Rayova pokémoní cesta

Osud určí plamen

V půl dvanácté už i Ray, Mia, Arthur a Mary stáli mimo vesnici. Všichni lidé i pokémoni hleděli k východu a k severu. Očekávali přílet tvorů, kteří jim určí jejich další osudy.

Do příšerného ticha náhle zazněl roh nejvzdálenější východní hlídky. Sluneční Ho-oh se blížil.

Malé děti se choulily ke svým rodičům, kteří zděšeni hleděli k obloze.

Podle slunce bylo již téměř přesné poledne.

Ozvalo se druhé zatroubení. Zatroubení rohu, jehož držitel byl velmi blízko vesnice. Nikdo nechtěl věřit tomu, co se právě chystalo. Celé to bylo jako noční můra, ze které se nikomu nedaří probudit se.

Slunce vstoupilo do nadhlavníku. Záře sochy a duhy ze studny náhle prudce narostla. Za Paprskovou věží se vynořil zářící tvor.

Sluneční Ho-oh pomalu, majestátně plul vzduchem, uvědomujíce si všechny lidi a pokémony pod sebou. Za svými křídly zanechával zlato-stříbrno-oranžový pruh. Ray vzhlédl a ostatní také. Překrásný pokémon zalitý oslnivým jasem se potichu vznášel nad studnou. Přestože měl perutě zeleno-červené, proudila z nich zlatá duha.

Tichý, posvátný úžas lidí protrhlo další zatroubení. Duhový Ho-oh Týkového Města přilétal.

Oči lidí i Slunečního fénixe se obrátili k severu.

Další zatroubení.

Nad stromy se v sedmibarevné záři objevil druhý ohnivý pokémon. Duhový Ho-oh. I on za svými křídly zanechával duhu. Ovšem naprosto odlišně zabarvenou, než jakou tvořil Sluneční Ho-oh. Oba ptáci se od sebe lišili jen barvou duhy a pruhem peří na krku. Ten měl Duhový Ho-oh zelený, zatímco jeho sok se pyšnil pruhem zlatým.

Obě duhy visely ve vzduchu a lidé pod nimi téměř nedýchali. Tohle bude konec, nebo nový začátek.

Náhle, bez varování, vrhl Duhový Ho-oh na Slunečního proud plamenů. Sok ale náporem větru plameny obrátil a zasáhl tak Duhového ptáka. Ten se vrhl do opravdového boje.

Duhový Ho-oh zatnul pařáty do těla Slunečního. Druhý pták ho bolestivě klovnul do hrudi a vytrhl se mu. Chrstnul na soka plameny a ten udělal totéž. Lidé pod nimi si zakryli tváře před nesnesitelným žárem. Žhavé jiskry se s výbuchem roznesly do okolí. Pokémoni měli okamžitě co hasit.

Z lesa se spěšně přihnaly hlídky s rohy. Zůstaly stát na okraji vesnice.

Ho-oh se rozletěli proti sobě. Jeden útočil. Druhý se vyhnul. Plameny zahalily Slunečního. Vrhnul se rychle k zemi. Jeho soupeř s křikem za ním. Sluneční fénix se otočil a vyslal plameny. Duhový do něj vrazil. Mia vyjekla zděšením nad brutálností souboje.

Oba ptáci znovu vyletěli k obloze. Sluneční vydal hlasitý řev a vrhl se na Duhového Ho-oh. Ten odkudsi ze vzduchu spustil hromadu kamení. Sluneční Ho-oh se hbitě otočil. Zaplály mu oči, ale nic jiného se nestalo. Duhový mu znovu zaťal pařáty do těla. Strašlivé výkřiky obou bojujících i lidí pod nimi naplňovaly už tak horký vzduch. Zafoukal vítr. Zdaleka se blížila záře.

„Co je to?!“ vykřikl někdo.

Ohromná světelná koule srazila Posla duhy k zemi. Sluneční se snesl dolů a uchopil ho pařáty. Prudce s ním uhodil o zem.

Duhový Ho-oh se ale vzchopil. Roztáhl křídla a jeho oči zazářily stejně jako oči jeho protivníka. Potom do sebe oba prudce narazili a zaryli své pařáty do peří soupeře. Třpytící se pírka se pomalu snášela k zemi. Objevila se další záře. Slunečního ptáka zasáhla zářící koule. Vzápětí i Duhového srazila taková záře. Oba ptáci však neúnavně znovu vystoupali na oblohu.

„Copak to nikdy neskončí?!“ vykřikla plačtivě Mia. Všichni sledovali boj nad sebou. Někteří se snažili utéci do lesa, ale oheň jim to nedovoloval.

