Rayova pokémoní cesta

Bonsaje v uličkách

Ray, Mia i tajemný zakuklenec přistoupili k mikrofonu na pódiu.

„Můžete nám sdělit svá jména a odkud pocházíte, prosím?“ požádal je Olaf. „Dáma má přednost,“ dodal a s noblesou uvolnil Mie místo u mikrofonu.

„Do-Dobrý den. Jmenuji se Mia Mellowová a jsem trenérka pokémonů z města New Bark,“ řekla celá nesvá.

Všichni začali tleskat a výskat.

Jako další předstoupil před obecenstvo Ray.

„Já se jmenuji Ray Leever a také pocházím z města New Bark,“ řekl. Nepříjemný pocit nervozity z něj opadl, jakmile shromáždění začalo tleskat. Zahlédl i rozesmátý obličej Arthura a Winony. Morty na něj kývl.

K mikrofonu přistoupil poslední trenér, který až dosud zamyšleně postával v rohu pódia.

„Mé jméno je Ian. Jsem z města New Bark,“ řekl stroze poněkud studeným tónem jen svoje křestní jméno a název města a opět ustoupil stranou. Tvář měl stále skrytou ve stínu kápě.

I když byla většina lidí jeho odtažitostí zaskočena, zatleskali.

„Tak, děkuji našim sudím a teď ještě pár věcí,“ ujal se znovu slova Olaf a poněkud zaraženě se ohlížel po Ianovi. Pak už se ale obrátil k celému náměstí. „Každý z vás jistě obdržel mapku Starého Města s popisem, kde jsou bonsaje umístěny. Pohybovat se tedy samozřejmě můžete, kde je vám libo. Vyhlášení výsledků proběhne zde na náměstí v deset hodin večer. Děkuji.“

Olaf domluvil a ihned se dal do řeči s vystavovateli a sudími. Dav lidí kolem se pomalu začal trousit do uliček mezi domky. Mnich se otočil na Raye, Miu a Iana.

„Takže, tady máte papíry a tužky,“ řekl a podal každému papír s nějakou tabulkou a propisovací tužku s logem výstavy – kresbou bonsaje, kolem níž bylo do kruhu napsáno “Johto“. „Nemusíte se držet spolu,“ řekl ještě Olaf. „Stačí, když budete prostě zapisovat a bodovat bonsaje. Podrobnosti máte napsané na papírech. Výsledky prosím odevzdejte mě do deváté hodiny večerní.“

Všichni přikývli a měli se k odchodu. Olaf je ale ještě zastavil.

„A prosím, abyste se pak dostavili i na vyhlašování,“ dodal a pokynul jim, že mohou odejít.

Ian se od Raye a Mii okamžitě odtrhl.

„Zvláštní člověk,“ řekla Mia a dívala se, jak Ianův plášť mizí za rohem domu.

„A taky je to dobrý trenér,“ ozval se Mortyho hlas.

On, Winona a Arthur se vynořili z jedné z uliček a připojili se k Mie a Rayovi.

„Jak to víš?“ zeptal se Ray a pokračoval v chůzi.

„No, protože už získal šest odznaků Johtové ligy, včetně toho mého,“ vysvětlil Morty.

„Tak to musí být opravdu dobrý,“ přikývl Arthur.

„Nejbližší bonsaje jsou tady doleva, pak rovně a doprava,“ ozvala se Winona, která už studovala svou mapku.

„Tak pojďme hodnotit!“ vyzvala je Mia. Papír a tužku nesla připravené v ruce.

Obešli tak několik domů a vynořili se ve velmi úzké uličce. Tak tak do ní byla na délku natěsnána lavice se stromky. Úzkým prostorem mezi domovní zdí a lavicí se právě tlačila postava v dlouhém černém hábitu.

„Tak jestli neuvíznou tady, tak už nikde,“ říkala právě potichu potměšilým tónem.

Ray zamířil k bonsajím, aby je mohl ohodnotit. Vmáčkl se do uličky mezi zdí a lavicí a prohlížel si vystavované stromy. Podíval se do své tabulky a uviděl tam seznam všech soutěžících stromů. U každého z nich bylo jméno stromu a jeho rostlinný druh. Nevyplněná kolonka u každého stromu byla nadepsána “Body“. Za “Body“ byl ještě název kategorií, ve kterých strom soutěží.

Ray se tlačil dál podél lavice a Mia za ním.

„Teda, jaký pako to takhle postavilo?“ ptala se Mia nevěřícně a dupala Rayovi po nohách. „Promiň,“ omlouvala se vzápětí.

Žena v černém plášti, která se z uličky už vymotala, teď promluvila k nim.

„Opravdu svízelné, co říkáte?“ řekla posměšně. Byla to ta samá žena, která na zahajování bojovala s Ianem.

„Kdybyste nám třeba pomohla, taky by se vám nic nestalo!“ obořila se na ni Mia. Takové lidi měla opravdu nejradši.

„Já a pomoct vám?“ Žena se rozesmála, jakoby to byl dobrý vtip. Smála se tak afektovaně a nepříjemně. „Víte, já mám ráda cizí problémy!“

Ray už věděl, o co tu běží.

„Takže vás ti Exeggcuteové neušlapali?“ otázala se Mia zklamaně.

„Škoda,“ přikývla Winona drsně.

„Ariadosi, zřejmě tam nejsou zas až tak napasovaní. Zařiď, aby byli!“ rozkázala náhle žena. Její pokémon je všechny uvěznil v lepivé síti. Až na Mortyho, ten totiž do uličky vůbec nevlezl.

„Gengare, kletbu!“ křikl okamžitě a jeho právě povolaný pokémon poslechl.

