Rayova pokémoní cesta

Všechno zlé je pro něco dobré

Všichni čtyři i Lily ještě chvíli ohromeně stáli na místě. Nemohli uvěřit, že je po všem, a že vesnice i město jsou v bezpečí.

Z lesa, nedaleko od nich, se náhle vynořilo několik lidí. Pohlédli na oblohu se zbytky bouře a pak zamířili k Mary, Lily, Rayovi, Mie a Arthurovi. Muž jdoucí v čele družiny nesl jemně v náručí další osobu. Byla to Viktorie.

„Marku!“ vykřikla Mary a rozběhla se ke svému muži. „To…Viktorie?!“ Mary nevěřícně hleděla na starou paní, která se zavřenýma očima těžce oddychovala. Ray, Mia, Arthur a Lily přišli blíž.

„Suicune ji přinesl z lesa hned jak se dalo do deště,“ řekl muž smutně a položil ji do trávy. „Les byl plný kouře, Mary,“ dodal se sklopenýma očima.

„Viktorie?“ promluvila Mary rozechvělým hlasem. Přiklekla si k ní.

Stará paní otevřela své hluboké oči a ztěžka se nadechla.

„Mary, já ho našla,“ usmála se. „Našla jsem Suicunea. Přivolal déšť. Pomohla jsem vám,“ usmála se znovu a poklepala Mary na ruku.

Mary se zarudlýma očima přikývla. „Moc jsi nám pomohla, Viktorie,“ řekla a hlas se jí třásl. Na šaty jí skanula slza.

„Neplakej,“ zazářila v očích Viktorie malá šťastná světýlka. „Udělala jsem, co jsem mohla. Byli tu všichni…,“ rozkašlala se, ale pokračovala, „byli tu všichni tři,“ usmála se. „Vše je teď v pořádku. Už můžu odejít.“

I Mia si otřela oči od slz. Viktorie si trenérů všimla. „Děkuji,“ řekla potichu. „Hodně štěstí.“ Potom se šťastným úsměvem zavřela oči. I šedá obloha, jakoby plakala. Odrážela tak všechny smutné pocity…

„Viktorie,“ rozplakala se Mary. Lily se na moudrou paní dívala nechápavým pohledem. Všichni věděli, že Viktorie se už neprobudí.

***

Ray a jeho přátelé zůstali ve vesnici po několik dní. Pomáhali všem obyvatelům jak mohli. Pracovali při opravách a starali se i o další věci. Ani pro ně však nebyla ztráta takového člověka, jakým Viktorie z domku s Červenobobulovým stromem byla, nic lehkého. Mary je však přesvědčila, že ona by si určitě nepřála, aby pro ni tak truchlili…

Jednoho dne se všichni sešli u Mary doma. Konečně mohli úplně vysvětlit, co se před několika dny stalo. Všichni se sesedli kolem stolu a na návštěvu přišli i lidé, jež byli v oné době na cestě z Týkového Města. Mark ještě s dalším mužem snesli z půdy tu velkou lavici, aby měli všichni kde sedět.

„Já jsem Ray, trénuju pokémony,“ představil se Ray a potřásl si rukou s Markem i s ostatními. I Mia s Arthurem se s ostatními pozdravili.

„Co se tady vlastně stalo? Zdálky jsme viděli hořící les. Nikde jsme ani nezahlédli žádného pokémona. Nejspíš vycítili, co se stane, a tak utekli do bezpečí,“ mínil vousatý muž, který se usadil po Markově pravici.

A tak se všichni dali do vyprávění. Mary běhala sem tam, jak nalévala čaj a nosila sušenky. Když se pak Ray dostal k tomu, jak Lily zachránil ten modrý pokémon, dívka náhle řekla: „Lati! Lati!“ a zatleskala ručičkama.

Během vyprávění několikrát přišla řeč i na Viktorii.

„Vděčíme jí opravdu za hodně,“ řekl ve vzpomínkách jeden muž.

„Byl to skvělá žena,“ přikývla Mary.

Pozdě odpoledne se slova ujal Mark.

„Děkuji všem za to, co jste udělali. Nebýt toho tvého Gastlyho, Mio, asi by to dopadlo úplně jinak,“ řekl.

„Tak s tím souhlasíme,“ řekly náhle známé hlasy. Se zaťukáním do domku vešla Winona s Mortym.

***

Ostatní lidé se už rychle trousili domů a tak zde nakonec zbyli jen Mary a její rodina a Ray s přáteli.

