Rayova pokémoní cesta

V pohotovosti

„Dobře. Nesmíme ztrácet čas. Musíme všem lidem žijícím tady a v Týkovém Městě říct, aby se pro jistotu na zítřejší den někam vystěhovali,“ rozhodl Ray.

„Vystěhovat Týkové Město bude hodně těžké…,“ povzdychl si Morty, „ale nic jiného nám nezbývá,“ musel dodat.

„Dobrá, my to rozhlásíme po vesnici,“ přikývla Mary, „ale Týkové Město leží příliš daleko!“

„Nemůžeme stihnout ohlásit to všem!“ zhrozila se Mia. „Bude trvat dlouho než se tam po cestě vůbec někdo s touhle správou dostane!“

„Pomůžu vám,“ ozvalo se za oknem.

Z oblohy se s tichým šelestem křídel snesl Skarmory. A na něm seděla…

„Winona?“ vyvalil oči Ray. „Co tady děláš?“

„Na to teď není čas,“ zakroutila hlavou. „Morty, my dva poletíme do města a rozhlásíme to,“ řekla pevně Winona.

Morty přikývl. Vylezl otevřeným vikýřem a posadil se na Skarmoryho za Winonu.

„Zatím nashle a hodně štěstí,“ řekli oba trenéři a pokémon je odnesl do noci.

„Neztrácejme čas,“ připomněla Mary a svižně přešla vrzající podlahu. Sešla dolů po schodech a vrátila se s několika plášti. „Venku je chladno,“ pravila a rozdala jim oblečení. Malou Lily překryla silnou přikrývkou a nechala ji spát v houpacím křesle.

Všichni čtyři se narychlo obuli a pak vyšli ven do chladného nočního vzduchu.

„Já s Arthurem půjdu na východní stranu vesnice a Ray s Miou na západní. Obejděte všechny budovy a vysvětlete každému, co se děje. Kdyby vám snad někdo nechtěl věřit, ukažte mu tu knihu, dobře?“ organizovala Mary.

„Jdeme na to,“ přikývli ostatní.

Rozdělili se a každý šel okamžitě k nejbližšímu domu.

„Zajímalo by mě, proč lidé Ho-oh uctívají, když jim přináší takové trápení?“ nadhodil Ray, jak rázoval ke dveřím.

„Mary přeci povídala, že podle legend přinášejí blahobyt,“ odpověděla Mia a rázně kráčela po trávníku.

„Jo, legendy…,“ povzdychl si Ray a zaklepal na dveře.

Za oknem uvnitř domu se objevila postava se svíčkou v ruce a dveře se za okamžik otevřely.

„Co tady chcete?“ zeptal se nevrle muž mohutné postavy. „Je skoro půl jedný v noci!“

Ray s Miou se okamžitě vrhli do vysvětlování a dívka vše dokumentovala příběhem v knize.

Muž vzbudil celou rodinu. On, jeho dva téměř dospělí synové i jeho žena se pak rozprchli po vesnici, aby pomohli Rayovi, Mie, Mary a Arthurovi varovat ostatní.

„Výborně,“ řekla si Mia, „tak to bylo snadné.“

„Pojď k dalšímu domku,“ ukázal Ray na malou chalupu se zahrádkou.

Do hodiny byla téměř celá vesnice na nohou. Mezi domky poplašeně běhaly staré babky v papučích a se svíčkou v ruce a rozhlašovali zprávu těm, co to ještě nevěděli.

„Doufám, že to jde stejně dobře i v Týkovém městě,“ povzdychla si Mia. „Hmm, kde je Mary?“ zeptala se Arthura, který přikyvoval na její první poznámku. Okamžitě jí odpověděl.

„Je u Viktorie,“ řekl. „Prý tam můžeme za nimi.“

„A co se děje?“ vyzvídal Ray.

„Když jsme byli s Mary blízko jejího domku, zjistili jsme, že i ona ví, co se dnes stane. Mary mi vysvětlila, že Viktorie umí vidět do budoucnosti. Zřejmě takové nadání zdědila po Cynthii, její babičce. A…“

Mia mu do toho vtrhla. „Tak rychle za nimi!“ řekla, drapla oba chlapce za ramena a vydala se k domku s Červenobobulovým stromem.