„Co to děláš!“ vykřikla Mia zděšeně. Gengar se totiž probodl jakousi dýkou. Ta se ale vzápětí rozplynula.

„Nemusíš se bát,“ řekl Morty. „To je kletba. Gengar se sám oslabil, ale uvrhnul na Ariadose kletbu, která ho bude postupně zmáhat.“

Ariadosovi se skutečně přitížilo.

„To ne!“ vyjekla ta žena. „Jacku, ty tupče, tak mi přece pomoz!“

Z nízké střechy vedlejšího domu spěšně seskočil muž. Z pokéballu povolal Raticatea, ale i toho Gengar napadl. Stačila jediná ledová rána.

Brzy byli oba rakeťáčtí pokémoni mimo.

Jack se Sibylou to vzdali. Rozběhli se ulicí pryč.

„Rakeťáci se ale zase vrátí!“ křikl Jack přes rameno.

„Buď zticha a utíkej!“ okřikla ho Sibyla.

„Ale, Sib…“

Jejich hlasy se ztratili v bludišti města.

Morty rozkázal Gengarovi, aby ostatní vysvobodil ze sítě. Pak ho vrátil do pokéballu.

„Soodowoodo, vrať se!“ křikla žena, jež se právě vynořila zpoza rohu. Byla to paní Toiko. „Máš opravdu dobrého Gengara, Morty,“ řekla a bez okolků pomohla všem z uličky.

„Děkuji,“ řekl Morty zdvořile.

„A co tady dělá ta lavice?“ zeptala se dáma, která už vyměnila své fialové šaty za kimono, které jí slušelo mnohem více. Ukazovala na lavici s bonsajemi.

„No, podle mapky by měla být až támhle,“ řekla Winona a ukázala do další uličky.

„Prosím vás, pomozte mi to šoupnout támhle do té ulice,“ požádala trenéry paní Toiko.

Arthurův Kadabra, o kterém Ray ani Mia nevěděli, že ho má, lavici nadzvedl psychickými silami a přemístil ji na správné stanoviště.

„Děkuji,“ řekla paní a zářivě se na trenéra s Kadabrou usmála.

„Zřejmě to sem postavila Sibyla s Jackem, abychom se tam zasekli,“ řekl Ray.

„Což se jim kvůli naší hlouposti povedlo,“ doplnila ho zkroušeně Winona.

„Alespoň nám ale nic neukradli,“ usmála se Mia.

„Alespoň, že vám ne,“ oddychla si paní Toiko a starostlivě obhlížela lavici se stromy. „Uf, jsou všechny,“ řekla potom a obrátila se zase k trenérům. „Objevilo se totiž několik nenechavců, kteří se nám snažili bonsaje vzít. Naštěstí se je všechny podařilo zachránit a jsou již opět vystavovány. Teď tedy musí u každé části výstavy hlídkovat někdo z pořadatelů nebo účastníků výstavy. Snad vše dobře skončí,“ vysvětlovala bonsajová dáma a lomila rukama.

Ray s Miou tedy ohodnotili vystavené stromky a spolu s ostatními zamířili do další uličky.

Městem se hemžily spousty lidí, kteří si se zájmem prohlíželi všechno. Spousta z nich byli turisté, a tak hojně fotografovali.

„Další bonsaje jsou v uličce vpravo, rovně a zase doprava,“ ohlásila Winona další cíl jejich prohlídky a vykročila. Pod jejím vedením se tak dostali až do další ulice. Kromě čtvercového, kameny vysypaného prostranství na druhém konci tu ale nebylo vůbec nic. Dokonce ani turisté nebo jiní lidé.

„Kde jsou ty bonsaje?“ zeptala se Winona zmateně.

Mia k ní přistoupila. Zběžně si prohlédla mapu, kterou Winona držela v ruce. Potom ji vzala, otočila tak, jak má být a vrátila Winoně.

Winona zrudla. „Aha. Takže, pojďme tudy,“ ukázala do další uličky, když si ověřila, že mapu nedrží vzhůru nohama.

„Počkejte,“ zarazil je Ray a zkoumavě se rozhlédl kolem.

Bludištěm zdí a zahrad se nesl šeptající hlas.

„Máš štěstí, že tě nikdo neviděl. Ještě jednou něco takového provedeš a řeknu to mámě. Ta už zařídí, aby ses na pokémonovou cestu vydal až budeš mít rozum!“ káral právě známý odtažitý hlas nějakého chlapce, který odporoval.

„Přestaňte mi pořád něco takovýho říkat! To je moje věc, co dělám!“

„Do jisté míry možná, ale krást teda nebudeš! Vrátil jsi to?“ zeptal se nekompromisně první hlas.

Oba mluvčí se přibližovali.

„Pojďte sem,“ vyzvala všechny Winona šeptem, a tak zalezli do jakési kůlny, sevřené mezi dvěma domy.

„Matte, já přece vím, že nejsi malý děcko. Víš, jak se máš chovat. Jsi přece trenér pokémonů. A DOBRÝ trenér pokémonů… Rozumíš?“

Postavy se zastavili přímo před kůlnou. Mia koukala ven prknem dírou po suku.

„Díky,“ řekl ten druhý hlas. „Máš pravdu, vždycky máš pravdu.“

Oba chlapci pak odešli.

„Kdo to byl?“ zeptal se Ray přidušeně, jak se všichni tísnili v malé kůlně.

„Matt a Ian,“ řekla Mia zmraženě.

„Takže Ian je Mattův…,“ začal Ray, ale nedořekl to. Dveře kůlny se otevřely dokořán.