„Ale jak to, že ses vrátila?“ zeptal se Ray Winony.

„Víš, abych byla upřímná… Když jsem se s vámi rozloučila u parku, neletěla jsem hned domů. Opravdu se mi po vás stýskalo, a tak jsem se chtěla trochu uklidnit. V noci jsem proto nasedla na Skarmoryho, abych se proletěla pod hvězdami. Povídala jsem si se Skarmorym o tom, co jsem s vámi zažila. Umí mi naslouchat. Pak se ale náhle Skarmory otočil za něčím, co kolem nás proletělo a vrhl se za tím. Zastavil se až kdesi hluboko v lese, kde nebylo vůbec nic vidět. Něco jsem ale slyšela. Ten hlas jsem znala a tak jsem poslouchala. Poslouchala, jak Mia čte z knihy. Trochu jsem se ale bála, protože jsem nevěděla, odkud ten hlas přichází. Potom jste mluvili o tom, jak musíte varovat všechny obyvatele a někde odbyly hodiny. Vůbec jsem nevěřila vlastním očím. Z ničeho se náhle kolem mě vynořila vesnice. Se zářící studnou a sochou na vrcholu překrásné věže. Chvíli jsem ještě poslouchala, co říkáte, a pak mi bylo jasné, že vám musím pomoci. Už jen proto, že jste mí přátelé a proto, že jsem chtěla být prospěšná. Proto jsem slétla až k oknu a nabrala Mortyho.“ Winona domluvila.

„A co bylo dál? Jak to šlo v Týkovém Městě?“ ptala se zvědavě Mia.

„No, šlo to,“ promluvil Morty. „Skarmory nás tam dopravil opravdu rychle, což byla naše výhoda. Většina obyvatel pak zprávu okamžitě pochopila, ale samozřejmě se našli i takoví, kteří tomu věřit odmítali. Tvrdili, že jsme si to vymysleli.“

„To je pravda,“ přikývla Winona. „Největší problémy nám dělal jeden strážný, když nás nechtěl pustit do Starého Města.“

„To je nejstarší část Týkového Města,“ vysvětlil Morty, když viděl trochu zmatené pohledy posluchačů. „Bydlí tam spousta lidí, ale mniši tam cizince pouští jen málokdy. Říkal nám, že Winona tam prostě v noci nemůže. My jsme to všechno ale mnichům říct museli, protože oni mají na obyvatele velký vliv, a tak by nám s tím šířením zprávy mohli pomoci.“ Morty se na chvíli odmlčel a napil se čaje. Potom pokračoval. „Staré Město je totiž část se spoustou síní, domků a chrámů s parky a zahradami. Celé je ohraničeno starobylou hradbou. Do města tak vedou tři vchody přímo a pár dalších mimo hlavní centrum Týkového Města. Dva z nich jsou však v rekonstrukci, a tak jsme se tam museli dostat tímhle vchodem.“

„A co jste tedy udělali?“ zeptala se Mary.

„No, Winona mu něco řekla a bylo to,“ usmál se pobaveně Morty a Winona se zašklebila.

„Pak už ale šlo všechno hladce,“ ujala se slova. „Mniši vše skvěle pochopili a roztrousili se po celém městě. Nakonec bylo celé vzhůru.“

„Tady to bylo podobné,“ přikývl Ray.

„Hlavně, že vše dopadlo dobře,“ usmála se Winona.

„Ano,“ řekla Mary a sklopila oči, „ale teď bychom už měli jít spát. Jen se podívejte, kolik je hodin a ráno vás zřejmě čeká další cesta.“

„Máte pravdu. Zítra se už asi vydáme do Týkového Města!“ zajásal Ray a Mia.

Všichni se tedy chystali k spánku. Umyli se a Mary Winoně našla pokrývky, aby si měla kde lehnout. Ray jí však nabídl svůj spacák a tak nakonec sám spal v přikrývkách. Dlouho do noci pak přemýšlel (a aniž by o sobě navzájem věděli, ostatní také), co všechno ve Sluneční Vesnici prožili. Vzpomněl si na pohled Viktorie, když věštila z kamenů u sebe v domku a pak na Suicuneův déšť. ´Opravdu moudrá osoba´pomyslel si a s upřímným úsměvem zavřel oči. Zdál se mu sen, jak letí po obloze převtělený jako Ho-oh a shlíží dolů na malinké domečky a lidičky, kteří byli jako mravenci. Potom doletěl až na stadion Johtové ligy a začal jeho první zápas…