Ray zaťukal na dveře. Bylo slyšet šoupání židle, jak někdo vstává od stolu. Pak se otevřely dveře. Stála v nich Mary. „Jen pojďte dál,“ přikývla a uvolnila jim cestu. Všichni se nahrnuli do domku a posedali si na lavice kolem dřevěného stolu. U něj už seděla Viktorie a rozhazovala po stole oblé kamínky se spoustou znaků. Světnice byla osvětlena jen jedinou svíčkou na stole.

Viktorie chvíli sledovala oblázky a pak promluvila.

„Vidím jen to, co už bylo řečeno. Boj obou ptáků a..ale teď, teď… Vidím oheň a zničený les. Spoustu světla, záblesky…“ stará paní hluboce oddychovala a její hosté z ní nespouštěli oči.

„To je to, co se stane?“ zeptala se Mary potichu. Viktorie zasmušile přikývla. „V-Vidíte naší vesnici? Je tam?“ Mary, stejně jako všichni ostatní, seděla jako na trní.

„Nevidím nic, jen oslepující světlo,“ zakroutila hlavou jasnovidka. Pak se jí náhle rozšířily oči. „Ale…nyní...ano. Vidím, vidím…“ Viktorie se zarazila. Plamen svíčky, odrážející se v jejích očích, jakoby nabyl novou, zlověstnější barvu. „Vidím oběť,“ řekla strnule. Raye zamrazilo.

„Oběť?!“ Mie se sevřelo hrdlo.

„Kdo, kdo je to?“ zeptala se Mary opatrně. Arthur jen přihlížel, neschopen slova.

Viktorie zvedla oči a pomalu jimi přejela po všech přítomných. Na každém z nich chvíli visela pohledem. Smutným pohledem staré dámy. Pak se podívala na Mary a rychle sklopila zrak ke kamenům. V jejích šedomodrých očích se objevila slza. Stará paní spatřila něco, co nechtěla.

„Už nevidím nic,“ řekla a zbrkle shrábla oblázky, takže jí několik z nich spadlo na zem. Ray se sehnul, ale ona mu chytila ruku. „Ne ne, chlapče. Já si to posbírám, děkuji.“ Klekla si na podlahu a rychle uložila všechny kameny do koženého váčku. Ray, Mia, Arthur a Mary na sebe jen zaraženě hleděli.

O pár minut později už opět stáli venku v chladné noci. Nikdo se už o Viktoriině výkladu nezmínil.

„Hmm, snad to jde stejně dobře i v Týkovém Městě,“ povzdychla si Mary, když se rozhlížela po všech domcích, ve kterých se svítilo.

„Doufejme,“ přikývl Arthur.

Po tom, co se dnes v noci dozvěděli pravdu o vesnici, už nikdo nemohl spát. Většina obyvatel se shromáždila na návsi kolem studny, jež do noci plála tříbarevnou duhou. Lidé stáli okolo, divili se, tlachali a dohadovali se, jak to všechno skončí a co to má vlastně znamenat. Objevil se dokonce i názor, že to celé je jen hloupý žert. Okamžitě však byl zamítnut tou moudřejší částí vesnice.

„Co můžeme dělat teď?“ ptal se Ray.

„Asi bychom se měli jít trochu připravit a pomoci ostatním,“ odpověděla mu Mary. „Myslím tím připravit se…na nejhorší,“ dořekla a hlas se jí zlomil.

***

Na východě světlala obloha a ačkoli bylo tak brzy ráno, lidé z vesnice si už stěhovali své nejdražší a nejmilovanější věci pryč ze svých domovů.

I Ray, Mia, Arthur a Mary byli na nohou. Nestarali se však o sebe. Sháněli každého vodního pokémona, který se v okolí nacházel, aby v případě, že se boj obou pokémonů bude odehrávat u vesnice, mohli hasit možný požár. Dokonce i Viktorie, nejstarší obyvatelka vesnice, se už v noci vydala do lesa shánět pomoc pokémonů. Věděla přesně, jakého pokémona na pomoc přivolat…

Kolem jedenácté hodiny se vyhladovělí obyvatelé shromáždili okolo vesnice. Položili po jejím obvodu klády, aby se vědělo, za jakou hranici se už pro bezpečnost nesmí. Po celém lese byli také rozestavěni vodní pokémoni, aby mohli hasit zárodky požárů. Na několika místech byli i hlídky. Lidé, kteří zastávali takovou úlohu, měli u sebe velké hlásné rohy, aby na ně mohli zatroubit, až uvidí blížící se Ho-oh.

Ve vzduchu se vznášelo nepříjemné napětí.