece skončit nemusí!“ uvědomila si Mary s nadějí v hlase. „Nemusí to skončit zmizením všech těch lidí, pokémonů a domů. Když se Ho-oh usmíří, bude vše v pořádku!“

„Na to ale bohužel nemůžeme spoléhat,“ řekl Morty přiškrceně. I on měl strach, co se stane. Měl strach o Týkové Město, o Sluneční Vesnici… „Musíme to oznámit všem lidem, kterých se to týká. Čili se to musí dozvědět všichni obyvatelé Sluneční Vesnice i Týkového Města.“

Stojací hodiny v koutě náhle začaly odbíjet. Byla půlnoc.

„Tak to začíná,“ řekl truchlivě Ray.