Rayova pokémoní cesta

Světlo z vidění

Z těžkých mračen, která sem přitáhla, začalo pršet.

Ten déšť Ray poznal.

Viktorie to dokázala. Našla pokémona, kterého hledala.

Z černé a rudé oblohy sjel znenadání další blesk. Prudce a nelítostně srazil Duhového Ho-oh, který stále útočil na téměř vyčerpaného soka. Teď však přestal.

Odkudsi z mraků a blesků se vynořil pokémon. Zlatá srst s černými pruhy, mrakům podobná hříva, ocas s hvězdicí na konci a dlouhé zuby. Hleděl na Ho-oh z Týkového Města planoucím pohledem plným odporu. Jak mohl ten fénix útočit na vyčerpaného soupeře?! Vydal řev, silný jako hrom bouře a pak prudkým skokem zmizel v lese.

Déšť sílil a děsivý požár skomíral. Odhaloval tak zkázu, kterou oba ptáci způsobili. Suicuneův déšť však udělal ještě něco.

Obyvatelé dusící se v kouři vzhlédli k temné obloze. Déšť ještě zesílil a zpoza mraků vysvitlo slunce. Duha Slunečního Ho-oh se vlnila. Stejně jako Duha Ptáka Týkového Města.

Ozvalo se trojí zavytí. Jedno nepochybně patřilo Suicuneovi, další zřejmě tomu tygrovitému pokémonovi, ale to třetí…? Obě duhy pomalu splynuly v jednu. Ta jediná pestrá stuha se rozzářila. Pradávný spor, symboly moci a tři legendární pokémoni vrátili Ho-oh sílu. Oba se vznesli k nebi. Ne však, aby bojovali. Ze Sluneční studny vyletěl vzhůru prokletý dar usmíření. Duhový Ho-oh ho chvíli pozoroval. Potom ho pomalu uchopil do zobáku a oba ohniví pokémoni se poklonili.

„Usmířili se?!“ vykřikl Ray. Nevěřil tomu.

„To znamená, že Sluneční Vesnice ani Týkové Město nezmizí!“ vykřikla Mary šťastně a Lily se rozesmála.

Napětí, které od půlnoci narůstalo, odevzdalo svou vládu klidu. Obyvatelé si oddychli.

Duhový a Sluneční Ho-oh se vznášeli nad vesnicí. Záře ze studny i záře sochy na vrcholku Paprskové věže pohasla.

Duhový Ho-oh pomalu slétl k zemi a položil do trávy péro. Požár uhasl a mračna se pomalu rozplývala. Na vesnici zasvítilo klidné sluneční světlo.

Ray, Mia, Arthur, Mary s Lily i ostatní obyvatelé se usmívali.

„Ale co bude s lesem?“ povzdychl si nějaký starý muž. Všichni se rozhlédli po zčernalých zbytcích kdysi krásného, hustého lesa. Teď zde byla jen mrtvá a smutná krajina. Odrážela tak vše zlé, co se událo.

Rayův batoh se náhle rozzářil. Čiré světlo vycházelo přímo z nitra batohu.

„Co se to děje?“ podivila se Mary.

Ray vyndal onu zářící věc. Byla to Liechi bobule.

„Zasaď ji,“ pobídl ho Arthur.

Rayovi to bylo jasné. Vzpomněl si na sad pana Gunara a na jeho nejstarší strom. Vykročil ke studni. Vyhloubil u ní rukou jamku. Vložil do ní zářící bobuli a zahrnul ji půdou promáčenou deštěm. Potom se vrátil k ostatním.

Ho-oh i obyvatelé napjatě čekali.

Ozvalo se lupnutí. Ze země na návsi se vynořil první střapatý list. Zářil jako paprsky teplého slunce a jako blyštící se led zároveň. Pak se rozvinul další list, a po něm třetí.

Od malého semenáčku se náhle rozlilo bílé světlo. Zářící kořeny se plavnými pohyby rozletěly půdou lesa, doprovázeny svištivými zvuky. Ho-oh zpívali a kroužili nad studnou a pod nimi zářil mladý stromek. Květiny a stromy lesa znovu ožily. Obrazily novými listy a výhony, vyvstávajícími v bílém světle jako stopy ve sněhu. Semenáček uprostřed Sluneční Vesnice nepřestával léčit.

Les se vrátil do své svěží barvy a světlo pohaslo. Nevinně a čistě vypadal stromek, jenž rostl u studny.

Oba fénixové se poklonili a obrátili se každý ke své svatyni. Duhový Ho-oh Týkového Města mávl křídly a odletěl k severu. Nikdy už nezapomene na důležitou lekci, která mu zde byla předvedena. Sluneční Ho-oh pomalu zmizel za Paprskovou věží na východě. Bylo po všem. Tak rychle a tak jasně.

„Nádherné!“ vydechla Mia nadšeně.

Vyléčený les objímal vesničku, která se po čtyř stech letech zbavila hrůzné kletby. Lidé pomalu zjišťovali, co vše ztratili. Samotná vesnice byla kupodivu poškozena jen velmi málo.

Předmět usmíření na návsi se náhle zdvihl ze země a připlul až k Mary.

„Mě?“ zeptala se zaskočeně.

Tvor, který předmět přinesl se náhle objevil. Byl modro-bílé barvy a na hrudi měl červený znak. Místo nohou měl zvláštní zubaté výrůstky a pod křídly vyrůstaly ruce.

„To ale…to…to není Latias,“ řekl Ray. Vzápětí se polekal, když mu někdo zezadu šťouchl do zad.

Všichni se otočili. Za nimi se vznášela ona – Latias. Usmívala se. Pak se jí i tomu modrému pokémonovi rozzářily oči.

Náhle se stalo něco zvláštního. Všichni znovu viděli, jak Mary utíká ke svému domu a nad ní bojují dva ohniví pokémoni.

„To-To už se stalo,“ řekl zmateně Arthur.

Náhle se ve vizi něco změnilo. Z lesa na kraji vesničky se vynořila Latias a chytila Mary. Táhla ji pryč z vesnice.

„Tos byla ty?“ zeptala se Mary Latias udiveně. Ta s úsměvem přikývla.

Přede dveřmi do Maryina domku se objevil ten modrý pokémon. Vyrazil dveře paprskem a vrhl se do domu. Pak prorazil střechou. Vynesl malou Lily z domu ven.

„Ach! Děkuju!“ řekla dojatě Mary a do očí jí znovu vhrkly slzy. „Děkuji vám oběma!“ Potom políbila svou dcerku na tvář.

Latias i ten modrý pokémon se usmáli. Pak se náhle otočili a zmizeli v lese. Byli pryč.