Soupeři znovu prudce vyrazili proti sobě. Duhovému Ho-oh se podařilo Slunečního bolestivě stisknout. Mrsknul s ním o zem a vychrlil na něj plameny.

„To vypadá zle!“ vykřikl Ray.

„Dost! Přestaňte!“ křičela marně Mary.

Souboj se obrátil. Teď to byl Sluneční Ho-oh, kdo měl potíže. Pokaždé, když se pokusil vstát, srazil ho Duhový plamenným proudem zpět.

Les kolem vesnice hořel a pokémoni ho nestačili hasit.

„Lily, pojď blíž ke mně,“ řekla Mary a natáhla ruku za sebe, aniž by odtrhla oči od souboje.

„No tak, neslyšelas?! Pojď…“ Mary zbledla. V očích se jí odrážel oheň z oblohy a hlavou jí probíhala krutá pravda. „Ne. To ne! Proboha! Proboha, to ne!“ vykřikla vyděšeně, když si uvědomila svou chybu. „Lily zůstala v domě!“

Požár zahučel. Sluneční Ho-oh prohrával.

Třesoucí se Mary se vrhla do vesnice.

„Mary, stůj!“ vykřikli ostatní. Podařilo se jim strhnout ji zpět.

„Nemůžeš tam! Vesnice už brzy zmizí!“ vykřikla Mia se slzami na krajíčku.

„Je tam Lily! Je tam Lily!“ křičela Mary zoufale a z očí se jí valily slzy. „Pusťte mě! Pusťte mě! Musím ji zachránit! Je tam moje dcera!“

„Nemůžeš tam, jinak to…,“ Rayovi se zlomil hlas. ´Nepřežiješ´ zaznělo mu hlavou.

„Proboha! Ne! Prosím! Musím pro Lily!“ křičela Mary a vzlykala. Zmítala se v hrůze, jakou prožívala jako matka. Jako matka, která udělala hrozivou chybu…

Další výbuch ohně. Všude bylo plno kouře.

„To ne! Nemůžu ji tam nechat!“ Mary se vysmekla.

„STŮJ!“ vykřikli bezmocně ostatní.

Mary však běžela dál.

Vysoko nad ní se Sluneční Ho-oh zmohl k útoku, ale jeho soupeř ho srazil zpět. Hluboko v lese byla už Viktorie blízko tomu, koho hledala. Sama bloudila dýmem, slzely jí oči…

Mary otřásající se vzlyky a výčitkami s křikem běžela k domu, ze kterého se ozýval dětský pláč.

Oheň spaloval stromy a hučení požáru bylo tak strašlivé!

Dnešní den byl zřejmě pro Sluneční Vesnici tím posledním.

Ray se vrhl do vesnice. Mia ho strhla zpět.

Nešťastná Mary doběhla ke svému domu. S pláčem vztáhla ruku ke klice.

Sluneční Ho-oh se s potrhaným peřím zmoženě bránil svému soupeři.

Mary zakřičela. Bylo to poprvé, co všichni obyvatelé otočili hlavy k ní.

Závan větru. Něco neviditelného ji táhlo pryč od domu. Pryč z vesnice, pryč od její dcery.

„Ne! Ne! Pomozte jí někdo! Pomozte!“ vzlykala Mary, zuřivě se vzpíraje neviděnému.

Dveře jejího domku náhle rozrazil paprsek.

Přestože téměř nevnímal okolí, spatřil Sluneční fénix děs pod sebou. Plačící Mary, vyděšené lidi a pokémony… Žár hořícího lesa tlačil všechny zpět do vesnice.

„Něco se musí stát!“ vykřikl zoufale Arthur.

Tajemný někdo dovlekl Mary za hranici z klád. Snažila se dostat se zpět za svou dcerkou.

Mia si vzpomněla na slova Viktorie. ´Vidím oběť´. Zděsila se.

„Prosím!“ vykřikla Mary. Zarudlýma očima hleděla k domku.

Jeho střechu však náhle něco prorazilo. Otvorem ven vyletěl malý plačící človíček. Byla to Lily.

„Jak je to možné?!“ ozvalo se odněkud z davu.

Malá dívenka letěla k nim. Pak Lily skončila v náručí své zoufalé matky.

„Děkuju! Děkuju!“ Mary k sobě pevně tiskla své dítě. „Ach, Lily! Promiň! Promiň mi to!“ rozplakala se.

Dýmem, jenž zahaloval oblohu, problesklo světlo. Pak se ozval hrom.